ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2819.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2819/2018-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalované H. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 221/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018, č. j. 13 Co 259/2017-410, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 681 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Tomka.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobce domáhal vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků ke dni 31. 8. 2011. Předmětem vypořádání učinil pouze společný závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené za trvání manželství oběma účastníky jako dlužníky a Českou spořitelnou, a. s., na jejímž základě byl čerpán úvěr ve výši 1 000 000 Kč, který po rozvodu manželství uhradil výlučně ze svých prostředků žalobce.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 18 C 221/2014-349, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2017, č. j. 18 C 221/2014-362, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 467 102,18 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 13 Co 259/2017-410, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 467 102,18 Kč, potvrdil, ve lhůtě splatnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že částku 467 102,18 Kč je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že dohodou o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) pro dobu po rozvodu a o úpravě práv společného bydlení, kterou se žalobcem uzavřela dne 23. 5. 2011 v souvislosti s rozvodem manželství, byla vypořádána všechna aktiva i pasiva náležející do SJM, a to včetně úvěru, který je předmětem tohoto soudního sporu. Úvěr byl vynaložen výlučně na podnikatelskou činnost žalobce spojenou s provozováním maloobchodní prodejny XY, kterou si na základě dohody žalobce ponechal. Podle dovolatelky je judikaturou dovolacího soudu režim vypořádání SJM nastaven odlišně pro závazky týkající se podnikatelské činnosti jednoho z manželů a pro závazky netýkající se této činnosti. Proto je nutno postavit najisto, „zda lze pro účely vypořádání SJM podřadit úvěr poskytnutý manželům za trvání manželství pod závazek vztahující se k podnikání jednoho z manželů, pokud byl uvedený úvěr fakticky prokazatelně použit pro účely podnikatelské činnosti jednoho z manželů, i když se jednalo o úvěr spotřebitelský, a to za situace, kdy poskytnuté finanční prostředky z úvěru byly jedním z manželů použity na jeho podnikatelskou činnost vědomě a druhý z manželů byl s takovým použitím finančních prostředků srozuměn (souhlasil s ním).“ Podle dovolatelky jde o otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud postupoval při řešení otázky určení výše podílů každého z manželů na vypořádání závazku v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Především nevzal v potaz veškeré okolnosti, které je v souladu s §149 obč. zák. nezbytné při stanovení výše podílů zohlednit. Zejména se měl zabývat možnou disparitou podílů. Poukázala na přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, ve kterém soud uzavřel, že „jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou při vypořádání majetkového společenství manželů vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo do péče o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu.“ Rovněž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 726/99, 22 Cdo 1238/2003 a 31 Cdo 1038/2009, která se zabývají smluvní volností manželů při úpravě jejich majetkových poměrů, a dále na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1622/98, řešící platnost dohody upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, jíž nebylo vypořádáno veškeré společné jmění manželů. Ve vztahu k uzavřené dohodě z 23. 5. 2011 pak již bez vymezení právní otázky namítá, že odvolací soud nezaujal jasný právní názor o tom, zda je platná a účinná. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl s tím, že mu má být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání se podávají dvě právní otázky. Jednak otázka, podle dovolatelky v praxi dovolacího soudu dosud neřešená, jíž naznačuje, že odvolací soud v souvislosti s poskytnutým úvěrem nesprávně posoudil povahu tohoto úvěru. Podle dovolatelky měl být úvěr posouzen jako podnikatelský s tím, že byl spotřebovaný výlučně na podnikatelské aktivity žalobce.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud vyšel při posuzování povahy úvěru ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jimiž je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Za dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. přitom nelze považovat právní posouzení věci vycházející ze skutkového stavu uváděného dovolatelkou, který je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a soudem odvolacím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán; od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
V posuzované věci přitom ze skutkových zjištění vyplynulo, že účastníci společně uzavřeli dne 9. 12. 2008 s Českou spořitelnou, a. s. smlouvu o úvěru č. 4073192873, tzv. Americkou hypotéku hotovostní, na jejímž základě obdrželi 1 000 000 Kč s tím, že přímo ve smlouvě se zavázali nepoužít úvěr na financování svých případných podnikatelských aktivit. Dále ze skutkových zjištění vyplynulo, že v době poskytnutí úvěru byla provozována maloobchodní prodejna XY jménem žalované, nikoli jménem žalobce, který tuto podnikatelskou činnost převzal až k 1. 2. 2010. Finanční závazek vůči České spořitelně, o kterém žalovaná tvrdí, že byl závazkem podnikatelským, nebyl evidován v jejím účetnictví a neprojevil se v daňovém přiznání za rok 2008, ani za rok 2009. Nebyl tudíž součástí podniku žalované, a proto nemohl v lednu 2010 v souvislosti s převzetím podnikatelské činnosti na žalobce přejít. V článku IV. dohody o vypořádání SJM z 23. 5. 2011 je pak pouze uvedeno, že každý z účastníků si ponechá svoje podnikání včetně majetku a všech práv a povinností, které jsou s tímto podnikáním spojeny a to žalobce provozování maloobchodní prodejny v XY a H. D. poradenství v oboru alternativní medicíny.
Jestliže odvolací soud dospěl na základě shora uvedených skutkových zjištění k závěru, že poskytnutý úvěr byl závazkem společným, který v rámci dohody nebyl vypořádán, neboť v ní předmětný úvěr zmiňován není, nejde o závěr nepřiměřený posuzovaným skutečnostem a námitky žalované ohledně nesprávného právního posouzení povahy úvěru nemohou obstát. Protože žalobce uhradil převážnou část úvěru ze svých výlučných prostředků po skončení manželství, jednalo se o plnění poskytnuté žalobcem na úhradu dluhu ze smlouvy o hypotéčním úvěru, jenž je součástí SJM.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezabýval všemi okolnosti, které v souladu s §149 obč. zák. mohou mít vliv na stanovení výše podílů při vypořádání SJM. Namítá, že v případě vypořádání zaplaceného úvěru nad rámec uzavřené dohody o vypořádání SJM bude podíl žalobce na vypořádávaném majetku vyšší. Soud měl podle jejího názoru respektovat pravidla nastavená stranami v již existující dohodě o vypořádání SJM (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1622/98) a rovněž se měl zabývat dalšími okolnostmi odůvodňujícími možnou disparitu podílů (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3637/2010), zejména aktivitami žalobce, na které byl úvěr zcela spotřebován.
K námitkám, že úvěr byl zcela spotřebován na aktivity žalobce, což odůvodňuje možnou disparitu podílů, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť je dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dále dovolacímu soudu není zcela jasný odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98. V něm Nejvyšší soud uvedl, že „po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. bylo možné ohledně vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřít platně i takovou dohodu, která nevypořádávala všechny hodnoty do tohoto spoluvlastnictví náležející, ale jen jejich část.“ Současně poukázal, že již bývalý Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze 28. 9. 1989, sp. zn. 3 Cz 45/89, vycházel z názoru zastávaného i v odborné literatuře, že je možné dílčí vypořádání BSM. K tomu dodal: „Jestliže nenastoupila zákonná domněnka vypořádání uplynutím tříleté lhůty, uvedené v ustanovení §149 odst. 4 ObčZ, provede soud následné dílčí vypořádání v návaznosti na předcházející vypořádání dohodou tak, aby celkové vypořádání odpovídalo hlediskům ustanovení §150 ObčZ.“ Ve stejném rozhodnutí pak Nejvyšší soud zaujal názor, že „při konečném vypořádání, jímž má být vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřeno, nepřichází v úvahu přezkoumání správnosti ustanovení platné dohody o rozdělení části společného majetku či ustanovení o vyrovnání podílů v rámci tohoto dílčího vypořádání – předchozí platnou dohodu vypořádané hodnoty již nelze znovu vypořádávat.“
Rovněž v dalších rozhodnutích, na která dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, a konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyjádřil Nejvyšší soud názor, že „i při vypořádání SJM se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem“. Ve stejném rozhodnutí pak dovolací soud vyslovil názor, „že Společné jmění manželů může být vypořádáno na základě více právních skutečností – např. ohledně části společného jmění může být uzavřena dohoda o vypořádání, část může být vypořádána rozhodnutím soudu a zbytek na základě zákonné domněnky vypořádání“.
Tyto závěry odvolací soud v napadeném rozsudku adekvátně reflektoval. Vyšel totiž ze zjištění, že účastníci při rozvodu manželství předložili soudu dohodu o vypořádání SJM pro dobu po rozvodu a o úpravě práv společného bydlení, kterou uzavřeli dne 23. 5. 2011 ve smyslu §24a tehdy účinného zákona o rodině č. 94/1963 Sb. (dále jen „zákon o rodině“) s tím, že následně Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 43 C 63/2011-11, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2011, rozhodl o rozvodu jejich manželství podle §24 zákona o rodině. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že ať již šlo o rozvod sporný či nesporný, dohoda, kterou účastníci uzavřeli, byla fakticky dohodou pouze o částečném vypořádání, neboť v ní nebyl vypořádán společný závazek účastníků vůči bance, a z provedených důkazů nevyplývá, že by to byl žalobce, kdo by byl povinen k úhradě společného závazku, je jeho závěr v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu