ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3244.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3244/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti žalované J. V. , narozené XY, bytem v XY, o užívání nemovitosti a vzájemné žalobě o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 26/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2006, č. j. 30 Co 754/2005-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2006, č. j. 30 Co 754/2005-78, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2005, č. j. 17 C 26/2004-25, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 6. 2005, č. j. 17 C 26/2004-29, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nadále oprávněna užívat prostory označené jako prodejna XY v přízemí domu č. p. XY společně s bytovou jednotkou č. 8 v XY v katastrálním území XY, vedené na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrálního pracoviště XY (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost prostory prodejny do 10 dnů vyklidit (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Zjistil, že účastnice uzavřely v roce 2001 kupní smlouvu s městem Děčín, na základě které nabyly pozemek par. č. XY a na něm stojící bytový dům č. p. XY; žalobkyně podíl ve výši 126/1000, žalovaná zbylých 874/1000. Ještě před uzavřením kupní smlouvy uzavřely účastnice dne 19. 6. 2000 „dohodu o rozdělení podílu“, podle níž měla žalobkyně užívat byt č. 8 a prodejnu XY (sporný nebytový prostor), žalovaná pak zbytek bytů a nebytových prostor. Zpočátku účastnice užívaly bytový dům podle dohody z roku 2000; dne 12. 2. 2004 žalovaná jako většinová spoluvlastnice rozhodla mimo jiné tak, že sporné nebytové prostory bude nadále užívat sama a žalobkyni za to bude vyplácet peněžitou náhradu. Žalobkyně měla prostory prodejny vyklidit do 31. 3. 2004, to však neučinila a ještě před uplynutím této lhůty podala žalobu, kterou se domáhá určení, že je nadále oprávněna sporné nemovité prostory užívat (nyní projednávaná věc). Žalovaná podala začátkem roku 2004 žalobu o vyklizení.
Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že žalovaná nemůže svévolně měnit dohodu o hospodaření uzavřenou v roce 2000; její rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí z roku 2004 je neplatné a je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Dále tvrdila, že kupní smlouva z roku 2001 byla uzavřena za trvání manželství žalované, přičemž manžel žalované nebyl ve smlouvě označen jako kupující a ani v katastru nemovitostí není zapsán jako spoluvlastník. Z toho dovozovala, že žalovaná kupní smlouvu platně neuzavřela a druhým spoluvlastníkem nemovitostí tak není žalovaná, ale město Děčín – i proto je rozhodnutí žalované jako většinové spoluvlastnice neplatné.
Soud uzavřel, že dohoda z roku 2000 se týkala sepisu kupní smlouvy, nikoli hospodaření se společnou věcí. Nicméně i kdyby šlo o dohodu o hospodaření se společnou věcí, platí, že základním principem hospodaření se společnou věcí je vůle většiny spoluvlastníků počítané podle velikosti podílů, většinový spoluvlastník má proto možnost způsob hospodaření se společnou věcí změnit. Případnou neplatnost kupní smlouvy může namítat pouze manžel žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č. j. 30 Co 754/2005-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se s právním hodnocením věci ztotožnil. Uvedl, že otázka platnosti kupní smlouvy, resp. otázka může-li se neplatnosti kupní smlouvy dovolat také žalobkyně, není v řízení podstatná, neboť žalovaná vznesla důvodnou námitku promlčení práva namítat relativní neplatnost. Dovolatelka namítla relativní neplatnost při jednání soudu dne 16. 5. 2005; dovolat se neplatnosti právního úkonu však bylo možné již v den uzavření smlouvy (tj. 27. 2. 2001), k promlčení případného práva žalobkyně namítat relativní neplatnost právního úkonu proto došlo dne 27. 2. 2004. Co se týká rozhodnutí většinového spoluvlastníka, žalobkyně byla s dostatečným předstihem informována o obsahu rozhodnutí a měla dostatek času obstarat si jiné prostory k podnikání; výkon práva spoluvlastníka nelze považovat za rozporný s dobrými mravy jen proto, že druhý ze spoluvlastníků užívá prostory k podnikání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom jak důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tak i důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v řešení třech otázek: 1) Zda lze námitku promlčení vznést až v odvolacím řízení, jak to učinila žalovaná v nyní projednávané věci, 2) má-li být promlčecí lhůta posuzována pro každý právní úkon samostatně, a 3) musí se řízení o určovací žalobě účastnit všichni spoluvlastníci, tedy i manžel žalované? Závěrem namítá, že soud jednal v nepřítomnosti její a jejího zástupce, ačkoli se řádně omluvili, a neprovedl navržené důkazy výslechem svědků. Podáním ze dne 10. 7. 2007 dovolatelka doplnila dovolání a mimo jiné namítla, že s konkursním správcem uzavřela novou dohodu o užívání společné věci. Požádal též o osvobození od placení soudního poplatku z dovolání, avšak tuto žádost následně vzala zpět dne 5. 11. 2006 (č. l. 104).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§243c odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předně řešil otázku, podle jakého znění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), věc projedná, neboť dovolání bylo podáno již 20. 7. 2006, přičemž z důvodu probíhajícího konkursního řízení bylo dovolací řízení přerušeno a věc byla dovolacímu soud předložena až nyní po více než 13 letech. Obecně platí, že není-li stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností, přičemž právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány (§355 o. s. ř.). Současně však tam, kde by změna právní úpravy negativně dopadla na právní postavení účastníků, zákon zpravidla stanoví, že řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti proběhnou podle dosavadní právní úpravy.
Dovolací soud považuje – vzhledem k důvodům odmítnutí dovolání – za nadbytečný výčet všech přechodných ustanovení novel k občanskému soudnímu řádu s uvedením rozhodných znění jednotlivých ustanovení. V nyní projednávané věci je podstatné, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (článek II. – Přechodná ustanovení, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a že podle přechodných ustanovení čl. II. - Přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto postupoval podle ustanovení upravujících dovolací řízení ve znění účinném do 31. 12. 2008, přičemž ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. použil ve znění účinném od 23. 1. 2009 a ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve znění naposledy účinném do 29. 9. 2017 (k tomu srovnej článek II. – Přechodná ustanovení, bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.); ostatní ustanovení použil v nyní účinném znění (§355 o. s. ř.). Nicméně s ohledem na to, že úprava přípustnosti dovolání byla v některých aspektech [konkrétně v nyní projednávané věci aplikovaný §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] shledána Ústavním soudem protiústavní (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11), přihlédl dovolací soud k následnému vývoji judikatury a právní úpravy přípustnosti dovolání, zejména jde-li o rozsah odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, neboť podmínky určené tímto ustanovením nebyly v tomto případě splněny.
Dovolání v nyní projednávané věci tak může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 986/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají (např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 618/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4614/2007).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Je již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2450/2012). Tím není dotčena skutečnost, že při posuzování námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu „neúplné apelace“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); to však není případ nyní projednávané věci, neboť námitka promlčení vychází ze skutkových tvrzení podaných již před soudem prvního stupně, a sice kdy a kým byla smlouva uzavřena a jaký byl její obsah.
Ostatně promlčení práva namítnout relativní neplatnost právního úkonu nebylo jediným důvodem, na němž odvolací soud založil napadené rozhodnutí. Důvodem potvrzujícího výroku byla také skutečnost, že dovolatelka nemá právo relativní neplatnost namítat, neboť uzavřením kupní smlouvy nebyla dotčena na svých právech (srovnej formulaci „kdo je takovým úkonem dotčen“ – §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále „obč. zák.“). S tímto závěrem však dovolatelka nepolemizuje; pouze uvádí, že „nesouhlasí se závěrem soudu, že neplatnosti […] kupní smlouvy se může dovolávat pouze bývalý manžel žalované a na své námitce trvá.“ Jestliže však dovolatelka nenapadá závěr, na němž odvolací soud napadené rozhodnutí založil (byť nejen na něm), pak napadené rozhodnutí bez dalšího obstojí (k tomu obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3630/18). Nadto dovolatelka nevymezuje ve vztahu k této otázce (k otázce, zdali je námitka relativní neplatnosti podmíněna dotčením na svých právech) důvod dovolání a ostatně ani jeho přípustnost.
Otázku, má-li být promlčecí lhůta posuzována pro každý úkon zvlášť, dovolatelka formuluje s přesvědčením, že neplatná není jen samotná kupní smlouva, nýbrž také rozhodnutí většinového spoluvlastníka; s ohledem na dobu přijetí tohoto rozhodnutí pak dovozuje, že ještě nemohlo dojít k uplynutí promlčecí lhůty. Ani tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání; jednak proto, že s tímto tvrzením (rozhodnutí většinové spoluvlastnice o užívání předmětu spoluvlastnictví je neplatné) dovolatelka nepřípustně přichází až nyní v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.), jednak proto, že výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení na této otázce založen. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Rovněž pro poslední položenou otázku platí, že s ní dovolatelka nepřípustně přichází až v dovolacím řízení. Nadto je třeba připomenout, že civilní soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, a v souladu s touto zásadou je na dovolatelce, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně aby i nesla za toto určení okruhu účastníků procesní odpovědnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4292/2009). Dovolatelka nemůže vytýkat nalézacím soudům skutečnost, že se řízení neúčastní manžel žalované, neučinila-li žádné procesní úkony směřující k rozšíření okruhu účastníků.
Pokud by snad dovolatelka namítala, že ji měly nalézací soudy o této skutečnosti poučit, pak (stejně jako v případě námitky neprovedení navržených důkazů) tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 705/2007).
Co se týká tvrzení, že odvolací soud jednal v nepřítomnosti dovolatelky a jejího zástupce, ačkoli se řádně a včas omluvili, jedná se o námitku, jíž dovolatelka uplatňuje vadu zmatečnosti ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. – tvrdí, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však není od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005.
K doplnění dovolání ze dne 10. 7. 2007 dovolací soud nemohl přihlédnout, protože dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.), která v tomto případě uplynula 11. 9. 2006.
Směřovalo-li dovolání také proti výrokům o nákladech řízení, tyto výroky nelze dovoláním napadnout; dovolání je v této části nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným, dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolací soud ho proto podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolací soud o podaném dovolání rozhodl bezodkladně po předložení věci, nerozhodoval samostatným usnesením o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že procesně úspěšné straně (žalované) v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady (§142 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu