ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1460.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1460/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. O. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 1, proti žalovanému M. O. , narozenému XY, bytem XY, adresou pro doručování: XY, zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích 169, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 29/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 37 Co 13/2017-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně Mgr. PhDr. Petra Fojtíčka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, č. j. 6 C 29/2015-57, ve výroku I. určil, že ke dni právní moci rozvodu manželství, tj. ke dni 26. 5. 2015 patřily do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného nemovitosti pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, okres XY zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 37 Co 13/2017-94, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil pouze tak, že určil, že nemovitosti pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obci XY, okres XY zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ke dni 26. 5. 2018 v podílovém spoluvlastnictví účastníků každého z jedné poloviny (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku I. podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se podle něj odchýlil při řešení otázky procesního práva, „zda je povinností soudu poučit účastníka řízení, a to konkrétně a podrobně takovým způsobem, aby nemohl pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech,“ od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v jeho rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 758/2003, 26 Cdo 82/2011 a 32 Cdo 4255/2011, v nichž se zabývá otázkou povinnosti soudu poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech. Dovolatel především namítá, že nebyl soudem prvního stupně dostatečně poučen podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), což mělo za následek, že neunesl důkazní břemeno tvrzení o tom, že nemovitost zakoupil za peněžní prostředky získané darem a děděním. Poukazuje přitom na svůj věk a skutečnost, že nebyl zastoupen advokátem. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že poučení žalovaného bylo zcela konkrétní, dostatečné a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Žalovaný, ač je mu 71 let, je schopen se ve věci orientovat, neboť v dalších soudních sporech a jiných správních věcech podává rozsáhlá podání, doplňuje důkazní materiály, uplatňuje svá práva, žádá o odročení jednání a činí další úkony. S námitkami žalovaného proto nesouhlasí a považuje je za nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Takové poučení zahrnuje též informaci o procesních následcích, jež stihnou účastníka, jestliže svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní, tj. neunesení důkazního břemene a neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4240/2009). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný byl osobně přítomen na jednání konaném u soudu prvního stupně dne 16. 6. 2016. Při něm byl poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosud neuvedl všechna potřebná tvrzení k prokázání sporné skutečnosti, z jakých prostředků nabyl předmětné nemovitosti v k. ú. XY a neoznačil potřebné důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Současně byl vyzván, nechť tato tvrzení a důkazy doplní, neboť v opačném případě se vystavuje nebezpečí neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, a tím neúspěchu ve věci. Ze zápisu z jednání ze dne 16. 6. 2016 přitom vyplývá, že o povinnosti tvrzení a o důkazním břemenu byl žalovaný poučen celkem dvakrát, podruhé se tak stalo na konci jednání. K tomu žalovaný uvedl, že žádné další důkazy nemá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný, byť nezastoupen advokátem, byl v řízení náležitě poučen o povinnosti tvrzení a o důkazním břemeni, a současně byl poučen i o procesních následcích za jejich nesplnění. Kvalitativní požadavky na řádné poučení účastníka podle §118a odst. 1 o. s. ř. formulované ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13 548), na který poukazuje mimo jiné i žalovaný ve svém dovolání, byly soudem prvního stupně dodrženy.
Jestliže tedy odvolací soud považoval poučovací povinnost soudu prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za splněnou, je jeho závěr správný a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu