ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2950.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2950/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ALUTEX, spol. s r. o. , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Janovská 4475/7a, IČO: 25041231, zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalované Kromexim a. s. Kroměříž , se sídlem v Kroměříži, Hulínská 3445/5, IČO: 49969331, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, o zřízení práva služebnosti inženýrské sítě, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 207/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. března 2019, č. j. 58 Co 353/2018-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 11 C 207/2017-90, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti inženýrské sítě spočívající ve vedení kabelové přípojky sítě NN přes pozemky ve vlastnictví žalované s tím, že žalobkyně je povinna za zřízenou služebnost platit ročně částku 2 000 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 13 552 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j.
58 Co 353/2018-130, ve správném znění výroku I. potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 10 886 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které opírá o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodňuje jej tím, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, když dospěl k závěru, že rozhodnutím soudu nelze předmětné věcné břemeno zřídit.
Žalobkyně v dovolání nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že zákon s ohledem na ustanovení §1260 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v tomto případě neumožňuje zřídit služebnost rozhodnutím soudu. Polemizuje s tím, že pokud občanský zákoník z roku 1964 připouštěl vznik věcných břemen mimo jiné rozhodnutím příslušného orgánu veřejné moci, musí tuto možnost připouštět i nový občanský zákoník. Uvádí, že by bylo protismyslné, pokud by služebnost inženýrské sítě mohla vzniknout pouze na základě smlouvy a nemohla by vzniknout rozhodnutím orgánu veřejné moci, neboť k dohodě mezi účastníky v mnoha případech nedochází a inženýrské sítě jsou pro fungování jakékoliv stavby určující. S ohledem na mimořádnou důležitost inženýrských sítí proto podle žalobkyně nelze způsob vzniku takové služebnosti omezovat pouze na uzavření smlouvy.
Žalobkyně dále namítá, že §1260 odst. 1 o. z. zřízení služebnosti zákonem nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nevylučuje. Zřízení věcného břemene rozhodnutím orgánu veřejné moci je navíc možné i podle jiných právních předpisů, např. podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). V daném případě se jedná o služebnost inženýrské sítě (elektrické přípojky), kterou podle energetického zákona rozhodnutím orgánu veřejné moci nepochybně zřídit lze. Žalobkyně nicméně uvádí, že pokud v případě zřízení služebnosti inženýrské sítě podle energetického zákona oprávněným může být pouze provozovatel distribuční soustavy, jedná se podle žalobkyně o rozpor s rovným přístupem k podnikání, neboť u provozovatele distribuční soustavy jde o jeho hlavní podnikatelskou aktivitu, kdežto u žalobkyně se jedná o primární potřebu. Žalobkyně dále uvádí, že v úvahu přichází rovněž institut vyvlastnění. Závěrem namítá, že hmotněprávním podkladem pro toto řízení neměl být občanský zákoník, ale veřejnoprávní předpisy.
Na základě výše uvedených námitek žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v §237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobkyně není vzhledem k uvedenému přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání jako jeho obligatorní náležitosti. Žalobkyně pouze úvodem dovolání uvádí, že dovolání opírá o ustanovení §237 o. s. ř., nicméně dále již nijak nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný a z jakého důvodu, neodkazuje na judikaturu dovolacího soudu a ani z obsahu dovolání se nepodává, o který z předpokladů přípustnosti by se v daném případě mělo jednat.
Z důvodu, že v dovolání žalobkyně nebyla řádně vymezena přípustnost dovolání, musel dovolací soud dovolání pro tuto vadu odmítnout.
Nad rámec odůvodnění rozhodnutí dovolací soud dodává, že i v případě, že by dovolání žalobkyně splňovalo formální náležitosti, nebylo by důvodné.
Podle §1260 odst. 1 o. z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.
Vzhledem k tomu, že vznik služebnosti na základě zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci je významným zásahem do jejich soukromoprávního charakteru a rovněž do vlastnického práva jednotlivce, nelze obecně připustit zřízení služebnosti tímto způsobem pokaždé, když mezi stranami nedojde k dohodě, a služebnost tak nevznikne na základě smlouvy. Zásah veřejné moci formou zřízení služebnosti lze akceptovat pouze ve výjimečných a odůvodněných případech. Proto každá zřizovaná služebnost musí mít oporu v zákoně (občanském zákoníku nebo jiném právním předpisu) a zároveň musejí být splněny požadavky na vznik takové služebnosti kladené tímto předpisem.
Odborná literatura je ostatně zcela ve shodě v tom, že služebnost může soud svým rozhodnutím zřídit pouze v případech výslovně předpokládaných zákonem (k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 931, Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 1261, Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 741). Ostatně ani důvodová zpráva k o. z. jakkoliv nenaznačuje možnost soudů při zřizování služebnosti vybočit ze zákonného rámce umožňujícího takovou služebnost zřídit pouze v případech výslovně stanovených (k tomu srovnej: Eliáš, K. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Sagit, 2012, str. 542).
Pokud tedy žalobkyně namítá, že obecné soudy pochybily, když svým rozhodnutím služebnost inženýrské sítě odmítly zřídit, přestože občanský zákoník vznik služebnosti rozhodnutím orgánu veřejné moci v §1260 odst. 1 připouští, není tato námitka opodstatněná.
Zřízení služebnosti inženýrské sítě rozhodnutím soudu by bylo možné pouze v případech stanovených zvláštními právními předpisy, pakliže by takovou možnost obsahovaly. V jiných případech, jak správně konstatoval odvolací soud v napadeném rozhodnutí, nemůže soud svým rozhodnutím služebnost zřídit, a to ani tehdy, pokud by se z okolností daného případu jevilo zřízení věcného břemene jako nutné či vhodné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2186/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ]. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (jak k právní úpravě v obč. zák., tak i již za účinnosti o. z.) dále vyplývá, že zřízení služebnosti rozhodnutím orgánu veřejné moci na základě analogické aplikace zákona je postupem zásadně nepřípustným [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017 (oba dostupné na www.nsoud.cz )].
Protože v posuzované věci nešlo o případ, kdy by bylo možné zřídit služebnost rozhodnutím orgánu veřejné moci na základě některého ze speciálních předpisů, nemohly soudy návrhu žalobkyně vyhovět a předmětnou služebnost zřídit. Pokud by soudy analogii (v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) připustily a žalobě vyhověly, jednalo by se naopak o nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalované, který by neměl oporu v zákoně. V dané věci by šlo v zásadě o to, že po ukončení smluvního vztahu, který žalobkyni umožňoval vedení inženýrské sítě na základě dohodnutých podmínek, žádá fakticky soudy, aby povinnost vedení inženýrské sítě žalované „vnutily“. Připuštění takového postupu by v praxi zjevně muselo vést k tomu, že by účastníci právních vztahů odmítali vstupovat do smluvních vztahů z obavy, že po jejich ukončení existuje riziko jejich „pokračování“ na základě rozhodnutí soudu a zatížení jejich nemovitostí věcněprávní závadou v podobě služebnosti.
K námitce žalobkyně, že služebnost inženýrské sítě mohla být zřízena rozhodnutím soudu podle energetického zákona, jelikož se mělo jednat o elektrickou přípojku, dovolací soud uvádí, že žalobkyně zcela přehlíží smysl a účel právní úpravy energetického zákona, která možnost zřízení věcného břemene za splnění určitých zákonem stanovených předpokladů připouští.
Podle ustanovení §24 odst. 4 energetického zákona je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.
V tomto smyslu dovolací soud odkazuje na bod 14. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém správně konstatoval, že příslušným vyvlastňovacím úřadem ve smyslu výše citovaného ustanovení energetického zákona je obecní úřad obce s rozšířenou působností, tudíž v tomto případě by vůbec nebyla dána pravomoc soudu o zřízení takového věcného břemene rozhodovat. Mimo to, žalobkyně není provozovatelem distribuční soustavy, a proto k podání takového návrhu vůbec není aktivně legitimována. O rozpor s rovným přístupem k podnikání se v tomto případě také nejedná, neboť právní úprava obsažená v energetickém zákoně umožňující zřízení věcného břemene rozhodnutím orgánu veřejné moci je cílena na specifické případy, kde se jako významný korektiv soukromoprávních vztahů projevuje zejména veřejný zájem na vedení elektrické energie. V případě sporu mezi žalobkyní a žalovanou však není možné shledat veřejný zájem na tom, aby přes pozemky ve vlastnictví žalované byla proti vůli žalované zřízena ve prospěch žalobkyně služebnost inženýrské sítě, když žalobkyně je soukromou obchodní společností, a nikoliv provozovatelem distribuční soustavy. Podmínky vyvlastnění ve smyslu §3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) v tomto případě rovněž splněny nebyly.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu