ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2449.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2449/2018-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci R. S. , narozené XY, neznámého pobytu, naposledy bytem XY, zastoupené opatrovníkem pro řízení J. A., advokátem se sídlem XY, za účasti 1) navrhovatele “Písek – Beton“, a. s. , IČO 632 17 082, se sídlem ve Velkém Oseku, K pískovně 812, 2) obce Velký Osek , se sídlem obecního úřadu ve Velkém Oseku, Revoluční 36, o návrhu na jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 21 Nc 1019/2017, o dovolání R. S., podaném opatrovníkem J. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, č. j. 24 Co 392/2017-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 21 Nc 1019/2017-47, zamítl návrh na jmenování opatrovníka R. S. (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a nepřiznal ČR – Okresnímu soudu v Kolíně náhradu nákladů (výrok III.).
Soud prvního stupně dovodil, že R. S. je vlastnicí pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, nacházejícího se uprostřed dobývacího prostoru navrhovatele. Její pobyt není znám, avšak není známa ani žádná veřejná listina, z níž by vyplývalo, že je po smrti. Neznámý pobyt ale není jediným předpokladem jmenování opatrovníka podle §465 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Veřejný zájem na jmenování opatrovníka soud neshledal (na pozemku podle navrhovatele nemá probíhat těžba, má sloužit k obsluze dobývacích prostorů a tedy jen zájmu osoby, která v dobývacím prostoru těží, navíc existuje možnost pozemek obejít), a neshledal na jmenování opatrovníka ani zájem R. S. (na jejím pozemku se aktuálně nic neděje, navrhovatel na něm netěží, ani přes něj nepostupuje, a práva vlastnice tak nejsou dotčena). Jmenování opatrovníka má sloužit k ochraně zájmů opatrovanky a nikoli třetích osob a její zájmy není v současné době třeba chránit.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 24 Co 392/2017-70, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud svůj postup odůvodnil zpětvzetím návrhu v průběhu odvolacího řízení a skutečností, že důvody nesouhlasu R. S. se zpětvzetím (vyjádřené prostřednictvím opatrovníka pro řízení) nejsou způsobilé odůvodnit rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu podle §15 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť neshledal podmínky pro zahájení řízení bez návrhu. Navrhovatel uvedl, že na pozemku R. S. nebude probíhat těžba, jde mu jen o průjezd, případně o uložení inženýrských sítí na pozemku, a nebude-li mít přes něj přístup, bude muset jezdit okolo a přetěžovat komunikace II. třídy. Návrh nebyl odůvodněn ochranou zájmů vlastnice pozemku, ale zájmem samotného navrhovatele na (pro něj účelnějším) využívání dobývacího prostoru, jde-li o jeho obslužné pozemky. To nevyvolává nezbytnou nutnost ochrany zájmů vlastníka pozemku jmenováním opatrovníka podle §465 o. z. i bez návrhu, obzvláště pokud navrhovatel na návrhu netrvá. Zahrnutí pozemku do dobývacího prostoru je řešeno podle procesních institutů správního práva v řízení, v němž jsou práva vlastníka pozemku dostatečně chráněna, a bez dalšího není nutné jmenovat opatrovníka podle předpisů občanskoprávních ani z hlediska veřejného zájmu na vymezení pozemků v dobývacím prostoru. Z tvrzení navrhovatele, procesního opatrovníka R. S. a dosavadních zjištění v řízení není zřejmé, že v poměrech R. S. nastaly takové okolnosti, pro které je vyloučena z rozhodování vlastníka, a mohla by jí proto vznikat závažná újma.
Proti usnesení odvolacího soudu podala R. S. prostřednictvím procesního opatrovníka dovolání, jímž napadla usnesení v celém rozsahu a navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle dovolatelky je nepochybné, že je neznámého pobytu. Odvolací soud nesprávně v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku veřejného zájmu a zájmu účastnice na „ustanovení“ opatrovníka. Ve stanovisku Cpjn 202/2008 Nejvyšší soud konstatoval, že nájemci neznámého pobytu má být ustanoven opatrovník, kterému bude pronajímatel doručovat písemnosti týkající se nájemního vztahu. Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 20. 12. 2013, č. j. 14 Co 702/2013-44, shledal veřejný zájem v tom, že navrhovatel nemůže dosáhnout zesplatnění své pohledávky jiným způsobem, než doručením výzvy hmotněprávnímu opatrovníkovi, přičemž ustanovení opatrovníka vyžaduje veřejný zájem na tom, aby si občané byli vědomi povinnosti ctít své závazky, a nelze akceptovat, aby pro neznámý pobyt dlužníka nemohl věřitel činit adekvátní právní kroky k budoucímu vymožení své pohledávky. Hornická činnost organizací, třebas prováděná v rámci jejich podnikatelské činnosti, je naplněním veřejného zájmu státu na řádném využívání nerostného bohatství, což vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 4 As 68/2008. Předmětný pozemek je součástí dobývacího prostoru, „je užíván“ navrhovatelem, lhostejno, zda přímo k těžbě nebo pouze k dopravě a vedení inženýrských sítí v souvislosti s těžbou. S ohledem na právní úpravu obsaženou v horním zákoně je dán veřejný zájem na tom, aby byl dovolatelce ustanoven opatrovník, „je-li její pozemek užíván“ navrhovatelem, obdobně jako by měl být ustanoven nájemci neznámého pobytu, aby vůči němu mohl pronajímatel uplatňovat práva.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání musí dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je tedy dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Dovolatelka řádně neuvedla otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a tuto nespojila s konkrétními skutečnostmi přípustnosti dovolání (viz výše uvedené). Dovolatelka pouze obecně namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu při posuzování otázky veřejného zájmu a zájmu účastnice na jmenování opatrovníka. Takové obecné vymezení přípustnost dovolání nezakládá. Dále odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, k zastupování nájemců bytů, jejichž pobyt není znám, na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č. j. 14 Co 702/2013-44, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 4 As 68/2008–138. S ohledem na úpravu obsaženou v horním zákoně a skutečnost, že předmětný pozemek je součástí dobývacího prostoru užívaného navrhovatelem (lhostejno, zda k těžbě, pouze dopravě nebo vedení inženýrských sítí) dovozuje existenci veřejného zájmu na jmenování opatrovníka, a tudíž existenci podmínek pro zahájení řízení i bez návrhu (odůvodňujících rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu).
Podle §10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud. Přípustnost dovolání není proto možno podle §237 o. s. ř. založit na rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí jiných soudů. Dovolatelka neuvádí, v čem konkrétně spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s označeným stanoviskem Nejvyššího soudu, a splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak řádně nevymezila. Dovolatelka toliko rozporuje závěry, k nimž při posuzování podmínek pro zahájení řízení bez návrhu a neúčinnosti zpětvzetí návrhu navrhovatelem (dle §15 z. ř. s.) odvolací soud dospěl, a dovozuje existenci veřejného zájmu na jmenování opatrovníka, přičemž nastiňuje odlišný skutkový stav (o faktickém užívání jejího pozemku navrhovatelem), než ze kterého vyšel odvolací soud (i soud prvního stupně). Oba soudy přitom vyšly ze skutečnosti, že navrhovatel návrh odůvodnil svým zájmem pozemek dovolatelky využívat k průjezdu, případně k uložení inženýrských sítí (pro něj účelnějším, když jinak bude muset jezdit okolo), a ze skutečnosti, že na tomto návrhu již nadále netrval. Dovolatelka se tedy na základě jiného závěru o skutkovém stavu domáhá jiného posouzení splnění předpokladů pro zahájení řízení bez návrhu, což založit přípustnost dovolání nemůže.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že ustanovení §465 odst. 1 o. z. pro jmenování opatrovníka osobě neznámého pobytu vyžaduje, aby buď byla dána potřeba ochrany jejích zájmů, nebo aby to vyžadoval veřejný zájem. Podle odborné literatury „…samotná nemožnost účastníka občanskoprávních vztahů hájit účinným způsobem svoje zájmy (např. proto, že jde o neznámou osobu nebo osobu neznámého pobytu) není důvodem, aby jí byl ustanoven opatrovník. K této formální okolnosti musí navíc přistoupit aktuální a konkrétní potřeba ochrany zájmů této osoby, případně veřejný zájem na vyřešení záležitosti, na které má tato osoba právní účast (NS 6 Cz 12/70).“ „Potřeba k zabezpečení ochrany zájmů člověka ve smyslu §465 je dána především tehdy, má-li člověk, který nemůže jednat osobně, uskutečnit konkrétní právní jednání nebo soubor právních jednání, případně má-li třetí osoba vůči takovému člověku uskutečnit právní jednání, které je účinné až v souvislosti s dojitím takového jednání do její dispozice (např. výpověď z nájmu, odstoupení od smlouvy apod.).“ „Veřejným zájmem, který rovněž může vést k ustanovení opatrovníka, se rozumí zájem větší skupiny osob, tedy uspokojení právní potřeby, která přesahuje zájem jednotlivce či pouhé skupiny. Zároveň musí platit, že interese na prosazení této právní potřeby je legitimizována vyšším účelem, který se vymyká z rámce běžného požadavku vzneseného určitou skupinou osob vůči jednotlivci. Česká jurisprudence (např. nález IV. ÚS 412/04) totiž zdůrazňuje, že jedním ze základních rysů právního státu je respekt k zájmům jednotlivce i v případě, že tento zájem se dostane do rozporu se zájmem širšího okruhu osob. Ustanovení §465 odst. 1 je třeba vykládat spíše restriktivně, tak, že soud při existenci tzv. veřejného zájmu může ustanovit opatrovníka pouze člověku, který aktuálně z důvodu své nepřítomnosti nebo stavu nemůže uskutečnit konkrétní právní jednání, nebo vůči němuž nelze takové právní jednání uskutečnit, a to jen tehdy, když speciální zákonné ustanovení takový postup umožňuje“ [srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§1-645, obecná část). Praha. Nakladatel Wolters Kluwer ČR, 2014. ISBN 978-80-7478-370-8]. S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 6. 5. 2009,
č. j. 4 As 68/2008-138, neřešil otázku opatrovnictví osoby, a to ani ve vazbě na veřejný zájem. Mimo jiné však dovodil, že stanovení dobývacího prostoru žalobcům nikterak nebrání v dalším užívání pozemků nacházejících se v jejich vlastnictví, ať již tyto leží vně či uvnitř dobývacího prostoru.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008, k zastupování nájemců bytů, jejichž pobyt není znám, dospěl k závěru, že není-li znám pobyt nájemce bytu a hodlá-li pronajímatel učinit právní úkon týkající se nájmu bytu, vyžadují ochrana zájmů nájemce bytu nebo veřejný zájem zpravidla, aby mu soud ustanovil opatrovníka. Potřeba ustanovení opatrovníka nájemci může vyplývat též z toho, že je třeba - v zájmu ochrany zájmů nebo ve veřejném zájmu - učinit právní úkon ze strany nájemce, k němuž nemůže dojít právě proto, že je neznámého pobytu. Řešil tedy situace, při nichž byla aktuální potřeba jednání dána.
Také Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 20. 12. 2013, č. j. 14 Co 702/2013-44, ke jmenování opatrovníka dlužníkovi přistoupil při řešení konkrétní situace vyžadující jednání vůči osobě neznámého pobytu, vůči níž věřitel nemohl dosáhnout zesplatnění své pohledávky jiným způsobem, než doručením výzvy hmotněprávnímu opatrovníkovi.
Jde tedy o odlišné situace od této věci, v níž se navrhovatel domáhal ochrany svého zájmu, jehož může dosáhnout i jinak (využitím jiných pozemků). Na svůj požadavek na využití pozemku dovolatelky rezignoval, návrh vzal zpět, a žádné konkrétní jednání dovolatelky vyžadující její jednání, při němž by bylo třeba poskytnout jí ochranu, nebo při němž by byl dán veřejný zájem na jejím zastoupení, se z obsahu spisu nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu