ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1414.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1414/2019-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. A. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) I. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené obecnou zmocněnkyní J. K., narozenou XY, bytem XY, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 244/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co 311/2016-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 60 C 244/2008-209, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že žalobkyně (J. M. – dále také „původní žalobkyně“) je vlastníkem pozemku parc. č. XY, v obci XY, v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY (dále také „předmětný pozemek“) – (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalující strany proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 21 Co 311/2016-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Dědické řízení má podle jejího názoru „pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní účinky. Pokud tedy předmětem dědického řízení je omylem a tedy pouze deklaratorně pozemek ‚A‘, ale fakticky jím byl pozemek ‚B‘, který byl již platně vydržen, je to právní titul; dědic nabyl předmětný pozemek a pouze omylem byl v dědickém řízení konstatován pozemek sousední. Přitom fakticky byl součástí dědictví rovněž pozemek ‚B‘, plně vydržený, nikoliv však konstatovaný v usnesení o dědictví, kdy byl omluvitelným omylem uveden pozemek ‚A‘. Nabude v takovém případě dědic pozemek ‚B‘ do svého vlastnictví či nikoliv?“ Původní žalobkyně (J. M.) jednala v omluvitelném omylu, neboť důvěřovala ve státní moc – Státnímu notářství. Nesouhlasí ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci č. j. 22 Cdo 1484/2011-121, v němž byla zpochybněna dobrá víra původní žalobkyně. Názor byl opřen o judikát sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, který však nekoresponduje s projednávaným případem. Odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 821/2010, v němž bylo namítáno vydržení vlastnického práva k nemovitosti, byť nebyla součást dědictví. Podle rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 156/2006 jde o omluvitelný omyl, nezanedbá-li jednající osoba své možnosti přesvědčit se o pravém stavu věci a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení. V tomto případě nebyly žádné pochybnosti, důvěřovalo se Státnímu notářství jako státní moci. Dále odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2659/2011 a 22 Cdo 1398/2000. Na závěr poukazuje na to, že byť předchůdci žalobkyně i žalovaných nabyli pozemky na základě stejného právního titulu a stejnou měrou je užívali, dnes oba pozemky vlastní žalovaní a dovolatelka nevlastní žádný z nich. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že určí, že dovolatelka je vlastníkem předmětného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY), in eventum aby rozhodl, že dovolatelka je vlastnicí sousedního pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) a žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného pozemku. Dále navrhuje žalovaným uložit povinnost k náhradě nákladů řízení.
Žalovaná 1) ve vyjádření uvedla, že spor trvá již déle než 10 let, a to bez zavinění žalované 1). Problém mohl být již v roce 2009 vyřešen uzavřením směnné smlouvy, která byla straně žalující nabídnuta. Žalobkyně se ani neangažovala v dalších jednáních se Státním pozemkovým úřadem. Žalovaná byla po celou dobu v právní nejistotě, sama ztratila možnost stavět. Strana žalující předmětný pozemek parc. č. XY neudržuje, vyjma umístěného billboardu. Žalovaná 1) trvá na tom, aby zůstalo zachováno její spoluvlastnictví k sousednímu pozemku parc. č. XY. Odmítá úhradu nákladů.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelkou vymezená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno:
Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
Citované závěry uvedeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 821/2010, jsou závěry obecnými a použitelnými i do poměrů této věci. Jejich podstata vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Tento účastník by musel prokázat, že sporný pozemek sám nabyl, a to ať už od svých právních předchůdců (např. darováním, děděním, koupí) nebo sám originárním způsobem (kupř. sám splní podmínky vydržení).
V dané věc však ani jedna z těchto variant nebyla prokázána.
Dovolatelka argumentuje ve prospěch toho, že původní žalobkyně mohla od svých právních předchůdců (A. a M. Ch.) nabýt předmětný pozemek v dědickém řízení, i když v rozhodnutí byl označen pozemek sousední. S touto argumentací se však dovolací soud neztotožňuje. To ostatně uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci č. j. 22 Cdo 1484/2011-121. Nebyl-li předmětný pozemek projednán v dědickém řízení, což je v této věci nesporné, nemůže být ani rozhodnutí v tomto dědickém řízení skutečností, na základě které by se původní žalobkyně mohla stát vlastnicí předmětného pozemku.
Povaha rozhodnutí – zda je deklaratorní nebo konstitutivní – pak vypovídá pouze o jeho účincích, nemá ale vliv na vymezení předmětu řízení. Pokud se dovolatelka nebo její právní předchůdci domnívali, že předmětem dědického řízení po A. a M. Ch. měl být předmětný pozemek a nikoliv pozemek sousední, není toto vedené řízení řízením, v němž by se mohli domáhat nápravy tohoto, jak uvádí dovolatelka, omylu.
Odkazuje-li dále dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2659/2011 a 22 Cdo 1398/2000, dovolací soud k tomu podotýká, že závěry v nich učiněné se vztahují k otázkám vydržení, nikoliv k nabývání věcí v dědickém řízení, a proto nejsou v poměrech řešené otázky použitelné.
Soudy se zabývaly i možností vydržení předmětného pozemku původní žalobkyní. Dospěly ale k závěru, že k vydržení nemohlo dojít, a to proto, že původní žalobkyně nebyla v dobré víře. Podle skutkových zjištění původní žalobkyně již od roku 1975 řešila otázky týkající se předmětného pozemku a pozemku sousedního. I v následném dědickém řízení po jejích právních předchůdcích (rodičích) musela s ohledem na to vědět, že její držba předmětného pozemku není oprávněná. Touto otázkou se ostatně také zabýval dovolací soud v předchozím dovolacím řízení ve věci č. j. 22 Cdo 1484/2011-121 a dospěl ke shodnému závěru. Vzhledem k nedostatku dobré víry původní žalobkyně nemohlo k vydržení předmětného pozemku jí samotnou dojít. Tento závěr není ostatně v dovolání nijak napaden proto, že dovolací argumentace se omezuje na to, že původní žalobkyně měla nabýt daný pozemek přímo na základě dědictví.
Poukazuje-li dovolatelka na institut dobrých mravů, zcela v této souvislosti schází vymezení přípustnosti dovolání. Lze-li v této souvislosti usuzovat, otázku mravnosti pojí se svým přesvědčením, že na základě rozhodnutí soudů „dnes oba pozemky vlastní žalovaní a dovolatelka nevlastní žádný pozemek“. Takový závěr však ani z předchozího ani současného rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá. Jestliže by vlastnické právo k předmětnému pozemku vydrželi A. a M. Ch., jak ostatně původní žalobkyně celé řízení tvrdila, a žádný ze soudů tento závěr výslovně nevyloučil, pak by vlastníkem tohoto pozemku nemohla být žalovaná, ale vlastnické právo k němu by svědčilo právě A. a M. Ch. (pokud by následně toto vlastnické právo nenabyla jiná osoba). Určení, že by vlastníky pozemku byli právě A. a M. Ch. ke dni úmrtí některého z nich, však nebylo předmětem tohoto řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu