ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.227.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 227/2019-795
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. K. , narozeného XY, a b) R. K. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupeným Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí hájek 2172/42, proti žalovaným 1) L. M. , narozenému XY, bytem XY, a 2) D. M. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o určení vlastnictví a hranice pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 8/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2018, č. j. 23 Co 363/2017-755, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2018, č. j. 23 Co 363/2017-755, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 11 C 8/2015-607, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. XY, v k. ú. XY, obci XY, zapsaný na LV č. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, specifikovaný geometrickým plánem pro průběh hranice určené soudem a zhotoveného GEOREAL, s. r. o., IČO: 45148775, č. plánu 333-84/2016, úředně ověřeného P. H. dne 29. 6. 2016, s pořadovým č. 122/2016 (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že hranice mezi předmětným pozemkem a pozemkem parc. č. XY je dána spojnicí lomového bodu 292-1054 a lomového bodu 333-1, označeného v geometrickém plánu zhotoveného GEOREAL, s. r. o., IČO: 45148775, č. plánu 333-84/2016, úředně ověřeného P. H. dne 29. 6. 2016, s pořadovým č. 122/2016, jako bod 1. (výrok II.). Vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žalobu žalovaných na určení, že jsou výlučnými vlastníky pozemku vymezeného geometrickými lomovými body 1 (nyní XY), č. XY, č. XY označeného původně jako parc. č. XY pro k. ú. XY, obec XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který byl specifikován geometrickým plánem vyhotoveným v roce 1997 P. P. pro příslušné katastrální území (výrok III.). Dále rozhodl o nevrácení soudního poplatku a nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně za situace, kdy žalovaní odvolali souhlas s vyměřenými hranicemi pozemků, a ty byly v důsledku toho v katastru nemovitostí vyznačeny jako sporné, shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví, neboť se jejich pozice stala nejistou. Dále přihlédl i k tomu, že žalobci s ohledem na tento stav nemohou vykonávat vlastnická práva ke svým nemovitostem v celém rozsahu, což je zřejmé i z přerušených stavebních řízení ohledně výstavby oplocení v místě sporné hranice i z řízení o odstranění stavby elektropřípojky. Žalovaní uvedli, že se budou řídit výsledkem znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, ale v okamžiku, kdy znalec dal jednoznačně za pravdu žalobcům, výsledek znaleckého zkoumání odmítli. Žalobci tak na určení mají naléhavý právní zájem.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 23 Co 363/2017-755, odvolání žalovaných proti výroku III. odmítl (výrok I.), výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Stanovené hranice předmětného pozemku odpovídají v plném rozsahu geometrickému plánu, na základě kterého je, pokud jde o rozsah, vlastnictví žalobců k jejich pozemku vloženo do katastru nemovitostí. Za tohoto stavu žalobci nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě v rozsahu, ve kterém se určení vlastnictví domáhali, neboť ani v případě vyhovujícího výroku soudu nedojde k žádné změně, pokud jde o zápis v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobců. Předmětem sporu mezi účastníky není tedy celý předmětný pozemek, ale pouze část, ve vztahu ke které žalovaní namítají vydržení vlastnického práva.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Rozhodnutím o žalobě dojde k odstranění spornosti hranice vyznačené v katastru (čerchovanou čarou) mezi pozemkem žalobců a pozemkem žalovaných, ke změně geometrického a polohového určení pozemku žalobců a jeho výměry. Odvolací soud opomněl, že žalovaní odvolali souhlas s průběhem hranic a jejich označením v terénu; podle §42 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále také „ZKN“), se tedy za platné hranice považují ty, které jsou obsahem katastrálního operátu a ve výsledcích zjišťování průběhu hranic a v obnoveném katastrálním operátu se vyznačí jako sporné. Právě rozhodnutí soudu se stane podkladem pro provedení zápisu v katastru a pro odstranění spornosti průběhu hranice. V §50 ZKN jsou uvedeny dvě možnosti odstranění sporné hranice v rámci komplexních pozemkových úprav, a to buď listinou dokládajíc shodu vlastníků na průběhu hranice (dohodou), nebo rozhodnutím soudu. Podle dovolatelů nebyl spor o odstranění sporné, určité, zjistitelné hranice v rámci pozemkových úprav prováděných mapováním v terénu v rozhodování dovolacího soudu doposud řešen. Odvolací soud se při řešení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (sp. zn. 22 Cdo 1868/2005). Navrhují, aby dovolací soud změnil výrok II. napadeného rozhodnutí, jakož i závislé výroky tak, že žalobě vyhoví a žalobcům přizná náklady řízení vzniklé před soudy všech stupňů, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují dovolání za nepřípustné, neboť žalobci v dovolání řádně nevymezili požadavky přípustnosti dovolání. Dále namítají, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k celému pozemku parc. č. XY, nýbrž pouze k části, která je sporná. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítnul, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě žalobci pokládají otázku, zda i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, pokud je její právo kvalifikovaně zpochybněno, jak je tomu v daném případě.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž své rozhodnutí založil, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně je i důvodné, neboť odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě odvíjí od nesprávné aplikace §80 o. s. ř.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Prokáže-li však žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5), a v usnesení ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4264/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), s tím, že žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud v této věci dospěl k názoru, že stanovené hranice předmětného pozemku odpovídají v plném rozsahu geometrickému plánu, na základě kterého je, pokud jde o rozsah, vlastnictví žalobců k jejich pozemku vloženo do katastru nemovitostí. Žalobci tedy nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě v rozsahu, ve kterém se určení vlastnictví domáhali, neboť ani v případě vyhovujícího výroku soudu nedojde k žádné změně, pokud jde o zápis v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobců. Předmětem sporu mezi účastníky není tedy celý jejich pozemek, ale pouze část. Takový závěr nepovažuje dovolací soud za správný.
V řešeném případě lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní relevantně zpochybňují vlastnické právo k části předmětného pozemku. To je zřejmé již z toho, že žalovaní v řízení uplatnili námitku vydržení části předmětného pozemku a že odvolali souhlas s vyměřenými hranicemi pozemků – ty jsou v důsledku toho v katastru nemovitostí vyznačeny jako sporné. Tato spornost se projevuje i tím, že žalobci s ohledem na nastalý stav nemohou vykonávat vlastnická práva ke svým nemovitostem v celém rozsahu, což je patrné i z přerušených stavebních řízení ohledně výstavby oplocení v místě sporné hranice i z řízení o odstranění stavby elektrické přípojky. Není proto přiléhavý závěr odvolacího soudu, že by ani v případě vyhovujícího výroku nedošlo k žádné změně.
Pokud jde o otázku rozsahu, ve kterém se žalobci měli domáhat určení vlastnického práva, dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že bylo v žalobě nutné uplatnit toliko spornou část předmětného pozemku a nikoliv tento celý pozemek. Stěžejním důvodem pro tento závěr je, že žalobci na rozdíl od žalovaných výměru předmětného pozemku nijak nerozporují, nemusel jim tudíž být ani znám přesný rozsah sporné části namítané žalovanými. Za těchto okolností je proto požadavek na přesné určení rozporované části předmětného pozemku po žalujících nepřiměřený. Žalovaní zpochybňují vlastnické právo k předmětnému pozemku zapsanému v katastru nemovitostí právě v rozsahu, ve kterém je toto vlastnické právo zapsáno, tj. k pozemku parc. č. XY, a žalobci proto mají právo se domáhat určení svého vlastnického práva k takovému pozemku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil – a o typově stejnou situaci jde i v daném případě – že pokud je proti určovací žalobě uplatňován ze strany žalovaných nejen právní titul, který je způsobilý k nabytí vlastnického práva (vydržení), ale i tvrzení zpochybňující rozsah, v němž je do vlastnického práva žalobců zasahováno, není rozhodné, zda jsou žalobci v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci pozemku, ale zda k němu mohou vykonávat všechna oprávnění vlastníka v rozsahu, jenž by odpovídal skutečnému právnímu stavu.
Dovolací soud tak uzavírá, že byť jsou žalobci zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětného pozemku, jejich vlastnické právo je omezeno a ze strany žalovaných relevantně zpochybněno, a proto mají naléhavý zájem na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení vlastnického práva v daném případě proto v dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu