ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1280.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1280/2011-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Alenou Vrlíkovou, advokátkou se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Záhuní 349, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 58/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. srpna 2010, č. j. 12 C 58/2008–272, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2011, č. j. 42 Co 334/2010–329, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. srpna 2010, č. j. 12 C 58/2008–272, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2011, č. j. 42 Co 334/2010 – 329, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. srpna 2010, č. j. 12 C 58/2008–272, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal „nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín na LV č. 362, obec Tichá, katastrální území T. na M., a to budovu čp. postavenou na pozemku parc. č. 197 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 1997 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 198 – zahrada, pozemek parc. č. 199 – zahrada, a dále v katastru nemovitostí nezapsané stavby, a to zemědělskou stavbu – stodolu a stavbu zemědělské účelové budovy pro chov domácího zvířectva, obě postavené na pozemku parc. č. 197 zapsaného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín na LV č. 362 v obci T., katastrální území T. na M., vedlejší stavbu – přístřešek postavený na pozemku parc. č. 198 zapsaném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín na LV č. 362 v obci Tichá, katastrální území Tichá na Moravě a studnu s odběrným zařízením zkolaudovanou rozhodnutím Městského úřadu Frenštát pod Radhoštěm ze dne 1. 2. 2007, č. j. OŽP/27349-06/5589-06/eholu, na pozemcích ve zjednodušené evidenci (PK) parc. č. 209 a 223 a pozemcích parc. č. 201 a 199 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín v obci T., katastrální území T. na Moravě“ (výrok I. rozsudku), účastníkům přikázal do výlučného vlastnictví movité věci a pohledávku ze stavebního spoření, vše specifikované ve výroku II. – IV. rozsudku, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci „na úplné vypořádání jeho podílu na společném jmění manželů“ částku 1,270.642,10 Kč ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII. rozsudku).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. ledna 2011, č. j. 42 Co 334/2010–329, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil s tím, že v odstavci I. výroku správné označení pozemků, na nichž se nachází studna s odběrným zařízením, je „pozemky ve zjednodušené evidenci (PK) 209, 202, 223 a 199“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, které shledává přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. s uplatněním dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhl, aby byly napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Žalobce v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Jestliže žalobce dále směřoval své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oproti přesvědčení odvolatele není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že správné označení pozemků, na kterých se nachází studna s odběrným zařízením je „pozemky ve zjednodušené evidenci 209, 202, 223 a 199“. Práva a povinnosti k vypořádání studny soudy obou stupňů posoudily zcela shodně. Dovolatel sám ostatně v dovolání výslovně uvádí, že proti této měnící části rozsudku odvolacího soudu neuplatňuje žádné námitky.
Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V rámci jím spatřované otázky zásadního právního významu namítá, že soudy nesprávně „skutkově vyhodnotily“ ta hlediska (v rozsudcích a dovolání konkretizovaná), o něž následně opřely svůj závěr o přikázání věci žalované. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel soudům vytýká, že vzaly za zjištěné skutečnosti, o něž opřely úvahu o účelném využití věci žalovanou, ačkoliv podle přesvědčení odvolatele při správném hodnocení provedení důkazů nemohly soudy k uvedeným skutkovým zjištěním dospět. V této části dovolání tak žalobce zpochybňuje skutková zjištění, ze kterých nalézací soudy vycházely, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které nelze dospět k závěru, že nemovitosti budou účelněji využity žalovanou než žalobcem. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku účelného využití věci, která je otázkou skutkovou, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).
Ostatně ani v rovině právní nelze nalézacím soudům ničeho vytknout.
Stávající právní úprava společného jmění manželů ani v rámci úpravy vypořádání (§149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1404, shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009, uveřejněné – www.nsoud.cz). Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej: Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245).
Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 259). Navazující judikatura pak hledisko účelného využití věci akceptovala a nadále rozvedla (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2529). Akceptuje i to, že do jisté míry lze přihlédnout i k tomu, který z účastníků po rozvodu manželství věci užívá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2102). Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vychází, je i zásada, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 – Soubor, pořadové č. C 1404).
Soudní praxe dovolacího soudu pak vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8062, C 8268).
Soud prvního stupně opřel svůj závěr o přikázání nemovitostí žalované při zdůraznění hlediska účelného využití věci o skutková zjištění, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, podle nichž nelze předmětné nemovitosti rozdělit s ohledem na jejich funkční uspořádání, kdy nemovitosti tvoří jeden hospodářský celek – statek sestávající z hlavní budovy určené k bydlení a souvisejících hospodářských budov, přičemž oba účastníci prokázali připravenost vyplatit druhému jeho vypořádací podíl. Předmětné nemovitosti užívají oba účastníci tak, že žalovaná užívá rodinný dům a žalobce hospodářskou budovu (resp. budovy), avšak od roku 2006 žalobce žalované užívání hospodářské budovy znemožňuje, přičemž do roku 2006 vedli účastníci hospodářství společně. Žalovaná je schopna vést hospodářství, má v daném směru zpracován podnikatelský záměr, na pozemcích hodlá hospodařit se svým synem, který má v úmyslu do rozvoje hospodaření investovat finanční prostředky. Soud prvního stupně také vzal za prokázáno, že se jedná o majetek, který historicky po mnoho generací patřil rodině žalované, která zde prožila celý svůj život a má k tomuto majetku silný citový vztah. Ve vztahu k hospodářské budově určené pro chov zvířectva přihlédl k tomu, že tato nemovitost byla vystavěna z velké části z finančních prostředků, které obdržela žalovaná z restitučních nároků. Zohlednil také, že vztahy mezi účastníky jsou velmi vypjaté a jejích další „soužití“ není reálné. Odvolací soud se pak v daném směru se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Podle názoru dovolacího soudu použití a hodnocení souboru shora uvedených kritérií, z nichž vyšel odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v rámci svých úvah o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, je zcela v souladu s požadavky ustálené judikatury při aplikaci hlediska účelného využití věci a dovolací soud tudíž neshledal, že by úvahy nalézacích soudů v tomto směru byly zjevně nepřiměřené.
Nad rámec uvedeného dovolací soud ve vztahu k námitkám dovolatele, podle nichž přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované bude znamenat faktický zánik jeho zemědělské činnosti, dovolací soud dodává, že žalobci byla z titulu vypořádání společného jmění přisouzena nemalá finanční částka, která mu nepochybně umožňuje nákup nebo pronájem náhradních prostor pro ustájení svého dobytka a provoz jeho zemědělské malovýroby. Nelze tedy učinit závěr, že by nalézacími soudy zvolené řešení vypořádání majetkových vztahů mezi účastníky bylo pro zemědělskou živnost žalobce likvidační.
Pokud pak v souvislosti se zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dovolatel naznačuje jeho nucené vyklizení, včetně živých zvířat pro ně v klimaticky nepříznivém období s tím, že u nich nelze okamžitě nalézt náhradní ustájení a hrozí riziko poškození zdraví těchto zvířat, přehlíží, že rozhodnutím nalézacích soudů není o vyklizení a jeho případných podmínkách rozhodováno, ale soudy pouze rozhodly o tom, kdo se stává výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Ve zbývající části dovolání, v níž dovolatel vyjadřuje svůj nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu, ve skutečnosti projevuje nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými soudy ve vztahu ke zjištění počtu kusů vypořádávaného hovězího dobytka a studni jakožto zdroji pitné vody pro vypořádávané nemovitosti, čímž je v obecné rovině naznačen dovolací důvod spadající pod §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. věta druhá za středníkem založit nelze. Ostatně ani v tomto směru dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje, když polemizuje toliko se skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další námitka žalobce, že soudu prvního stupně ještě před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení, sdělil správný počet kusů vypořádávaného hovězího dobytka, k čemuž soud prvního stupně nepřihlédl, a odvolací soud rovněž nikoliv, jakož i námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž obsahově vyplývá dovolací důvod, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. věta druhá za středníkem rovněž založit nelze.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu