ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2430.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2430/2019-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva u KLIKOVKY, družstva , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nad Buďánkami II 2701/12, IČO 63083370, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, proti žalovanému J. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 273/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 13 Co 382/2018-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2018, č. j. 34 C 273/2016-165, výrokem I. určil, „ že stavba sestávající se z v katastru nemovitostí dosud samostatně evidovaných budov č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, tří garáží a technické místnosti, postavených na pozemku parc. č. XY, budovy bez č. p./č. e., postavené na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, které jsou jednotlivými částmi jednoho stavebně funkčního celku, tvoří společně jednu budovu, která je v podílovém spoluvlastnictví žalobce, jehož spoluvlastnický podíl činí 26734/28624 a žalovaného, jehož spoluvlastnický podíl činí 1890/28624; tato budova není součástí pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, obec XY.“ Současně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 13 Co 382/2018-209, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. Namítá, že otázku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení spoluvlastnického práva odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr o nedůvodnosti žaloby, aniž by vzal v úvahu v řízení prokázané tvrzení, že výkon (spolu)vlastnického práva dovolatele ke třem garážím a technické místnosti je ohrožen a jeho postavení je nejisté. Za otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, považuje, zda a za jakých podmínek je soud oprávněn rozhodnout o existenci spoluvlastnictví ke stavbě „skládající se z několika vzájemně funkčně propojených částí, které jsou ve vlastnictví různých subjektů“. Uvádí, že odvolací soud se nijak nevyjádřil ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, který v projednávané věci konstatoval existenci jedné stavby sestávající se z dosud v katastru nemovitostí samostatně evidovaných budov; současně má za to, že odvolací soud nerozporoval existenci vlastnického práva žalobce k tomuto stavebně technickému celku (s výjimkou prodejny, která je ve vlastnictví žalovaného), tedy i ke třem garážím a technické místnosti pod prodejnou. Je toho názoru, že bylo namístě aplikovat ustanovení §1115 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky. V případě, kdy s ohledem na tyto okolnosti odvolací soud uzavřel, že žaloba žalobce na určení spoluvlastnického práva je nedůvodná, dopustil se nesprávného právního posouzení věci a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 382/2002, podle kterého vlastnické právo k celé věci nemůže svědčit současně více osobám, nejde-li o spoluvlastnictví. Současně namítá, že se odvolací soud odchýlil i od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2827/99, týkajících se požadavků na formulaci žalobního petitu v případě žaloby na určení spoluvlastnického práva. Za nesprávný považuje i závěr soudu, že k nabytí spoluvlastnického práva na základě rozhodnutí soudu může dojít pouze v situacích, kdy to zákon výslovně předpokládá. Uvádí, že tato podmínka pro nabytí (spolu)vlastnického práva není v o. z. stanovena; současně má za to, že v případě, kdy by byl přijat závěr opačný, nebylo by reálně možné projednávaný případ vyřešit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdí, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel pouze obecně polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, aniž by řádně vymezil dovolací důvod. V dovolání citovanou judikaturu Nejvyššího soudu považuje za nepřiléhavou, neboť je založena na jiném skutkovém základě. Dále se stručně vyjadřuje k námitkám dovolatele, přičemž k otázce tvrzené funkční propojenosti sporných nemovitostí odkazuje na odůvodnění svého odvolání. Zdůrazňuje, že jeho cílem nikdy nebylo nabýt spoluvlastnický podíl ke stavebně technickému celku, nýbrž jeho vůle vždy jednoznačně směřovala k založení výlučného vlastnického práva ke stavbě a pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
V projednávané věci se žalobce domáhá založení spoluvlastnického vztahu k nemovitým věcem – souboru doposud samostatně evidovaných budov (resp. jejich částí) ve vlastnictví různých osob, tvořících jeden funkčně propojený celek. Tento požadavek žalobce odůvodňuje tvrzením, že je vlastníkem tří garáží a technické místnosti, nacházejících se pod prostory prodejny, která je ve vlastnictví žalovaného. Za situace, kdy předmětné garáže a technická místnost nejsou v katastru nemovitostí evidovány jako samostatné jednotky, má žalobce za to, že jediným způsobem, jak lze ochránit jeho vlastnické právo (které žalovaný narušuje), je založení spoluvlastnického vztahu účastníků k celému komplexu budov a jeho případné následné rozdělení na jednotky.
Dle procesní nauky lze soudní rozsudky třídit podle různých hledisek. Jedním z nich je třídění na rozsudky deklaratorní a konstitutivní. Zatímco deklaratorní rozhodnutí se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovují (aniž ho mění), konstitutivní rozhodnutí jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávního vtahu. Deklaratorní rozsudek nutně zůstává svojí povahou skutečností pouze procesní; nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svojí povahou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího, hmotněprávního vztahu. Konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je však třeba výslovného ustanovení zákona; analogická aplikace zákonných ustanovení zde není možná, ostatně v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, z odborné literatury viz např. Winterová A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2008, s. 229, 230). V jiných případech, než které jsou upraveny zákonem, není vydání konstitutivního rozhodnutí možné, a to ani za předpokladu, že by se z okolností případu vydání konstitutivního rozhodnutí jevilo nutným východiskem k jeho řešení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaného pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, výše citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu předně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně postrádá řádné odůvodnění právního posouzení věci, přičemž není ani zřejmé, zda má jít o rozhodnutí konstitutivní, nebo deklaratorní povahy. I přes tyto zásadní nedostatky však odvolací soud nepřistoupil k jeho zrušení, ale změnil ho tak, že žalobu zamítl, neboť měl za to, že ke konstituování spoluvlastnického vztahu k předmětným nemovitostem – jehož založení se žalobce (jak vyplývá z žaloby) domáhá – není dán žádný zákonný důvod. Uvedený závěr odvolacího soudu je správný a v souladu s výše uvedenými právními závěry dovolacího soudu.
Dovolací přezkum nezakládá ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002. Tato rozhodnutí jsou založena na jiném skutkovém základě. Závěr, že by ze strany žalobce došlo k nesprávnému vymezení žalobního petitu (22 Cdo 2827/99), se z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává. Stejně tak z dovoláním napadeného rozsudku nevyplývá, že by v nyní projednávaném případě existoval stav, kdy vlastnické právo k jedné věci svědčí více osobám (22 Cdo 382/2002); již z tohoto důvodu je proto nepřípadný i odkaz dovolatele na ustanovení §1115 odst. 1 o. z.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. Závěr, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení (spolu)vlastnického práva, z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá a napadené rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelem vznesené otázce založeno není.
Dovolatel sice napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu