ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2112.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2112/2019-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, o zřízení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 10/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2019, č. j. 22 Co 293/2018-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Vlasty Němcové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 6 C 10/2017-164, rozhodl o zřízení práva nezbytné cesty spočívající v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY ve prospěch pozemků parc. č. XY, parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem společnosti GEODET s. r. o. se sídlem v Žamberku, Kostelní 1257, pod č. XY, který odsouhlasil Katastrální úřad pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, pod č. j. PGP-1875/2016-611, jež tvoří nedílnou součást rozsudku, a to jako služebnosti (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 236,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 22 Co 293/2018-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zejména tvrdí, že v poměrech projednávané věci neměla být nezbytná cesta povolena, neboť žalobce má možnost zřídit přístup ke svým nemovitostem jinak (přes pozemek parc. č. XY), byť by byl méně komfortní. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 921/2010, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2085/2008 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018. Dále namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval jím předloženým důkazem – znaleckým posudkem, jehož závěr je „diametrálně“ odlišný od znaleckého posudku, z něhož vycházel odvolací soud. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud se měl jím předloženým znaleckým posudkem blíže zabývat, měl vyslechnout znalce a nechat vyhotovit další znalecký posudek. Jestliže tak neučinil, procesně pochybil a postupoval v rozporu s dosavadní ustálenou praxí dovolacího soudu, přitom poukázal na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 45/84 – Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, vychází z úplného a dostatečně provedeného dokazování a je řádně odůvodněn. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že přes jiné pozemky je možný pouze průchod, k průjezdu by bylo zapotřebí rozsáhlých a nákladných terénních úprav, navíc by došlo k zatížení pozemků více vlastníků, zatímco pozemky žalovaného budou zatíženy pouze v malé míře a bez zbytečných nákladů. Stávající přístup byl žalobcem historicky velmi dlouho užíván, neboť tudy měl zajištěno spojení s veřejnou komunikací, o které však „ne vlastní vinou přišel“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, na které poukazuje i dovolatel). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Dovolatel především namítá, že nezbytná cesta vedoucí přes jeho pozemek neměla být povolena, protože lze zajistit přístup k nemovitostem žalobce i jinak, a to přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen za podmínek upravených v §1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; §1032 odst. 1 písm. c) o. z.]. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016).
V rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, pak Nejvyšší soud dovodil, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi.“ Pokud soud dospěje k závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne (k tomu srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 199).
V poměrech projednávané věci odvolací soud zjistil následující skutečnosti. Nemovitosti žalobce nejsou pro jejich řádné užívání, příp. obhospodařování dostatečně spojeny s veřejnou cestou, přičemž žalobce si nedostatek přístupu k nemovitostem nezpůsobil vlastním zaviněním. Přístup k nim pozbyl v důsledku pozemkových úprav provedených v roce 2013, při kterých došlo k tomu, že jeho pozemek parc. č. XY přestal navazovat na pozemek obce s veřejně přístupnou cestou, neboť část pozemků, včetně pozemku obce s veřejně přístupnou cestou, připadla do vlastnictví žalovaného. Šetřením znalce pak bylo zjištěno, že přístup k nemovitostem žalobce není možné ani z jedné strany realizovat přímo z veřejné komunikace, ale vždy pouze prostřednictvím pozemků ve vlastnictví jiných osob, přičemž původní přístup, je nejvhodnějším řešením. Na pozemku ve vlastnictví obce parc. č. XY se žádná cesta jak pro průchod, tak pro průjezd nenachází, vede přes něj pouze úzká pěšina po nezpevněném povrchu v blízkosti potoka, oddělená od něho vzrostlými stromy a keři, která navíc nenavazuje přímo na nemovitosti žalobce, ale na pozemek ve vlastnictví jeho otce. Pokud by měl pozemek parc. č. XY sloužit jako přístupová komunikace k nemovitostem žalobce, bylo by podle znalce nutné vynaložit náklady ve výši 813 471 Kč.
Z uvedených skutkových zjištění pak odvolací soud učinil závěr, že není naplněn důvod pro nepovolení nezbytné cesty, ani že žalobcem není nezbytná cesta žádána za účelem pohodlnějšího spojení. Původní přístupová cesta představuje nejpřirozenější přístup k nemovitostem žalobce a plně odpovídá potřebám vlastníka této nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, když zároveň je povolením této nezbytné cesty zasahováno do práv žalovaného v co nejmenším rozsahu tak, že žalovaný je co nejméně obtěžován a jeho pozemky co nejméně zasaženy. Právo nezbytné cesty je povolováno v rozsahu, v němž se nejedná o cestu novou, ale o cestu, která se již v daném místě naházela a která byla v povoleném rozsahu jako přístupová cesta k předmětným nemovitostem žalobce v minulosti dlouhodobě užívána.
Odvolací soud tak přiměřeným způsobem zdůvodnil, proč je třeba zřídit služebnost zatěžující pozemek žalovaného. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Z uvedeného plyne, že tyto námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání přitom nemůže založit ani další námitka žalovaného týkající se procesního pochybení odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněným pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, podle kterého má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; jestliže rozpory v závěrech posudků neosvětlí ani výslech znalců, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. V posuzované věci se však o tuto situaci nejedná.
Podle §213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
V posuzované věci soud prvního stupně při posledním jednání před vyhlášením rozhodnutí zamítl návrh žalovaného na zpracování revizního znaleckého posudku, neboť shledal závěry znalce Ing. Lipenského jako přesvědčivé, logicky odůvodněné a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Zároveň zamítl návrh žalovaného na poskytnutí lhůty ke zpracování nového znaleckého posudku s odůvodněním, že byl znalecký posudek zadaný soudem řádně zpracován a žalovaný měl s ohledem na délku řízení pro takový postup dostatek času v jeho průběhu. Přesto žalovaný v odvolacím řízení předložil znalecký posudek vyhotovený dle jeho zadání znalcem Janem Sapákem. Odvolací soud však k tomu znaleckému posudku nepřihlédl, neboť vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná a s nimiž se ztotožnil, když shledal, že se je žalovanému nepodařilo ani v odvolacím řízení zpochybnit. Zejména poukázal na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Lipenského, který podal v dané věci řádný znalecký posudek a byl rovněž soudem vyslechnut. Ve shodě se soudem prvního stupně pak hodnotil jeho závěry jako náležitě podložené, vycházející z rozhodného a v dané věci prokázaného skutkového stavu ve shodě s ostatními provedenými důkazy, když jak uvedl, znalec své odborné závěry také zcela logicky a srozumitelně zdůvodnil. Odvolací námitky žalovaného považoval za neopodstatněné, neboť nijak nezpochybňovali řádné a odborné podání znaleckého posudku, včetně jeho výslechu, ale pouze vycházely z jeho odlišného názoru na možný přístup k nemovitostem žalobce. Odvolací soud proto uzavřel, že v odvolacím řízení nejsou dány důvody pro doplnění dokazování, které bylo v řízení před soudem prvního stupně provedeno řádně a v potřebném rozsahu.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud důvody pro doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem neshledal, neboť považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná. Nešlo tu tedy o případ, jak se domnívá dovolatel, že měl odvolací soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a musel rozhodnout, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí.
Procesní postup odvolacího soudu tak je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a námitka dovolatele zjevně nemůže obstát.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu