ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2530.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2530/2019-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Žamberku, 28. října 160, proti žalovanému M. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, o uložení povinnosti zdržet se bránění v užívání cesty, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 318/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 6. 2019, č. j. 27 Co 111/2019-111, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2019, č. j. 27 Co 111/2019-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 C 318/2017-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se jednání, kterým by bránil v užívání přístupové zpevněné cesty do domu žalobce č. p. XY v XY, vedené na parcele č. XY, vše v katastrálním území XY. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j 27 Co 111/2019-111, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2019, č. j. 27 Co 111/2019-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci a státu náklady soudního řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Předně uvádí, že odvolací soud při ústním jednání účastníky seznámil s předběžným právním názorem, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Přistoupil-li pak k jeho změně, aniž by účastníkům jakkoli naznačil jiné (opačné) právní posouzení věci (a nedal jim tak možnost řádně se k právnímu posouzení věci vyjádřit), je jeho rozhodnutí překvapivé a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Současně odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na jiných skutkových zjištěních, než která učinil soud prvního stupně, a to aniž by zopakoval či provedl nové dokazování; také tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že k zásahu do vlastnického práva žalobce již nedochází, k blokování cesty došlo prakticky pouze jednou. Pokud tuto skutečnost odvolací soud nereflektoval a žalobě vyhověl, aniž by v době rozhodování odvolacího soudu bylo vlastnické právo žalobce jakkoli ohroženo, je jeho rozhodnutí nesprávné. Současně namítá, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s tvrzením, že předmětná cesta je samostatnou věcí v jeho vlastnictví, přičemž žalobci nesvědčí žádný právní titul k jejímu užívání. Uvádí, že cesta byla na základě smlouvy o výpůjčce přenechána žalovanému do výlučného užívání. Otázku, zda i za této situace bylo možné žalobě vyhovět, označuje za dovolacím soudem doposud neřešenou. Dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky existují konfliktní vztahy a odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil veškeré okolnosti dané věci. Zdůrazňuje, že užívání cesty nijak nebrání, existuje dlouhodobě pokojný stav, který nemá v úmyslu jakkoli v budoucnu rušit. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (viz §3028 odst. 2 o. z.; usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že §1042 o. z. není normou obsahově odlišnou od §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Dovolací soud nevidí důvod ani po nabytí účinnosti o. z. měnit právní názor, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1042 o. z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Negatorní žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpjn 59/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2018).
Dospěl-li v nyní projednávané věci odvolací soud k závěru, že negatorní žaloba je důvodná, neboť hrozí opakování zásahu do vlastnického práva žalobce, je jeho rozhodnutí v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K tomuto právnímu posouzení věci uplatněné dovolací námitky proto nejsou důvodné.
Nedůvodná je taktéž námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci.
Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že zatímco soud prvního stupně neshledal, že by ze strany žalovaného hrozilo nebezpečí neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce, odvolací soud dospěl k závěru opačnému. Stejně tak nelze překvapivost rozhodnutí spatřovat v tom, že konečné rozhodnutí odvolacího soudu je odlišné od předběžného posouzení věci, s nímž byli účastníci seznámeni při jednání před odvolacím soudem. Účastníkům muselo být z dosavadního průběhu sporu zřejmé, kterými otázkami se bude odvolací soud zabývat a na kterých skutečnostech své rozhodnutí založí. Při zachování obvyklé míry opatrnosti tak musel dovolatel předpokládat, že se odvolací soud bude v rámci odvolacího řízení zabývat otázkou, zda v projednávané věci hrozí opakování neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce. Navíc, tato otázka byla předestřena i v odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, ke kterému dovolatel podal vyjádření. Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nedůvodná je též námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by doplnil či zopakoval dokazování. Dovolatel tuto námitku vznáší v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že hrozí opakování zásahu do vlastnického práva, tedy – jak již dovolací soud uvedl výše – v souvislosti s právním posouzením věci. Odvolací soud neučinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, nebylo proto nutné, aby zopakoval nebo doplnil dokazování.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu to, že se nezabýval všemi uplatněnými námitkami, pomíjí, že jím uváděná otázka vlastnictví předmětné cesty a vlivu existence smlouvy o výpůjčce (a s tím spojená otázka práva žalobce cestu užívat) na konečné posouzení projednávané věci, nebyla učiněna předmětem odvolacího řízení.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Navíc lze upozornit na skutečnost, že sám dovolatel v rámci řízení před soudem prvního stupně uvedl, že nezpochybňuje právo žalobce cestu užívat a že netvrdí, že cesta je v jeho vlastnictví (viz vyjádření žalovaného ze dne 14. 5. 2018); jeho tvrzení v rámci dovolacího řízení jsou tak zcela opačná.
Dovolatel dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že mu nebyla v rámci odvolacího řízení dána možnost vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem. Opomíjí však, že – jak vyplývá z obsahu spisu – odvolání žalobce bylo jeho právnímu zástupci řádně doručeno, dovolatel jeho prostřednictvím podal vyjádření a při jednání odvolacího soudu účastníci (jejich právní zástupci) uvedli, že nemají ve věci žádné další tvrzení a důkazní návrhy. Ani touto vadou proto rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo není.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvody odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu