ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4264.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4264/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. V., 2) Ing. R. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 1500/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007, č. j. 16 Co 403/2005-63, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 14 C 1500/2003-38, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 4735 zapsaného u Katastrálního úřadu B.-v. na LV č. 436 k. ú. M. (dále jen „předmětný pozemek“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 16 Co 403/2005-63, ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. ledna 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Žalobce spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalobce k pozemku za situace, kdy je žalobce jako vlastník tohoto pozemku zapsán v katastru nemovitostí, přičemž jeho vlastnictví bylo „objektivně zpochybněno kvalifikovanou právní skutečností, a to zneplatněním jeho nabývacího titulu v pravomocně skončeném soudním řízení o určení vlastnictví sousedících nemovitostí mezi stejnými účastníky“.
Uvedená otázka nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již z toho důvodu, že na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno; závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem je správný.
Odvolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení potud, že bez požadovaného rozhodnutí je jeho právní postavení nejistým.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým
(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21).
Žalobce v předmětné věci spatřoval naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení ve skutečnosti, že jeho vlastnictví bylo zpochybněno v řízením vedeném
u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 23/92 (nyní 14 C 99/2006), ve kterém bylo určeno vlastnictví právních předchůdců žalovaných k nemovitostem v katastru obce N. k datu jejich úmrtí, přičemž společným nabývacím titulem právních předchůdců žalovaných k nemovitostem v katastrálním území N. i k předmětnému pozemku je kupní smlouva z roku 1948. Okamžikem, kdy soud pravomocně rozhodl
o „změně vlastnictví“ k nemovitostem v k.ú. N., nastala u žalobce objektivní nejistota, zda je vlastníkem nemovitosti v katastru M.
Odvolací soud neshledal na žalobcem požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž vycházel ze zjištění, že ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 23/92, resp. aktuálně pod sp. zn. 14 C 99/2006 bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, byť nepravomocně, že vlastníkem nemovitostí v k. ú. N. je žalobce poté, kdy předchozí zamítavá rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky. Odvolací soud pak uzavřel, že okolnosti, na jejichž základě žalobce dovozoval naléhavý právní zájem ke dni rozhodování odvolacího soudu, nejsou dány.
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5, se závěrem, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostí může mít i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, jestliže bylo její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybněno převodcem a není přitom dán důvod k žalobě na plnění.
V předmětné věci však ke kvalifikovanému zpochybnění vlastnického práva žalobce nedošlo. Sám dovolatel v dovolání – a v průběhu řízení před nalézacími soudy – výslovně uvádí, že nebyla podána žaloba zpochybňující jeho vlastnictví a ani sami žalovaní jeho vlastnictví k předmětnému pozemku nezpochybňují. Za této situace nemůže být vyjádřením kvalifikovaného zpochybnění vlastnického práva žalobce samotná okolnost, že v jiném soudním řízení probíhajícím mezi účastníky, jehož předmětem však není předmětný pozemek, došlo ke zpochybnění vlastnického práva žalobce k jiným pozemkům, které byly převedeny na právní předchůdce žalovaných stejným nabývacím titulem jako předmětný pozemek, a to zvláště v situaci, kdy soudním rozhodnutím, byť dosud nepravomocným, bylo kladně rozhodnuto o vlastnickém právu žalobce. Existence takového soudního řízení nevypovídá nic o tom, zda žalovaní hodlají zpochybnit vlastnické právo žalobce i k předmětnému pozemku. Jestliže by totiž žalovaní měli v úmyslu zpochybnit vlastnické právo žalobce i k tomuto pozemku, nebránila jim žádná skutečnost učinit tak již přímo v řízení vedeném nyní pod sp. zn.
14 C 99/2006. Nicméně důvody, pro které uplatnili žalovaní určovací nárok k dalším pozemkům, se nemusí vztahovat i k pozemku, který je předmětem tohoto řízení. Z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. září 2006, č. j. 14 C 99/2006-383, se totiž ostatně podává, že spor vztahující se k části nemovitostí převedených na právní předchůdce žalovaných kupní smlouvou z března 1948 byl vyvolán duplicitním zápisem vlastnického práva k těmto nemovitostem ve prospěch žalobce i žalovaných, zatímco ve vztahu k pozemku, jenž je předmětem tohoto řízení je žalobce zapsán jako jeho výlučný vlastník.
Naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení nesvědčí – oproti přesvědčení dovolatele – ani jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1868/2005 a 22 Cdo 428/2007, neboť ta dopadají právě na případy, kdy vlastnické právo osoby zapsané v katastru nemovitosti jako vlastník bylo relevantně zpochybněno. Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1868/2005 (rozsudek ze dne 4. října 2006 je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) se jednalo o situaci, kdy žalovaná zpochybnila, a to i v soudním řízení, spoluvlastnické právo žalobců i k podílu, který byl jako jejich majetek zapsán v katastru nemovitostí, z čehož dovolací soud dovodil naléhavý právní zájem na určení jejich spoluvlastnických podílů. Ve věci vedené pod sp. 22 Cdo 428/2007 (rozsudek ze dne 28. února 2007 byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 9, str. 352) byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledán s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí.
O žádný z těchto případů se však v souzené věci nejedná a určovací žaloba v daném případě nemůže plnit preventivní funkci, jestliže žalovaní žádným způsobem vlastnické právo žalobce, jenž je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, k předmětnému pozemku žádným způsobem nezpochybnili a nezpochybňují. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje i na vyjádření žalovaných k žalobě ze dne 8. června 2004, v němž výslovně potvrzují, že ve vztahu k předmětnému pozemku neuplatnili žádné nároky a neučinili žádné kroky, které by vlastnictví žalobce zpochybnily, v důsledku čehož není postavení žalobce nejisté.
Dovolatel výslovně napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu