ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3637.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3637/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalovanému P. B. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Svatoslavova 8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 247/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, takto:
I. Dovolání žalovaného směřující proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, se zamítá.
II. Dovolání žalovaného směřující proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. 18 C 247/1998-223, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. června 2009, č. j. 18 C 247/1998-231, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že zamítl žalobu ohledně osobního automobilu Ford Siera Combi SPZ AEU 63-39 (výrok I. rozsudku). Do vlastnictví žalovaného přikázal movité věci specifikované ve výroku rozsudku v hodnotě 32 910,- Kč (výrok II. rozsudku) a dále majetkové hodnoty, nemovitost a osobní automobil specifikované ve výroku rozsudku v hodnotě 1 343 730,- Kč (výrok III. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na „vyrovnání vypořádacích podílů“ částku 458 880,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII. rozsudku).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně odůvodnil zvolený způsob vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů založený na konkrétních skutkových zjištěních, která v rozsudku uvedl. Z hlediska dovolání jedinou spornou otázku, zda bylo na místě odklonit se od principu rovnosti podílů při vypořádání zákonného majetkového společenství, posoudil tak, že „podmínky pro stanovení shodných podílů zde nejsou a je potřeba určité modifikace“. Vzal za prokázané, že žalobkyně od roku 1993 požívala ve větší míře alkohol, proto byla opakovaně hospitalizována v protialkoholní léčebně, přičemž úspěšnou léčbu ukončila koncem roku 1994. Uvěřil žalobci (správně žalovanému), že po dobu zvýšené konzumace alkoholu žalobkyní převzal péči o děti a domácnost; i pro dobu po rozvodu manželství byly děti svěřeny do péče žalovaného. Stanovil proto poměr pro vypořádací podíl 60 : 40 ve prospěch žalovaného. Zdůraznil však, že v řízení nebylo prokázáno, že se žalobkyně nestarala o děti a domácnost po celou dobu trvání manželství, že by vůbec nepracovala, neboť nebyla zaměstnána jen po dobu trvání mateřské dovolené. Žalobkyně v tomto období nepracovala, protože trvale zajišťovala péči o nezletilé děti. Rovněž soud prvního stupně považoval „za velmi účelové a zkreslující tvrzení žalovaného“, že žalobkyně neplnila svou zákonnou vyživovací povinnost. Vzal za prokázáno, že žalovaný podal trestní oznámení, které bylo odloženo, neboť bylo zjištěno, že ačkoliv po určitou dobu žalobkyně neplnila vyživovací povinnost podle rozhodnutí soudu, žalovaný vyživovací povinnost vůči dceři Barboře také neplnil.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 520/2009-293, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II., III. a IV. tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného věci specifikované ve výroku rozsudku v hodnotě 32 910,- Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 731 542,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV. rozsudku).
Také odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil zvolený způsob vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů založený na konkrétních skutkových zjištěních, která v rozsudku uvedl. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovností podílů, neboť takový postup je pouze výjimečný. Poukázal na skutečnost, že manželství účastníků trvalo od 13. května 1978 do 17. ledna 1996, žalobkyně od roku 1993 požívala ve větší míře alkoholické nápoje, pro onemocnění „syndrom závislosti na alkoholu“ byla opakovaně hospitalizována v psychiatrické léčebně, protialkoholní léčbu absolvovala v říjnu 1994 a důvodem rozvratu manželství byl její alkoholismus. Ačkoliv žalobkyně toto své selhání sama uznala, nemůže být bez dalšího důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Směrodatné je totiž to, jak se žalobkyně za manželství chovala k hodnotám, o nichž se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozhoduje, přičemž v tomto směru v řízení před soudem prvního stupně nevyšlo najevo nic významného. Žalovaný nic konkrétního netvrdil ani v řízení před soudem odvolacím. Ohledně alkoholismu žalobkyně v odvolání pouze namítl, že ho soud prvního stupně nesprávně posoudil jako přechodný stav, který byl zakončen jejím návratem z léčebny, po němž se údajně chtěla vrátit k rodině a že alkoholismus a péče o děti, rodinu, vztah k práci a majetku se vylučují. Z důkazů provedených v odvolacím řízení nevyplynulo nic pro závěr, že by se žalobkyně k věcem tvořícím bezpodílové spoluvlastnictví počínala nezodpovědně. Proto je namístě vycházet z principu rovnosti podílů při vypořádání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání, v němž napadá toliko závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů, popsal průběh manželského soužití se žalovanou, přičemž zdůraznil její požívání alkoholu a důsledky, které tento stav měl zejména na vzájemné vztahy mezi účastníky a jejich dětmi. To se projevilo také v obsahu výpovědi dcery účastníků B. B., která vypovídala ve prospěch žalobkyně, neboť je proti žalovanému „silně zaujatá“. Naproti tomu výpověď syna P. B. odvolací soud „stejnou měrou nevyužil“. Všechny okolnosti posoudil správně soud prvního stupně, který se odklonil od principu rovnosti podílů, zatímco rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu s dobrými mravy“. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání, v němž žalovaný napadá výhradně závěr odvolacího soudu o tom, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je nutno vycházet z principu rovnosti podílů.
Podle §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí odklonil od principu rovnosti podílů na vypořádávaném bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, zatímco odvolací soud naopak vyšel z rovnosti podílů účastníků.
V tomto směru posoudily nalézací soudy uvedenou otázku odchylně a dovolatel závěry odvolacího soudu v daném směru napadá. Z hlediska přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem je tak napadena ta část rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud oproti soudu prvního stupně odlišně konstituoval práva a povinnosti účastníků.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §149 odst. 1, 3 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „obč. zák.“), zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.
Podle §150 obč. zák. při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem výjimečným (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Hlediska uvedená v §150 věta třetí obč. zák. představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569, vyložil, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění nelze snížit jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah. V rozsudku ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 1, str. 16 – 17, souhrnně zobecnil, že příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílu manželů na jejich vypořádávaném společném jmění (uvedené závěry se uplatní i pro oblast bezpodílového spoluvlastnictví manželů) významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu.
Podle §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí.
Jednání, která jsou v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Odklon od rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat v poměrech každého individuálního případu, neboť variabilita vzájemných vztahů manželů ztěžuje vyslovení obecných, vždy aplikovatelných závěrů.
Obdobně pak lze nahlížet i na možnost odklonu od principu rovnosti podílů z důvodu alkoholismu jednoho manželů, který byl – jak vyplývá ze zjištění nalézacích soudů – příčinou rozvratu manželství účastníků. Uvedená skutečnost sama o sobě – vzhledem k výše uvedenému – není důvodem k disparitě podílů, pokud se nepromítla do hospodaření se společným majetkem či do péče o rodinu.
Ohledně péče o věci tvořící součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení nebyla prokázána žádná skutečnost, která by měla za následek, že by si žalobkyně k těmto věcem a k nakládání či hospodaření s nimi ve významnější míře počínala nezodpovědně. Ve vztahu k péči o rodinu již soud prvního stupně zohlednil skutková zjištění, od nichž se odvolací soud neodchýlil, že v řízení nebylo prokázáno, že se žalobkyně nestarala o děti a domácnost po celou dobu trvání manželství a že nepracovala, vyjma období mateřské dovolené, kdy trvale pečovala o nezletilé děti. Dále zohlednil, že po určitou dobu sice žalobkyně neplnila vyživovací povinnost vůči dceři Barboře, nicméně tu neplnil ani žalovaný. Jestliže navíc odvolací soud přihlédl k tomu, že manželství účastníků trvalo od 13. května 1978 do 17. ledna 1996, přičemž v rámci tohoto období žalobkyně požívala ve větší míře alkoholické nápoje od roku 1993 do října 1994, a poté úspěšně absolvovala protialkoholní léčbu, nelze jeho závěry ve směru, že nejsou dány podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů, považovat ze zjevně nepřiměřené; jen takové by v řízení o dovolání – jakožto mimořádném opravném prostředků – měly vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
S těmito závěry odvolacího soudu ostatně dovolání ani fakticky nepolemizuje. Žalovaný v dovolání prezentuje především své skutkové závěry týkající se soužití účastníků a jejich dětí a průběhu manželství, které však pro jejich obecné vyjádření nemohou vést svým obsahem ani k případné vadě řízení, jež by byla podřaditelná pod dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tím spíše pak pod dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný konkrétní výhrady podřaditelné uvedeným zákonným ustanovením nevznáší a výslovně se ostatně dovolává pouze aplikace dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Jestliže žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že zohlednil „tendenční a účelové“ výpovědi žalobkyně a dcery B. B., přičemž „nedal prostor“ synovi P. B., pak tato výhrada není důvodná.
Odvolací soud z výpovědi žalobkyně a B. B. neučinil žádná zjištění, jež by byla základem pro úvahu o tom, že není na místě disparita podílů. O výpověď žalobkyně totiž odvolací soud své závěry neopřel vůbec a svědkyně B. B. byla vyslechnuta k okolnostem výstavby rekreačního domku účastníky a nikoliv ke skutečnostem majícím dopad do úvahy o paritě či disparitě podílů. „Nevyužití svědectví“ syna P. B. odvolacím soudem bylo zjevně důsledkem toho, že žalovaný v průběhu řízení před nalézacími soudy důkaz výpovědí tohoto svědka nenavrhl a v řízení před soudem prvního stupně se ostatně ani disparity podílů nedovolával.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy správné, a proto dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I. rozsudku) podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Tím, že dovolatel směřoval dovolání výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podáno také proti výrokům II. až IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného směřující proti těmto výrokům proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu