ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3216.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3216/2019-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 37, proti žalovanému P. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Skotnicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 77/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2019, č. j. 11 Co 42/2019-133, ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2019, č. j. 11 Co 42/2019-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2019, č. j. 11 Co 42/2019-133, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 10 C 77/2017-99, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I.), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), pozemek parc. č. XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok III.), kterému uložil povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 890 000 Kč (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 11 Co 42/2019-133, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 11 Co 42/2019-141, změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 825 000 Kč (výrok I. bod a.), vypořádal společné jmění manželů k pozemku parc. č. XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, tak, že nařídil prodej uvedené nemovitosti ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky rovným dílem (výrok II. bod b.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.–VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu ve znění opravného usnesení podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Žalovaný v dovolání namítá, že v projednávaném případě byly dány důvody pro modifikaci výše náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyně. Žalovaný uvádí, že žalobkyně nabyla svou polovinu vypořádávaných nemovitostí bezúplatně, a to darem od žalovaného, který tak učinil na základě jejího naléhání. Na péči o nemovité věci se přitom žalobkyně v posledních letech manželství nijak nepodílela, a to ani finančně, ani jiným způsobem, neboť pečovala o svou nemocnou matku. Veškerý chod domácnosti byl proto nucen zajišťovat žalovaný, a to jak po stránce finanční, tak i co se týče údržby a oprav domu, na kterých se žalobkyně rovněž nijak nepodílela. Pokud tedy žalobkyně nyní požaduje vypořádací podíl ve výši jedné poloviny ceny předmětných nemovitostí, spatřuje žalovaný v jednání žalobkyně rozpor s dobrými mravy, neboť to byl pouze žalovaný, kdo po celou dobu sám zajišťoval veškerou péči o společnou domácnost, a to včetně obživy žalobkyně. Vypořádací podíl ve výši jedné poloviny proto žalovaný s ohledem na uvedené považuje za zcela neadekvátní. Žalovaný v kontextu existence důvodů pro snížení vypořádacího podílu žalobkyně dále namítá, že mu ze strany obecných soudů nebyla poskytnuta možnost se účinně bránit, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly žalovaným k prokázání jeho tvrzení navrženy. Z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, kde bylo rozhodováno o věci se srovnatelnými skutkovými okolnostmi, a rozsudek ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, se kterými je podle žalovaného napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Dále žalovaný namítá, že se odvolací soud v rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jeho veškerými námitkami. Konkrétně se jednalo o námitku stran výpočtu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, kdy tarifní hodnotou pro výpočet náhrady měla být podle žalovaného částka 300 000 Kč, která představovala předmět sporu mezi účastníky, neboť žalobkyně požadovala jako vypořádací podíl částku 800 000 Kč, zatímco žalovaný byl ochoten zaplatit částku 500 000 Kč. Odvolací soud proto postupoval nesprávně, pokud při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení vycházel z částky 825 000 Kč, která byla stanovena jako vypořádací podíl na základě obvyklé ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem. K tomuto žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016.
Na základě uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby změnil napadené výroky I. bod a., II. a V. tak, že povinnost žalovaného k zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni bude stanovena na částku 500 000 Kč a žalobkyni bude zároveň uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by žalovanému hrozila závažná újma. S ohledem na výši vypořádacího podílu, k jehož úhradě v tuto chvíli žalovaný nemá dostatek finančních prostředků, hrozí žalovanému exekuce, a vzhledem k tomu, že žalovaný kromě v tomto řízení vypořádávaných nemovitých věcí nemá žádný hodnotnější majetek, hrozí, že do rozhodnutí o dovolání budou předmětné nemovitosti prodány v rámci exekučního řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Žalovaný v dovolání namítá, že v projednávaném případě byly dány důvody pro modifikaci výše náhrady za spoluvlastnický podíl a vypořádací podíl žalobkyně měl být s ohledem na skutkové okolnosti případu snížen. Požadavek žalobkyně na vypořádací podíl ve výši jedné poloviny obvyklé ceny nemovitostí byl podle žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy proto rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když výši vypořádacího podílu žalobkyně nesnížily.
Uvedená námitka není přípustná ani důvodná.
Dovolací soud v dané věci vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu potud, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak – výjimečně s ohledem na dobré mravy – snížit, případně nepřiznat vůbec [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6058/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud se přiklání k závěrům odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť neshledal dostatečné důvody pro modifikaci výše vypořádacího podílu tak, že by částka připadající žalobkyni měla být snížena.
Pokud žalovaný namítá, že žalobkyně nabyla svou polovinu předmětných nemovitostí bezúplatně na základě darovací smlouvy uzavřené s žalovaným, není tato námitka pro nynější určení výše vypořádacího podílu nijak relevantní. Žalovaný vstoupil do smluvního vztahu se žalobkyní zcela dobrovolně, a jednoznačně tak projevil vůli bezúplatně převést podíl na nemovitostech ve výši jedné poloviny na žalobkyni, a tudíž mít předmětné nemovitosti s žalobkyní v podílovém spoluvlastnictví. Není proto možné, jak správně uvedl odvolací soud, aby darovací smlouva jako původní nabývací titul k podílu na předmětných nemovitostech později sama o sobě vedla k modifikaci peněžní náhrady pro obdarovaného spoluvlastníka, který je ze spoluvlastnictví v důsledku jeho zrušení do budoucna vylučován (srovnej bod 18. napadeného rozhodnutí).
Stejně tak důvodem pro snížení výše vypořádacího podílu nemůže být ani skutečnost, že žalovaný zajišťoval chod společné domácnosti po finanční stránce, případně opravami domu, na kterých se žalobkyně nepodílela. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v průběhu trvání manželství účastníků se žalobkyně starala nejprve o děti a následně o svou nemocnou matku a z důvodu časové náročnosti péče o ni nemohla docházet do zaměstnání a přispívat na chod domácnosti. Ani za těchto okolností se však v daném případě nejednalo o nestandardní rozdělení povinností souvisejících s vedením společné domácnosti a péčí o osoby blízké a navíc šlo o vzájemnou dohodu účastníků jako manželů. I takovéto rozdělení povinností odpovídá zákonnému účelu institutu manželství ve smyslu §655 o. z., a nelze proto uzavřít, že by jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy jen proto, že se v posledních letech (ze zcela ospravedlnitelných důvodů a ne vlastní vinou) finančně či jinak nepodílela na chodu společné domácnosti, případně se podílela podstatně méně než žalovaný. Požadavek žalobkyně na vypořádací podíl ve výši jedné poloviny proto ani dovolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 o. z. Nebyla tedy shledána nutnost promítnutí tohoto korektivu do rozhodnutí obecných soudů o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a určení výše vypořádacího podílu žalobkyně. Úvahy obecných soudů proto dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené a plně se s nimi ztotožňuje.
Co se týče námitky žalovaného ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, z dovolání není patrné, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat. Tuto námitku žalovaný zmiňuje v kontextu jednání žalobkyně, které mělo být v rozporu s dobrými mravy v tom smyslu, že pokud se žalobkyně nepodílela na chodu společné domácnosti finančně ani jinak, nemůže nyní požadovat vypořádací podíl ve výši jedné poloviny. Žalovaný však neuvádí, jaký konkrétní důkaz soudy neměly provést, ani žádnou další argumentaci. Co se týče zjištěných skutkových okolností případu, které by mohly být významné pro uplatnění korektivu dobrých mravů (finanční situace účastníků, péče žalobkyně o nemocnou matku apod.), tak tyto byly podle názoru dovolacího soudu v řízení před obecnými soudy dostatečně podloženy provedeným dokazováním a veškeré úvahy soudů byly řádně zdůvodněny. Pokud tedy žalovaný v tomto směru neuvádí konkrétní důkaz či tvrzení, které soudy nevzaly v potaz či se s ním v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly, nelze tuto námitku žalovaného považovat za relevantní. Navíc, pokud by se mělo jednat o vadu dokazování, jednalo by se pouze o tzv. jinou vadu řízení, ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (srovnej §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Ve vztahu k těmto námitkám pak ostatně zcela schází vymezení přípustnosti dovolání.
Co se týče namítaného rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací soud konstatuje, že se nejedná o judikaturu zcela přiléhavou s ohledem na skutkové okolnosti projednávaného případu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, bylo podstatné především to, že v řízení před obecnými soudy nebyla před rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví objasněna platnost nabývacího titulu
– kupní smlouvy, na základě které měl žalovaný za symbolickou cenu převést polovinu nemovitosti na svou družku, později manželku. Nebylo rozhodnuto, zda odstoupení žalovaného od kupní smlouvy bylo v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Mimo to, manželství účastníků zde trvalo velmi krátkou dobu, přičemž manželka žalovaného opustila společnou domácnost několik měsíců po uzavření manželství (a rovněž několik měsíců po převodu podílu) a sama podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navíc zde paralelně s projednávanou věcí probíhalo řízení o žalobě na určení vlastnického práva k této nemovitosti, kterou podal žalovaný ještě před zahájením řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a o které v době vydání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ještě nebylo rozhodnuto, neboť toto řízení bylo přerušeno.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, bylo naopak pro rozhodnutí o výši vypořádacích podílů podstatné, že mezi účastníky byla již dříve uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů. Tato dohoda však ve vztahu k předmětné nemovitosti nenabyla účinnosti, neboť opomenutím účastníků v průběhu tří let nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí. Nemovitost, původně ve společném jmění účastníků, se tak uplynutím této doby stala předmětem podílového spoluvlastnictví. Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví však bylo nutné v souladu se zásadou pacta sunt servanda při určení výše přiměřené náhrady přihlédnout k projevené vůli účastníků, třebaže se dohoda v důsledku opomenutí nestala účinnou, resp. nenastaly její věcněprávní účinky, co se týče předmětné nemovitosti. Dohodu bylo třeba zohlednit tím spíše, že ve vztahu k movitým věcem z původního společného jmění manželů byla tato dohoda účastníky plněna.
Z judikatury uváděné v dovolání žalovaného se tedy podává pouze to, že v některých případech nelze vyloučit, aby výjimečně, pokud je to odůvodněno skutkovými okolnostmi daného případu, byly vypořádací podíly účastníků určitým způsobem modifikovány.
Dovolací soud je však nucen zároveň konstatovat, že ani jedno z v dovolání uvedených rozhodnutí nelze na projednávaný případ bez dalšího použít.
V prvním citovaném rozhodnutí se jednalo o podstatně odlišný případ, a to jak po stránce skutkové, kdy se jednání žalobkyně spočívající v podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví krátce po uzavření manželství mohlo jevit jako účelové, tak zejména po stránce procesní, kdy nebylo rozhodnuto o platnosti kupní smlouvy a rovněž nebylo skončeno řízení o určení vlastnického práva iniciované žalovaným ještě před podáním žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Ve druhém citovaném rozhodnutí se naopak jednalo o případ, kdy se účastníci dříve mezi sebou dohodli na způsobu vypořádání, včetně výše přiměřené náhrady, nicméně v důsledku jejich opomenutí se tato dohoda nestala účinnou. Při rozhodování o výši vypořádacího podílu však bylo nutno k této dohodě v souladu se zásadou pacta sunt servanda i přes její neúčinnost přihlédnout.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto s ohledem na výše uvedené v rozporu s judikaturou dovolacího soudu není, tudíž není dána ani přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pokud se jedná o další z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., který žalovaný v dovolání uvádí, a sice že otázka hmotného či procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak k tomuto dovolací soud pouze podotýká, že žalovaný nevymezuje, v rámci kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu by měly být posuzované otázky rozhodovány rozdílně. Bez jednoznačné identifikace konkrétních soudních rozhodnutí a vysvětlení, v čem má spočívat tvrzený rozpor v řešení dané právní otázky, však nelze mít ani tento předpoklad přípustnosti za splněný.
Druhá námitka žalovaného obsažená v dovolání se týká správnosti závěrů odvolacího soudu v části rozhodnutí o nákladech řízení.
Ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu