ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3140.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3140/2019-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému M. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 208/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. května 2019, č. j. 22 Co 357/2016-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Kalabuse, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 7 C 208/2015-235, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že kanalizační přípojka tvořená úsekem potrubí od vyústění kanalizace stavby č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vedoucí pod pozemkem parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, do níž je zaústěna vnitřní kanalizace stavby bez č. p. stojící na pozemku parc. č. XY, dále vedoucí pod pozemkem parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, a zaústěná do stokové sítě pod pozemkem parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, vše v k. ú a obci XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „kanalizační přípojka“) je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každého s podílem ideální 1/2 ke kanalizační přípojce (výrok I.). Dále určil, že předmětná kanalizační přípojka je v části potrubí kanalizační přípojky od vyústění vnitřní kanalizace stavby XY, č. p. XY na pozemku parc. č. XY, vedoucí pod pozemkem parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, až po revizní šachtu č. 3, která je umístěná ve stavbě bez č. p. na pozemku parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, při hranici s pozemkem parc. č. XY, zapsáno na LV č. XY, vše v k. ú. a obci XY, ve výlučném vlastnictví žalobce; ve zbývající části potrubí kanalizační přípojky od revizní šachty č. 3 až po zaústění kanalizační přípojky do stokové sítě pod pozemkem parc. č. XY, zapsaném na LV č. XY, je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každého s podílem ideální 1/2 k vymezené části kanalizační přípojky (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 99 428,85 Kč (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 22 Co 357/2016-483, ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 58 896 Kč (výrok II.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 56 388 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva v judikatuře dosud nevyřešené, a dále otázky hmotného práva v judikatuře částečně řešené, která by však měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaný se v prvé řadě neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu
- přestože byl odvolací soud při svém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu - že by byl ve věci dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce.
Dále žalovaný namítá, že nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce si byl vědom nedůvodnosti žaloby a tímto procesním postupem hodlal pouze odvrátit zřejmý procesní neúspěch ve věci tak, aby měl na základě změny žaloby rozšířením o eventuální petit v řízení plný procesní úspěch s ohledem na přiznání náhrady nákladů řízení.
Žalovaný se v rámci dovolání dále obsáhle vyjadřuje k problematice přípustnosti kumulace žalobních petitů, resp. přípustnosti eventuálního petitu, a to nejen ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu, ale i v obecné rovině, zejména co se týče přípustnosti eventuálního petitu v rámci určovací žaloby. Uvádí, že procesněprávní otázka mnohosti žalobních petitů byla zatím rozpracována toliko v civilněprocesní teorii, avšak Nejvyšším soudem o ní doposud nebylo rozhodováno a ani k ní nebylo zaujato jednoznačné stanovisko, co se týče podmínek a možností uplatnění více žalobních petitů zároveň, jakož i petitu eventuálního. Žalovaný ve vztahu k určovací žalobě dovozuje, že v rámci jediné žaloby nelze ke stejné věci určovat různá vlastnická práva, resp. v rámci jednoho řízení nelze vedle sebe na roveň postavit různé možnosti určení vlastnického práva k dané věci. Otázka určení vlastnictví je rozhodnutím deklaratorním, kdy soud pouze autoritativně konstatuje již existující právní vztah, nekonstituuje jej nově na základě vlastní volné úvahy. V případě, že by žalobce byl oprávněn své žalobní návrhy takto neomezeně kumulovat, byl by mu ad absurdum vždy a bezpodmínečně zaručen procesní úspěch ve věci, což by mělo zcela zásadní dopad na rozhodnutí o nákladech řízení. Pokud by se tedy spor vyvíjel pro žalobce nepříznivě, postačilo by bez jakýchkoliv omezení doplnit žalobní petit o „výrok či výroky in eventum“ . Žalovaný proto dovozuje, že v určovací žalobě nelze uplatnit mnohost žalobních petitů a v žádném případě petit eventuální. K tomu uvádí rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 5 Co 1650/95, kde bylo vyjádřeno, že eventuální petit je v rámci určovací žaloby nepřípustný. Eventuální petit podle žalovaného nemůže vycházet z jiných skutkových tvrzení než petit primární. Není ani logicky možné, aby žalobce zároveň tvrdil a prokazoval, že je předmětná věc v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného a zároveň ze stejných skutkových tvrzení a důkazů dovozoval, že je v jeho výlučném vlastnictví. Nadto jediným důvodem, kdy by se soud mohl zabývat eventuálním petitem, který je ve vztahu k primárnímu petitu petitem subsidiárním, je nemožnost plnění, nikoliv nedůvodnost primárního žalobního požadavku, kterému např. pro nedostatek důkazů nebylo možné vyhovět. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud podle žalovaného tuto procesněprávní otázku vyřešil nesprávně, když připustil kumulaci žalobních petitů, resp. eventuální petit v žalobě na určení vlastnického práva.
Žalovaný dále zpochybňuje vůbec existenci kanalizační přípojky, k níž bylo v rámci tohoto řízení určováno vlastnické právo. Namítá, že nejméně 120 až 150 cm před revizní šachtou č. 3 fyzicky neexistuje žádná trubka, potrubí, kamenina ani žádný hmotný substrát, který by byl schopen držet a odvádět odpadní vodu, tudíž neexistuje žádné propojení do kanalizační přípojky v určeném spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, kterým by mohla být odpadní voda od nemovitosti žalobce odváděna do kanalizační stoky. S ohledem na to, že určovat vlastnické právo k věci v části, ve které věc reálně neexistuje, není možné, bylo řízení v důsledku rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným na základě provedeného dokazování a dovozeným právním stavem zatíženo vadou.
Závěrem žalovaný rozporuje, zda se vůbec jedná o kanalizační přípojku ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Úpravu určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích podle žalovaného nelze na daný případ aplikovat, neboť v řízení nebylo tvrzeno zaústění do stokové sítě, nýbrž do revizní šachty označené č. 3, z níž má potrubí teprve pokračovat do stokové sítě. Úsek potrubí od stavby žalobce po revizní šachtu č. 3 proto nemůže být posuzován v režimu zákona o vodovodech a kanalizacích jako kanalizační přípojka, protože nenaplňuje veškeré znaky stanovené v zákonné definici, a proto nelze použít ani zákonnou domněnku vlastnictví ve smyslu uvedeného zákona. Žalobce by tedy mohl požadovat určení vlastnického práva ke konkrétní věci, ovšem nikoliv ke kanalizační přípojce ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích, což je třeba podle žalovaného zohlednit tím spíše, když předmětná přípojka ve výše vymezené části ani fyzicky neexistuje.
Na základě uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací žalovaného a považuje uspořádání vlastnického práva ke kanalizační přípojce deklarované napadeným rozhodnutím odvolacího soudu za spravedlivé a správné.
Námitku žalovaného ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce považuje žalobce vzhledem k závěrům rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3887/2018-457, v této věci, kde dovolací soud naléhavý právní zájem potvrdil, za bezpředmětnou.
Ohledně podmínek pro připuštění změny žaloby ve smyslu §95 odst. 2 o. s. ř., považuje je žalobce za splněné; soudy v tomto ohledu proto nepochybily, jak namítá žalovaný v dovolání.
Ohledně přípustnosti mnohosti žalobních petitů, resp. petitu eventuálního ve vztahu k určovací žalobě, má žalobce za to, že se jedná o postup zcela legitimní. Výsledky dosavadního řízení totiž byly schopny být podkladem pro řízení jak o původním žalobním návrhu, tak i o návrhu eventuálním; žalobce pouze novým, eventuálním návrhem formulovaným v rámci změny žaloby měnil rozsah vlastnického práva, jež mělo být v řízení určeno, a to tak, že původně požadoval, aby soud určil, že žalobce a žalovaný jsou vlastníky každý ideální 1/2 kanalizační přípojky, a následně na základě eventuálního petitu – pro případ, že by snad soud neshledal existenci podílového spoluvlastnictví ke kanalizační přípojce v celém jejím rozsahu – požadoval určení, že výlučným vlastníkem první části kanalizační přípojky až po revizní šachtu č. 3 je žalobce a ve zbývající části kanalizační přípojky, tedy od revizní šachty č. 3 po vyústění potrubí do stokové sítě, že je kanalizační přípojka ve spoluvlastnictví žalobce a žalovaného s podílem v rozsahu ideální 1/2 k této části kanalizační přípojky. Tento postup žalobce považuje za zcela oprávněný, neboť se objektivně snažil vymezit v žalobním petitu rozsah vlastnického práva, přičemž se v tomto případě nejednalo o uplatnění kumulace či mnohosti žalobních petitů v tom smyslu, že by za účelem zaručení úspěchu ve sporu bylo např. požadováno určení výlučného vlastnického práva žalobce a jako alternativa určení výlučného vlastnického práva žalovaného či dokonce třetí osoby. Žalobce v žalobě taktéž neuplatňoval větší množství alternativ, jak by měl soud v dané věci rozhodnout, nýbrž pouze dvě možnosti, které by žalobci i žalovanému umožnily společný odvod splaškových vod do stokové sítě. U původního i u eventuálního petitu zůstalo zachováno právo žalovaného k jím využívané části kanalizační přípojky a pouze se rozšiřovalo či zužovalo jeho právo ke zbylé části kanalizační přípojky, kterou neužívá. Nejednalo se proto o změnu základu skutkových tvrzení a tomu odpovídajících nároků. Ohledně rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž citoval žalovaný v dovolání, má žalobce za to, že se nejedná o rozhodnutí k danému případu zcela přiléhavé, neboť se v této věci jednalo o uplatnění eventuálního petitu až v rámci odvolacího řízení, navíc v době, kdy civilní sporné řízení bylo založeno na principu úplné apelace, a nikoliv na principu neúplné apelace jako je tomu v současné době.
K námitce žalovaného ohledně neexistence části kanalizační přípojky žalobce pouze uvádí, že toto tvrzení žalovaného je vyvráceno již tím, že předmětná kanalizační přípojka je funkční a jsou jí odváděny odpadní vody žalobce do veřejné kanalizace, ale rovněž tím, že prostřednictvím předložených důkazů byla prokázána existence předmětné kanalizační přípojky (zejména záznamy z místního šetření stavebního úřadu a další dokumentace).
S argumentací žalovaného ohledně právní povahy předmětné kanalizační přípojky žalobce taktéž nesouhlasí, neboť má za to, že skutečnost, že se jedná o kanalizační přípojku (zaústěnou do stokové sítě), byla v řízení prokázána. Rovněž je podle názoru žalobce bezpředmětné řešit právní režim revizní šachty č. 3, neboť označení tohoto úseku předmětné kanalizační přípojky sloužilo výhradně jako určitá pomůcka k vymezení, od kterého místa je kanalizační přípojka ve výlučném vlastnictví žalobce, a odkud je naopak již v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného.
Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Žalovaný namítá, že ve věci nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Touto otázkou se přímo v projednávané věci dovolací soud již jednou zabýval, a to v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 Cdo 3887/2018-457, kdy shledal, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce dán je, a proto původní napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kde bylo konstatováno, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva schází, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud proto považuje za bezpředmětné se k dané otázce znovu vyjadřovat, neboť vše podstatné již bylo řečeno v původním rušícím rozsudku citovaném výše. Nadto v dovolání žalovaného ve vztahu k této otázce zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání a stejně tak jakákoliv podrobnější argumentace, neboť žalovaný vyjadřuje pouhý nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně naléhavého právního zájmu.
Dále žalovaný uvádí, že nebyly splněny podmínky pro připuštění změny žaloby ve smyslu §95 odst. 2 o. s. ř.
Tato námitka rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §95 odst. 2 věty první o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Dovolací soud, stejně jako soud odvolací, neshledává důvody, pro které by změna žaloby v podobě rozšíření o eventuální žalobní petit neměla být připuštěna.
Citované ustanovení občanského soudního řádu má bránit neúčelnému prodlužování řízení a svévolnému vedení sporu ze strany žalobce. O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná. Žalobce změnou žaloby reagoval na dosavadní průběh řízení a prezentovaný právní názor soudu prvního stupně, přičemž se prostřednictvím navrhované změny žaloby, resp. rozšíření žaloby o eventuální žalobní petit, v žádném případě nedomáhal zcela jiného určení vlastnického práva, k němuž by nemohla být využita dosavadní skutková zjištění či již provedené důkazy. Účelem navrhované změny žaloby tak nebylo zmaření dosavadních výsledků řízení, nýbrž upřesnění žalobního návrhu tak, aby žaloba s ohledem na již zjištěný skutkový stav nemusela být z důvodu formulace žalobního petitu, kterým se žalobce domáhal určení, že předmětná kanalizační přípojka je v celém rozsahu v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, zamítnuta, přestože v průběhu řízení vyšlo najevo, že z části v jejich podílovém spoluvlastnictví skutečně je. Soud prvního stupně proto postupoval v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, když změnu žaloby v tomto rozsahu připustil, neboť opačný postup by vedl pouze k důsledku, že by po skončení tohoto řízení s ohledem na již zjištěný skutkový stav i v řízení prezentovaný právní názor soudu prvního stupně žalobce podal žalobu znovu, pouze s částečně upraveným zněním žalobního petitu. Dovolací soud tedy podmínky připuštění změny žaloby ve smyslu §95 odst. 2 o. s. ř. považuje za splněné a v postupu nižších soudů žádné pochybení neshledal.
Kromě toho, žalovaný tuto svou námitku koncipuje nikoliv jako procesněprávní otázku, při jejímž řešení by se soudy nižších stupňů měly např. odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž spíše jako vadu, kterou mělo být řízení před soudem prvního stupně zatíženo. Pokud by se mělo jednat o procesněprávní otázku, pak mimo to, že tato otázka není v dovolání žalovaného ani dostatečně řádně formulována, dovolání ve vztahu k ní rovněž neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti. A pokud by se mělo jednat o tzv. jinou vadu řízení (což z obsahu dovolání vyplývá spíše), tak k té by byl dovolací soud oprávněn přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Uvedené nicméně nemění nic na závěru dovolacího soudu, že řízení před soudy nižších stupňů žádnou vadou v tomto směru zatíženo nebylo.
Žalovaný dále namítá, že v případě žaloby na určení není z povahy věci možné kumulovat více žalobních návrhů v rámci jedné žaloby, a zejména není přípustné uplatnit eventuální žalobní petit. Problematiku mnohosti žalobních petitů a přípustnosti eventuálního žalobního petitu v rámci žaloby na určení žalovaný předkládá jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání.
V prvé řadě dovolací soud podotýká, že o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou se v tomto případě nejedná. Uplatnění eventuálního petitu je v civilním soudním řízení obecně přípustné, přičemž občanský soudní řád sice (jak rovněž podotknul v dovolání sám žalovaný) právní úpravu problematiky žalobních petitů neobsahuje, neobsahuje však ani žádné pravidlo, které by zakazovalo uplatnění eventuálního petitu v případě žaloby na určení. S ohledem na to, že v rozhodovací praxi soudů je tento postup zcela běžný, argumentace žalovaného, že uplatnění eventuálního petitu v případě žaloby na určení není z povahy věci možné, nemůže obstát. Ze své rozhodovací praxe dovolací soud uvádí namátkově např. rozsudek ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4881/2015, kde se žalobkyně domáhala určení, že stavba je součástí společného jmění manželů, eventuálně, že je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného, dále např. rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 842/2010, kde se žalobkyně domáhala určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni jejich smrti, eventuálně, že námitka vznesená v řízení o odstranění stavby je důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná, eventuálně nahrazení projevu vůle druhé žalované ve formě souhlasu s uzavřením kupní smlouvy, anebo rozsudek ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, kde se žalobkyně domáhala určení, že vydržela věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy, eventuálně zřízení takového věcného břemene ze strany soudu (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ). Ze všech citovaných rozhodnutí dovolacího soudu je patrné, že přestože se jednalo o řízení o žalobě na určení, byl stranou žalující uplatněn rovněž eventuální petit či dokonce více eventuálních petitů, jak má soud rozhodnout v případě, že by nevyhověl primárnímu žalobnímu požadavku. V žádném z uvedených případů však nebylo ze strany soudů konstatováno, že by se snad mělo jednat o nepřípustný postup a eventuální petit by nebylo možné vůbec uplatnit, anebo že by snad povaha řízení projednání eventuálního petitu bránila; pochopitelně důvodnost in eventum uplatněného žalobního návrhu je pak věcí druhou, nicméně zde se řeší vůbec možnost uplatnění a projednání eventuálního petitu, čemuž podle názoru dovolacího soudu ani v řízení o žalobě na určení nic nebrání. A pokud v rozhodovací praxi existují případy, kdy byla ze strany soudů akceptována žaloba na určení, která svou povahou vede k vydání deklaratorního rozhodnutí, přičemž se žalobce prostřednictvím eventuálního petitu v rámci stejného řízení zároveň domáhal vydání konstitutivního rozhodnutí např. ve formě zřízení věcného břemene či nahrazení projevu vůle [viz výše citované rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 a 22 Cdo 842/2010, anebo dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1491/2005 (rovněž dostupné na www.nsoud.cz )], tím spíše není důvodu pro odmítnutí možnosti uplatnění eventuálního petitu v tomto konkrétním případě, neboť žalobce se prostřednictvím jak primárního petitu (určení, že předmětná kanalizační přípojka je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného), tak i petitu eventuálního (určení, že předmětná kanalizační přípojka je z části ve výlučném vlastnictví žalobce a z části v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného) v obou případech domáhal vydání deklaratorního rozhodnutí, kterým soud pouze autoritativně konstatuje již existující právní stav a staví vztahy mezi účastníky řízení „na jisto“. Mimo to, jediným rozdílem mezi primárním a eventuálním žalobním požadavkem uplatněným v žalobě byl v podstatě jen rozsah podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, jenž je v tomto řízení předmětem sporu, tudíž si tyto dva žalobní návrhy vzájemně neodporují. Podle názoru dovolacího soudu nelze ze změny žaloby rozšířením o eventuální žalobní petit usuzovat na úmyslné jednání žalobce za účelem zajištění si procesního úspěchu ve věci s ohledem na následné přiznání náhrady nákladů řízení, jež by bylo možné za určitých okolností posuzovat jako zneužití práva. O takový případ se v této věci zjevně nejednalo, neboť žalobce se pouze domáhal určení vlastnického práva k předmětné kanalizační přípojce, potažmo určení rozsahu podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k této kanalizační přípojce a změnou žaloby pouze reagoval na dosavadní průběh řízení.
Stejně tak není správná úvaha žalovaného, že eventuálnímu petitu je obecně možné vyhovět pouze za předpokladu, že důvodem pro zamítnutí primárního petitu je nemožnost plnění, a nikoliv jeho nedůvodnost. I procesněprávní teorie připouští, že o eventuálním petitu je možné rozhodovat poté, co je zjištěna a prokázána nejen nemožnost plnění nároku uvedeného v primárním petitu, ale taktéž jeho neodůvodněnost (srovnej WINTEROVÁ, Alena a kol. Civilní právo procesní. Linde Praha a. s., 1999, str. 328). Ke stejným závěrům pak dospívá rovněž rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se shoduje na tom, že není vyloučeno, aby byl eventuální žalobní návrh uplatněn pro případ, že by se původní, primární, žalobní návrh ukázal nedůvodným (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1955, sp. zn. Cz 372 55, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, 1956, shodně pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 177/99, ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 762/99, nebo již citované rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1491/2005 či sp. zn. 22 Cdo 2887/2004).
Dále žalovaný zpochybňuje vůbec existenci části kanalizační přípojky a namítá, že vlastnické právo k věci v části, ve které věc fyzicky neexistuje, určovat nelze. Jestliže soudy vlastnické právo k takové věci přesto určily, zatížily řízení vadou, neboť ze zjištěného skutkového stavu vyplývajícího z provedeného dokazování dovodily nesprávné právní závěry.
Tato námitka také přípustnost dovolání nezakládá.
V průběhu řízení před soudy nižších stupňů byla na základě provedených důkazů jednoznačně zjištěna existence kanalizační přípojky. Odvolací soud vycházel zejména z místního šetření stavebního úřadu ze dne 8. 12. 2015 a ze záznamu o monitorování a čištění kanalizační přípojky. Dále zhodnotil, že pro otázku existence kanalizační přípojky jako věci v právním smyslu je irelevantní, zda je přípojka v daném okamžiku funkční a průchozí či jaký je její celkový stavebně technický stav apod. (bod 29. napadeného rozhodnutí). S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje.
Navíc je dovolací soud nucen podotknout, že ve vztahu k otázce existence kanalizační přípojky žalovaný v dovolání řádně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, nýbrž pouze okrajově zmiňuje, že řízení bylo v tomto smyslu zatíženo vadou. V této souvislosti poukazuje na to, že došlo k extrémnímu rozporu mezi „skutečností soudem konstatovanou a provedenými důkazy“, jedná se tedy o vadu řízení a rozpor mezi zjištěnými důkazy a dovozeným právním stavem.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jak již bylo uvedeno výše, k tzv. jiným vadám řízení by byl dovolací soud oprávněn přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nicméně sama o sobě taková vada řízení přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Poslední námitkou žalovaného je, že se v tomto případě vůbec nejedná o kanalizační přípojku ve smyslu §3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích je kanalizační přípojka samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Kanalizační přípojka není vodním dílem.
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že se nepochybně jedná o kanalizační přípojku ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, neboť bylo zjištěno, že věc, ke které žalobce požaduje určení vlastnického práva je tvořena úsekem potrubí, které odvádí splaškové vody z jeho domu do veřejné kanalizace; odvolací soud pak toto právní posouzení soudu prvního stupně jako správné potvrdil (bod 35. napadeného rozhodnutí).
Dovolací soud se s uvedeným právním posouzením nižších soudů ztotožňuje, přičemž nepovažuje za rozhodné, že je předmětná kanalizační přípojka tvořena více úseky z různých materiálů či konstrukcí, anebo je předělena např. revizní šachtou jako v tomto posuzovaném případě. Stále se jedná o kanalizační přípojku jako celek, která je tvořená úsekem (či několika úseky) potrubí, jež spojuje vyústění vnitřní kanalizace stavby s veřejnou stokovou sítí. To, že soudy použily revizní šachtu č. 3 jako určitý předěl mezi úsekem kanalizační přípojky, která je ve výlučném vlastnictví žalobce a úsekem, který náleží do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, nehraje z hlediska právní kvalifikace předmětné kanalizační přípojky jako celku roli; soudy nižších stupňů podle názoru dovolacího soudu věc podřadily pod definici dle zákona o vodovodech a kanalizacích správně.
I na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že žalovaný ani ve vztahu k této otázce řádně nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž pouze polemizuje s tím, že soudy danou věc neměly podřadit pod zákonnou definici kanalizační přípojky podle zákona o vodovodech a kanalizacích.
Na počátku dovolání žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu (mimo otázky procesního práva) závisí na otázce práva hmotného v judikatuře dílem neřešené, dílem měla by být právní otázka posouzena jinak. Neuvádí však, jaká konkrétní otázka hmotného práva má být Nejvyšším soudem neřešená, resp. od jakého Nejvyšším soudem přijatého právního řešení by se sám Nejvyšší soud měl odchýlit. V závěru dovolání pak jen opakuje, že „předestřel otázky práva hmotného a procesního, které dosud nebyly jednoznačně dovolacím soudem vyřešeny, respektive nebyly Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vyřešeny vůbec“. Jasná a konkrétní formulace hmotněprávní otázky však v dovolání schází, neboť dovolání obsahuje v této souvislosti pouze odkaz na procesní instituty (eventuální petit a jeho přípustnost v určovací žalobě a mnohost žalobních žádání a její přípustnost).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/ )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 11. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu