ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2876.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2876/2019-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem v Zábřehu, Valová 301/16, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se sídlem v Praze 5, Zázvorkova 2006/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 36/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2019, č. j. 69 Co 276/2018-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 18 C 36/2016-214, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal účet u Komerční banky, a. s., č. XY, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na dorovnání podílu částku 64 688 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 69 Co 276/2018-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal vyjmenované movité věci z vybavení bytu, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na dorovnání podílu částku 78 172 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které jsou v právní praxi rozhodovány rozdílně.
Žalovaný v dovolání namítá, že vypořádáním nezískal ze společného jmění manželů „absolutně ničeho“ a navíc mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni z výlučných prostředků částku 78 172 Kč.
Žalovaný nesouhlasí s tím, že mu nebylo soudy přiznáno právo na uzavření kupní smlouvy vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2000 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným na straně jedné a Městským úřadem v Zábřehu na straně druhé (resp. pozměněné smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2002). Přestože kupní cenu ve výši 483 650 Kč sjednanou v této smlouvě uhradil žalovaný ze svých výlučných prostředků ještě před uzavřením manželství, soud tuto skutečnost nezohlednil. Dále namítá absolutní neplatnost výše uvedené smlouvy uzavřené s Městským úřadem v Zábřehu, neboť obsahuje ujednání o převodu vlastnického práva a zároveň povinnost k placení nájmu, navíc Městským úřadem v Zábřehu nebyl v zákonné lhůtě tří let podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalovaný dále tvrdí absolutní neplatnost svého prohlášení vůči Městskému úřadu v Zábřehu, kterým se výslovně vzdal práva na nájem předmětného bytu ve prospěch manželky. Toto prohlášení bylo učiněno v afektu a navíc jej po rozvodu manželství žalovaný v roce 2015 vzal zpět. S ohledem na to, že soudy k absolutní neplatnosti smlouvy ani prohlášení žalovaného nepřihlédly, ačkoliv tak měly učinit z úřední povinnosti, lze předpokládat, že se odvolací soud svým výkladem posuzované otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaný dále namítá, že mu soudy rovněž nepřiznaly částku 30 000 Kč, která měla představovat náhradu za vybavení bytu, které na základě vypořádání mělo zůstat ve výlučném vlastnictví žalobkyně, přestože se na této částce účastníci dohodli a žalobkyně s tímto řešením v průběhu řízení výslovně souhlasila. Pokud soudy nerespektovaly dohodu stran a nepřiznaly žalovanému ničeho, nelze považovat tento postup za spravedlivý ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný dále předkládá, že rozdělení finančních prostředků ze společného jmění manželů je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť mu byla v rámci tohoto řízení uložena povinnost zaplatit část finančních prostředků z jeho bankovního účtu na vyrovnání podílu žalobkyně, zatímco soukromý bankovní účet žalobkyně do vypořádání zahrnut nebyl, a žalobkyně tudíž nemusela hradit žalovanému ze svých výlučných prostředků naopak ničeho.
Poslední námitka žalovaného směřuje proti tomu, že soudy nevypořádaly tzv. americkou hypotéku, tedy společný úvěr žalobkyně a žalovaného s tím, že tento úvěr byl ke dni zániku manželství zcela splacen. Žalovaný namítá, že finanční prostředky z tohoto úvěru žalobkyně použila na úhradu dluhu svých rodičů, avšak bez souhlasu žalovaného. Jednání žalobkyně tudíž bylo nutno považovat za absolutně neplatné. Tento společný závazek tedy nemohl být součástí společného jmění manželů, nicméně splátky byly hrazeny z výlučných prostředků z bankovního účtu žalovaného. Tyto skutečnosti měly být podle žalovaného v řízení před obecnými soudy zohledněny a žalobkyni měla být uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 468 920 Kč, jež představuje součet splátek, které za dobu trvání manželství žalovaný na společný závazek zaplatil ze svého účtu.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nařídil nové projednání věci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť dovolatel dostatečně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a zároveň jednoznačně neformuloval žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud dopustit nesprávného právního posouzení a která by zakládala dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné již z toho důvodu, že v něm nebylo řádně vymezeno, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorní náležitosti. Žalovaný sice na několika místech dovolání zmiňuje, že by se v dané věci mělo jednat o první z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tedy o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně v tomto směru již dále neuvádí žádné konkrétní argumenty, kterými by své tvrzení podpořil. Dovolatel pouze opakovaně uvádí, že se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, avšak tuto informaci předkládá vždy pouze v obecné rovině a zcela mimo kontext jeho předešlé argumentace.
Dovolatel v souvislosti s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání rovněž necituje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by podle něj mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. S ohledem na to, že z obsahu dovolání ani není jednoznačně patrné, při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit (k tomuto podrobněji viz níže), tím spíše nemohl dovolací soud dovodit, kterou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu mohl mít dovolatel na mysli.
Jak již bylo uvedeno, řízení o dovolání coby mimořádném opravném prostředku v žádném případě nemůže být neomezeným přezkumem. Dovolací soud proto nemůže napadené rozhodnutí přezkoumávat tím způsobem, že by sám aktivně zjišťoval, zda se snad odvolací soud při řešení některé právní otázky nedopustil nesprávného právního posouzení věci či se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud samotný dovolatel v dovolání ani náznakem nepředkládá a z obsahu jeho podání rovněž není patrné, v čem by nesprávnost napadeného rozhodnutí měla spočívat a o rozpor s jakou konkrétní judikaturou by se mělo jednat. Takový postup by byl v rozporu se zásadou dispoziční.
Dovolací soud tedy není povinen a ani oprávněn nahrazovat procesní povinnosti dovolatele, neboť takový postup by byl zároveň v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a šel by naopak k tíži druhého z účastníků. Pokud tedy dovolání žalovaného – i přes povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení – nesplňuje ani obligatorní náležitosti požadované zákonem na toto podání, není možné takové dovolání věcně projednat a z jeho převážně neurčitého obsahu vyvozovat jakékoliv relevantní závěry.
Pokud se jedná o další z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., který žalovaný v dovolání uvádí, a sice že posuzované otázky hmotného práva jsou rozhodovány v právní praxi rozdílně, pak k tomu dovolací soud pouze podotýká, že dovolatel nevymezuje ani o jaké konkrétní otázky hmotného práva by se mělo jednat, ani v rámci kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu by tyto nedefinované otázky měly být rozhodovány rozdílně. Bez jednoznačné identifikace právní otázky a konkrétních soudních rozhodnutí však nelze mít ani tento předpoklad přípustnosti dovolání za řádně vymezený.
V podstatě totéž, co bylo uvedeno výše k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, lze uzavřít rovněž, co se týče vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací důvod jako další z obligatorních náležitostí dovolání totiž žalovaný v dovolání taktéž vymezil zcela nedostatečně.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vymezeným dovolacím důvodem je pak dovolací soud vázán (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). S ohledem na vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem je proto nezbytné, aby dovolatel konkrétně vymezil právní otázku a dostatečně podrobně vyložil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení, kterého se při řešení této otázky měl odvolací soud dopustit.
Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že dovolání žalovaného je spíše nesouhlasnou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, které žalovaný považuje za nespravedlivé, neboť soudy nerozhodly v jeho prospěch. Dovolatel však již neuvádí, o jaké právní posouzení věci by se v tomto případě mělo jednat, a z jakého důvodu má za to, že soudy při jeho řešení pochybily. Dovolatel pouze obecně namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí co se týče jednotlivých položek vypořádávaného společného jmění a průběžně rekapituluje závěry rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, vůči kterým vyjadřuje svůj nesouhlas. Žádnou z uvedených námitek však neformuluje s ohledem na nějakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, natož ve vztahu ke konkrétní judikatuře dovolacího soudu. Dovolání žalovaného tudíž zůstává pouze v rovině obecného nesouhlasu s absencí jakékoliv relevantní právní argumentace.
S ohledem na to, že z obsahu dovolání žalovaného ani přes velmi benevolentní posouzení dovolacím soudem nebylo možné identifikovat právní otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, z důvodu vázanosti dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, nemohl dovolací soud – jak bylo konstatováno již výše v kontextu přípustnosti dovolání – právní otázku identifikovat sám. Z tohoto důvodu nebylo možné dovolání žalovaného po věcné stránce přezkoumat, neboť by tím došlo k porušení zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Protože tedy v dovolání žalovaného nebyla řádně vymezena přípustnost dovolání ani dovolací důvod, musel dovolací soud dovolání pro tyto vady odmítnout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu