ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2079.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2079/2019-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KABLANĚ, spol. s r.o. , identifikační číslo osoby 49284886, se sídlem v Otradově 127, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému M. J. , narozenému XY, bytem XY, o vypořádání staveb na cizím pozemku a zřízení práva nezbytné cesty a o vzájemném návrhu na odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 61/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2019, č. j. 27 Co 235/2017-508, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 6 C 61/2015-253, výrokem I. zamítl žalobní návrh žalobkyně na přikázání pozemků (v rozsudku specifikovaných) žalovaného do vlastnictví žalobkyně za náhradu. Ve výroku II. vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a určil povinnost žalobkyně odstranit stavby z pozemků žalovaného do dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Cdo 235/2017-455, ve výroku I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.
Proti rozsudku podala žalobkyně dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 22 Cdo 2295/2018-492. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem II., ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., pokud jím byla žalobkyni stanovena k odstranění staveb lhůta dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývající části dovolání odmítl (výrok II.).
Odvolací soud poté usnesením ze dne 13. 2. 2019, č. j. 27 Co 235/2017-508, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., ve které byla žalobkyni stanovena lhůta k odstranění staveb tak, že žalobkyně je povinna odstranit stavby do jednoho roku od právní moci usnesení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti usnesení podala opětovně žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, které opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, rozsudku ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, a rozhodnutí ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podané dovolání spočívá na dvou námitkách – porušení zásady dvojinstančnosti řízení a nepřiměřenosti stanovené lhůty k odstranění staveb. Zároveň je zde uvedena judikatura, se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky v rozporu.
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, s tím, že v této věci byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení v tomto rozsudku popsaná. „Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu Rc 30/2000), však byla vývojem legislativy (novela občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J . „Quo vadis, dvojinstanční zásado“. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727).
„Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009).
Námitka dovolatelky ohledně nedodržení dvojinstančnosti řízení v této věci tak není na místě, neboť odkazuje na již překonanou judikaturu, vycházející i z jiné právní úpravy; nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, dovolatelka nijak neobjasňuje a dovolacímu soudu není zřejmé, v čem by měl spočívat.
Ani údajný rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, není dán; odvolací soud postupoval v souladu se závěry Nejvyššího soudu, které v této věci vyslovil v usnesení ze dne 28. 8. 2018, č. j. 22 Cdo 2295/2018-492.
Dovolací soud poukazuje i na to, že odvolací soud po ingerenci dovolacího soudu vyzval účastníky řízení, aby předložili rozhodné skutečnosti k posouzení lhůty k plnění, označili a předložili důkazy a zároveň je poučil o neuposlechnutí této výzvy. Dovolatelka na tuto výzvu zareagovala pouze žádostí o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení, žádné další podání neučinila, a to i navzdory dvěma urgencím odvolacího soudu. Odvolací soud se řídil názory dovolacího soudu, když zvážil všechny podstatné skutečnosti při stanovení lhůty k odstranění staveb vyplývající z dokazování provedeného nalézacích soudů – ukončení zemědělské prvovýroby, řízení před stavebním úřadem, sjednání prací vedoucích k odstranění staveb apod.; také vzal v potaz skutečnost, že dovolatelka o výsledku řízení věděla od 8. 10. 2018, kdy jejímu právnímu zástupci bylo doručeno usnesení dovolacího soudu, načež mohla výsledku řízení přizpůsobit svůj další postup. Dovolací soud dodává, že dovolatelka měla možnost se k věci vyjádřit, mohla předložit nové skutečnosti a důkazy a mimo jiné i navrhnout přiměřenou lhůtu k odstranění staveb. To však učinil pouze žalovaný (který navrhl lhůtu k odstranění staveb v délce alespoň 6 měsíců).
Nejvyšší soud tak dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu