ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1949.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1949/2019-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobce V. S. , narozeného XY, se sídlem XY, IČO: XY, insolvenčního správce dlužníka V. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, proti žalovaným a) V. K. , narozenému XY, a b) H. K. , narozené XY, oběma bytem XY, o vydání movitých věcí, in eventum o zaplacení 13 053 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 72/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2019, č. j. 8 Co 1124/2018-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, č. j. 35 C 72/2017-102, zamítl žalobu, aby byli žalovaní a) a b) uznáni povinnými vydat žalobci 69 kusů obrazů popsaných v žalobě, in eventum , aby jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13 053 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 8 Co 1124/2018-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena.
Rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatel v nesprávném výkladu §1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a vymezení důkazního břemene žalovaných o pozbytí držby. Namítá porušení §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř., resp. porušení zásad dokazování při existenci objektivního důkazního břemene na straně žalované při stavu non liquet . Poukazuje na to, že závěr odvolacího soudu odporuje rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, 22 Cdo 752/2016 a 22 Cdo 2721/2018. Namítá, že žalovaní neprokázali jimi tvrzený prodej. To konstatuje i odvolací soud, a proto měl následovat závěr o tom, že obrazy mají i nadále žalovaní ve své držbě a jsou povinni je podle §1040 odst. 1 o. z. ve spojení s §225 odst. 1 insolvenčního zákona vydat.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že za splnění povinnosti tvrzení na straně žalovaných uznal pouhé popření uplatněného nároku, aniž by se zabýval prokazováním dalších právních skutečností, na jejichž základě měl nárok žalobce zaniknout. To je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4397/2007. Zde podle dovolatele vyvstává nevyřešená otázka, zda jako účinná obrana žalovaného postačí při podané vindikační žalobě pouhé tvrzení, že danou věc již nedrží, popřípadě ji prodal, aniž by dále uvedl bližší okolnosti vážící se k tvrzenému jednání. Odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2419/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2649/2006 a uvádí, že tato otázka není minimálně co do rozsahu důkazní povinnosti a její návaznosti na alternativní nárok doposud jednoznačně vyřešena, což může mít za následek vadné úvahy nalézacích soudů vedoucí ve své podstatě k ochraně neoprávněného držitele.
Uvádí, že všechny soudy hodnocené důkazy svědčí zcela ve prospěch žalobního tvrzení a za zjevné pochybení označuje hodnocení důkazů notářským zápisem č. j. NZ 499/2009. Ten verzi žalovaných z podstaty institutu zástavního práva vylučuje. Odvolací soud podle dovolatele nahradil důkazní povinnost účastníka svou vlastní úvahou o blíže nezjištěných skutečnostech, na jejichž základě mělo dojít k pozbytí držby obrazů. Správně se měl zabývat tím, o jakou právní skutečnost se při neprokázání prodeje konkrétně jednalo, a otázkou případné náhrady škody, přičemž odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2419/2012. Namítá, že povinnost tvrzení žalovaných měla být splněna ke každému obrazu zvlášť. Soudy se měly zabývat otázkou, kdo se stal nabyvatelem jednotlivých obrazů, a měly být zváženy následky objasnění této skutečnosti ve vztahu k §231 - §239 insolvenčního zákona. Pokud podle dovolatele nejsou žalovaní schopni prokázat platnou právní dispozici s obrazy, měl být učiněn závěr o jejich odpovědnosti za způsobenou škodu. Závěrem navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní jsou na druhé straně přesvědčeni o tom, že soudy obou stupňů posoudily všechny předložené skutečnosti a ve věci rozhodly správně.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti ( §3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů ( §3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (či jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. “ Na tento závěr odkazují i další rozhodnutí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4057/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2445/2014, nebo ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1057/2016 (všechna dostupná na www.nsoud.cz) ].
Z předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž plyne, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech žaloby na vydání věci poměřovat úpravou obsaženou v §1040 o. z. Tím se pak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vydání věci, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Pokud v poměrech projednávané věci soudy v nalézacím řízení předpoklady pro úspěch reivindikační žaloby poměřovaly §1040 odst. 1 o. z., nelze jim ničeho vytknout a právní posouzení věci z pohledu aplikace odpovídajícího právního předpisu je správné.
Žalobce v dané věci namítá rozpor s hmotným právem spočívající v nesprávném výkladu §1040 o. z. a vymezení důkazního břemene žalovaných o pozbytí držby. Za neřešenou považuje otázku, zda jako účinná obrana žalovaného postačí při reivindikační žalobě pouhé tvrzení, že danou věc již nedrží, popřípadě ji prodal, aniž by dále uvedl okolnosti vážící se k tvrzenému jednání.
Dané námitky ani otázka nicméně přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu.
Podle §1040 odst. 1 o. z. platí, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
Podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odst. 2 téhož ustanovení má obdobné právo i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe.
Vzhledem k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační žaloby je v §1040 odst. 1 o. z. založena na stejných principech jako tomu bylo v §126 odst. 1 obč. zák., lze v tomto směru i nadále vycházet z dosavadní judikatury [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 09. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo usnesení ze dne 24. 02. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
I když §1040 odst. 1 o. z. zdůrazňuje procesní povahu žaloby o vydání věci (srovnej „Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“ oproti znění §126 odst. 1 obč. zák. – „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“) obě právní úpravy shodně požadují, aby žalující jednak prokázal, že mu svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo, k věci, jež legitimuje k podání vindikační žaloby [k tomuto předpokladu v judikatuře Nejvyššího soudu srovnej například rozsudek ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )].), a současně prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 (uveřejněný pod č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014 (uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud aktuálně přihlásil např. v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018, dostupném na www.nsoud.cz ).
Ze shora citované judikatury se tak podává, že předpokladem úspěšného uplatnění reivindikační žaloby žalobcem je mimo jiné to, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného. Pokud se pak chce žalovaný s úspěchem vydání věci bránit, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na něm.
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětné obrazy byly prokazatelně v držení žalovaných naposledy v roce 2011 a v roce 2012 měly být prodány buďto prostřednictvím manželů D., nebo cestou přímého prodeje na trhu uměleckých předmětů v B. Podotkl, že obrazy nebyly u žalovaných viděny ani později, nenalezla je Policie ani soud při místním šetření. Byť soud prvního stupně vyjádřil pochybnosti o způsobu prodeje daných obrazů, nepovažoval verzi žalovaného o tom, že obrazy prodával s cílem získání finančních prostředků na úhradu dluhů a k podnikání, za nepřiměřenou. Učinil závěr, že žalovaní v současné době obrazy nedrží a nedrželi je zřejmě ani od zjištění úpadku žalovaného a) a nárok žalobce tudíž nemůže být v dané věci úspěšný.
Se závěrem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud odvolací. Ten navíc uvedl, že k prodeji obrazů nedošlo ani v souvislosti s konkursem ani s tímto řízením. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že tvrzení žalovaného a) považoval v dané věci za konzistentní, logická a věrohodná. Za pouhou spekulaci naopak označil, že by žalovaní předmětné obrazy měli uschované na neznámém místě. Ve prospěch verze žalovaných podle odvolacího soudu svědčí jednak to, že k prodeji obrazů mělo dojít přibližně 3 roky před prohlášením konkursu na majetek žalovaného a), dále to, že dané obrazy byly v roce 2009 žalovanými zastaveny, a v neposlední řadě tomu nasvědčuje i výsledek místního ohledání bydliště žalovaných ze dne 1. 2. 2018.
Soudy obou stupňů tak v nalézacím řízení učinily shodný a zcela jednoznačný závěr o tom, že předmětné obrazy byly prodány dva až tři roky před prohlášením konkursu na majetek žalovaného a) a žalovaní předmětné obrazy nedrželi. Uvedený předpoklad žaloby na vydání věci podle §1040 odst. 1 o. z., spočívající v držbě či detenci věci, jež má být vydaná, v nalézacím řízení soudy obou stupňů řádně na základě správné interpretace citovaného ustanovení vymezily a na zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat, i správně aplikovaly.
Z obsahu dovolání je dovolacímu soudu zřejmé, že dovolatel nesprávně interpretuje rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr „o neunesení důkazního břemene obou žalovaných o jimi tvrzeném prodeji obrazů“. Z toho pak dovolatel dovozuje, že soudy měly žalobě vyhovět právě proto, že nastal stav non liquet , kdy verze žalovaných o prodeji obrazů nebyla prokázána.
Takový závěr však z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Je skutečností, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí použil formulaci „nebyla skutková verze žalovaných o prodeji obrazů přímo potvrzena, a tedy o prodeji obrazů důkazní břemeno skutečně neunesli“, jak však z odůvodnění rozhodnutí vyplývá (bod 13), tento závěr odvolací soud vztáhl výslovně k tomu, že prodej obrazů nebyl prokázán výslechem manželů D., kteří před podáním žaloby zemřeli, ani kupními smlouvami a stvrzenkami o příjmu finančních prostředků, protože nebyly při prodeji vyhotovovány. Na základě jiných důkazů, které však provedl soud prvního stupně, a jejich hodnocení pak učinil jednoznačný závěr, že k prodeji obrazů došlo. Nešlo proto ani o stav non liquet , kdy by musel soud rozhodnout na základě pravidel o neunesení důkazního břemene.
Důvodná není ani námitka, kdy dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se omezil na konstatování o prodeji obrazů a uznal za důvod pro zamítnutí žaloby „pouhé popření uplatněného nároku, aniž by se zabýval prokazování dalších právních skutečností, na jejichž základě měl nárok žalobce zaniknout“. Odvolací soud nezamítl žalobu na základě pouhého popření uplatněného nároku za strany žalovaných bez dalšího, ale na základě závěru o prodeji obrazů, jejichž vydání se žalobce domáhá.
Druhá část námitek dovolatele směřujících proti hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. „Samotný pojem ‚hodnocení‘ důkazů je pojmem obvyklým, ale nepřesným. Závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti skutkových přednesů si totiž soud nevytváří pouze hodnocením výsledků dokazování, ale – jak výslovně plyne ze samotného §132 o. s. ř. – na základě všeho, co vyšlo v řízení najevo. Soudce proto musí vzít v úvahu nejen poznatky získané samotným dokazováním, ale také kupř. jednání stran.“ [srovnej Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 647 a násl.].
Nad rámec lze však poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze nesprávný způsob hodnocení důkazů ani vyvodit. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se totiž podávají jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), včetně úvahy, jak byly pro rozhodnutí zásadně významné důkazy hodnoceny, tak i odvolacím soudem přijatý právně kvalifikovaný závěr. Odvolacím soudem učiněné závěry tak dovolací soud nespatřuje jako nelogické, zjevně nepřiměřené, a v daném případě rovněž není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů není založeno ani na libovůli [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz) ].
Hodnocení dokazování odvolacím soudem k prodeji obrazů odpovídá době, kdy k prodeji mělo dojít i skutečnosti, že prodej nebyl doprovázen písemnými podklady. I když soud prvního stupně vyjádřil jistou pochybnost o takovém způsobu prodeje obrazů z hlediska vhodnosti, nijak to nezpochybnilo jeho závěr a hodnocení, že k prodeji obrazů došlo. Jestliže pak dovolatel namítá, že dokazování mělo být vedeno výrazně podrobněji ve směru konkrétního prodeje jednoho každého obrazu se zjištěním jeho nabyvatele, pak dovolací soud dodává, že hodnocení dokazování a závěry v něm přijaté odrážejí rozsah důkazů, které v dané věci byly k dispozici. Byť si lze jistě představit, že závěru o prodeji obrazů by z hlediska konkrétnosti, preciznosti a přesvědčivosti bylo ku prospěchu, pokud by se podařilo zjistit kupce jednoho každého obrazu, pokud se tak však v dané věci nestalo, neznamená to, že k prodeji souboru obrazů nedošlo; tímto způsobem také soudy provedené dokazování vyhodnotily i z hlediska odstupu času a rozsahu důkazů, které byly k dispozici.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu