ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.367.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 367/2019-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) F. Z. , narozeného XY, bytem XY, a b) H. P. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká 294, proti žalované Z. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 100/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018, č. j. 18 Co 485/2015-504, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018, č. j. 18 Co 485/2015-504, se zamítá .
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11 083,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jany Staňkové, advokátky se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2018, č. j. 11 C 100/2011-462, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům tam uvedeným (výrok I.). Do spoluvlastnictví žalobců o id. 1/2 podílech přikázal pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrálního pracoviště XY, nově vzniklou pozemkovou parcelu č. XY vyznačenou geometrickým plánem č. 290-6/2014 vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklou z původního pozemku parc. č. XY, a dále pozemky parc. č. XY ležící v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemky parc. č. XY ležící v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrálního pracoviště XY, pozemky parc č. XY a pozemek parc. č. XY vyznačený geometrickým plánem č. 290-6/2014 vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklý z původního pozemku parc. č. XY, vše zapsané na LV č. XY a pozemek parc. č. XY zapsaný na LV č. XY, všechny ležící v k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro XY kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok III.). Dále rozhodl, že geometrický plán č. 290-6/2014 vyhotovený znalcem Ing. Alešem Kubátem je nedílnou součástí rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. – VIII.).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 18 Co 485/2015-504, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům tam uvedeným. Žalobcům do spoluvlastnictví každému s podílem id. 1/2 přikázal pozemky parc. č. XY a nově vzniklou parcelu č. XY vyznačenou geometrickým plánem č. 290-6/2014 vyhotoveným Ing. Alešem Kubátem vzniklou z původní parcely č. XY, vše ležící v k. ú. XY. Žalované do výlučného vlastnictví přikázal pozemky parc. č. XY ležící v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY a nově vzniklou parcelu č. XY vyznačenou geometrickým plánem č. 290-6/2014 vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklou z původního pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců náhradu ve výši 41 747,50 Kč. Dále zamítl žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívají se, že při vypořádání spoluvlastnictví k souboru vzájemně souvisejících pozemků není spravedlivé, pokud jednomu ze spoluvlastníků je přikázán celý soubor pozemků v jednom katastrálním území, a to soubor pozemků atraktivnější pro další využití, a dalším spoluvlastníkům není z tohoto souboru přikázán pozemek žádný. Soud dále nezohlednil, že žalovaná již začala pozemky v k. ú. XY rozprodávat; je tedy zřejmé, že je sama pro sebe účelně využívat nehodlá. Za nesprávné považují i vyřešení otázky, že hodnotu pozemku, který byl jedním ze spoluvlastníků prodán před zrušením předchozího rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, není možno v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví zohlednit. Navrhují, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že při jinak shodném rozdělení pozemků přikáže pozemky parc. č. XY a XY do vlastnictví žalobcům a uloží jim vyplatit žalované částku 38 589 Kč, a žalované uloží nahradit žalobcům náklady soudního řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále pak navrhují odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné. Odvolací soud vypořádal spoluvlastnictví účelně, spravedlivě, a aby nikdo ze spoluvlastníků nebyl poškozen. Pozemky v obou katastrálních územích jsou cenově i atraktivitou srovnatelné. Žalobcům nejde o spravedlivé vypořádání, ale o to, aby jim byly přikázány dva konkrétní pozemky. Soud správně zohlednil výši spoluvlastnických podílů. Žalobci vykládají provedené důkazy tendenčně a nesprávně (možnost na sporných pozemcích stavět, možnost oplotit je či rozdělit…). Prodejem pozemku parc. č. XY pak žalovaná sladila stav faktický se stavem právním; šlo o uličku, kterou řadu let užívali vlastníci sousedního pozemku. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a žalobcům újmu nepůsobí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci namítají, že při vypořádání spoluvlastnictví k souboru vzájemně souvisejících pozemků není spravedlivé, pokud jednomu ze spoluvlastníků je přikázán celý soubor pozemků v jednom katastrálním území, a to soubor pozemků atraktivnější pro další využití, a dalším spoluvlastníkům není z tohoto souboru přikázán pozemek žádný. Soud dále nezohlednil, že žalovaná již začala pozemky v k. ú. XY rozprodávat.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro ně rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz )]. Z toho důvodu dovolací soud věc posoudil v souladu s §3028 odst. 2 o. z. podle tohoto zákona.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 5/2016“)].
V rozhodnutí Rc 5/2016 dovolací soud dále vysvětlil, že i v poměrech o. z. lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
Judikatura zdůrazňuje, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej Rc 5/2016).
Odvolací soud uvedl, že není dán zájem na zachování celistvosti vypořádávaného souboru pozemků. Kvalitu a perspektivitu pozemků vystihuje jejich cena, kterou prohlásili účastníci za nespornou. Odvolací soud neměl ani za to, že by jeden funkční celek tvořily pozemky v jednom katastrálním území, tj. že by nebylo možné dělit dílčí soubor pozemků v některém z katastrálních území. Hranice mezi katastrálními územími tedy nemá na vypořádání spoluvlastnictví žádný vliv a je zavádějící izolovaně posuzovat, kolik výměry a v jaké ceně se komu v daném katastrálním území dostalo. Téměř všechny pozemky nacházející se zčásti v k. ú. XY a zčásti v k. ú. XY jsou funkčně spojené, mají obdobný charakter, slouží sportu a rekreaci. Kolem hranice katastrálních území i přímo na ní se nacházejí rekreační stavby jiných vlastníků, pročež je vyloučeno, že by mohl být průběh této hranice v terénu zřetelný. Při rozdělování pozemků proto katastrální hranice nehrála žádnou roli. Jistě by nebylo vyloučeno přikázat žalobcům jakékoliv pozemky se samostatným přístupem patřící do té části souboru pozemků, která byla přikázána žalované, ale musel by proto být objektivní důvod, který by popíral rozdělení pozemků na dvě ucelené části odpovídající zhruba velikosti spoluvlastnických podílů.
Odvolací soud tak přihlédl ke kritériu velikosti spoluvlastnických podílů a soubor pozemků rozdělil mezi žalobce a žalovanou na dvě ucelené části odpovídající zhruba velikostem jejich podílů (bez ohledu na katastrální území). Dále odvolací soud řešil i kritérium účelného využití pozemků. Předeslal, že u souboru pozemků, jejichž velkou část zabírají rekreační stavby jiných osob, jde o kritérium použitelné jen částečně a jen ve vztahu k některým pozemkům, a to právě sporným pozemkům parc. č. XY a XY. Jedná se o plochu sportu a rekreace a o plochu určenou k plnění funkcí rekreačního lesa. Tyto pozemky lze k těmto účelům používat. Lesní pozemek nelze oplotit, nelze bránit v jeho užívání veřejnosti a nelze jej s ohledem na nevhodný tvar a velikost dále dělit. Stavby by zde mohly být povoleny jedině v souladu s jejich územně plánovacím určením. Žalobci poukázali na potřeby rozvětvené rodiny žalobkyně b) a žalovaná na užívání pozemků jako přístupu k sousedním skalám osobami, s nimiž má dobré vztahy. Žalobci dále přednesli tvrzení o budoucím užívání těchto pozemků ke své rekreaci [žalobce a) chtěl na pozemcích vysázet dřeviny]. Vycházky na pozemky, o nichž vypovídala žalobkyně b), nejsou způsobem využití, který by přesvědčil soud o tom, že užívání pozemků žalobci bude výrazněji účelnější než užívání pozemků žalovanou, která bydlí v XY a jistě se může na pozemcích též procházet.
Dovolací soud nepovažuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím řízení obstojí. Odvolací soud při vypořádávání pozemků vyšel primárně z kritéria velikosti podílů, a proto rozdělil pozemky na dvě ucelené části odpovídající zhruba velikostem spoluvlastnických podílů. Žalované přikázal pozemky v k. ú. XY a část pozemků v k. ú. XY, žalobcům pak přikázal zbylé pozemky v k. ú. XY. Žalované bylo uloženo vyplatit každému z žalobců na vypořádání podílů náhradu 41 747,50 Kč, což v poměrech posuzované věci není náhrada nepřiměřeně vysoká. Dále se zabýval důvody pro aplikaci kritéria účelného využívání, avšak neshledal takové okolnosti, které by odůvodňovaly přikázání pozemků parc. č. XY a XY do vlastnictví žalobců, neboť neshledal, že by žalobci tyto pozemky využívali významně účelněji, než žalovaná. Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že ani konstatování žalobkyně b): „maximálně bych si tam pořídila chatku“ nelze považovat za najisto postavenou skutečnost, která by svědčila o reálnosti tohoto záměru, a tedy za stěžejní důvod pro přikázání těchto pozemků žalobcům. Zohlednění těchto kritérií judikatura dovolacího soudu připouští. Rozdělení pozemků odvolacím soudem lze považovat za hospodářsky účelné a v řízení ani nevyplynulo, že by byl některý ze spoluvlastníků vypořádáním vážně poškozen.
Dovolací soud v této souvislosti dodává, že dovolání k této otázce je zčásti založeno na nepřípustné kritice skutkových zjištění a na tvrzených závěrech o nesprávných skutkových zjištěních, která však není dovolací soud oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat. Odvolací soud zohlednil při svém rozhodování jak hledisko velikosti spoluvlastnických podílů, tak také hledisko účelného využití věci. Ani s přihlédnutím k posledně uvedenému kritériu nelze považovat za nepřiměřené přikázání obou sporných pozemků žalované, neboť v dané věci se nejedná o případ, kdy by celý předmět spoluvlastnictví byl přikázán do vlastnictví žalované a žalobci by neměli možnost užívání žádné dosud společné věci, ale užívací práva žalobců mohou být realizována ve vztahu k jiným pozemkům, které jim byly přikázány do vlastnictví. Blízkost místa bydliště naopak svědčí z hlediska účelnosti užívání žalované a dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu potud, že kritérium účelného využití pozemku v této věci nijak výrazně nesvědčí žalobcům oproti žalované. Obecně v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví poskytuje dovolací soud nalézacím soudům široký prostor pro úvahu o tom, komu z dosavadních spoluvlastníků bude společná věc přikázána s tím, že v této úvaze se promítá mimo jiné zásada bezprostřednosti a přímosti občanského soudního řízení. Jestliže takový přístup platí obecně v těch případech, kdy je předmětem vypořádání jedna či několik málo společných věcí (zpravidla pozemků), musí to platit tím spíše v dané věci, kde je spoluvlastnický vztah likvidován k více než čtyřiceti pozemkům. Jestliže lze uvažovat o různých variantách při přikázání věci některému ze spoluvlastníků nebo spoluvlastníkům, výběr jedné z možných variant nezakládá bez dalšího nesprávné právní posouzení věci jenom proto, že by bylo možné uvažovat i o variantě jiné, kterou by též bylo možné odůvodnit. Učinit tuto úvahu a promítnout ji do svého rozhodnutí je právě výsadou nalézacích soudů, kterou dovolací soud respektuje a zasahuje do ní pouze v odůvodněných a výjimečných případech souhrnně označovaných jako úvahy zjevně nepřiměřené, tj. takové, které v dané konkrétní věci bez dalšího nemohou obstát. Kdy se o případy zjevné nepřiměřenosti jedná, je pak posouzeno dovolacím soudem v konkrétním individuálním případě. Tuto omezenou diskreci dovolacího soudu však z výše uvedených důvodů v dané věci naplnit nelze, protože kromě hlediska velikosti spoluvlastnických podílů a účelného využití věci zohlednil odvolací soud také obecný požadavek na to, aby – je-li to možné – zůstalo zachováno spoluvlastníkům užívací právo k předmětu spoluvlastnictví, což je v daném případě splněno tím, že část společných pozemků byla přikázána. Současně pak odvolací soud respektoval další obecně přijímaný požadavek na minimalizaci přiměřené náhrady,
je-li předmětem vypořádání více společných věcí.
Námitku, že odvolací soud žalobcům nepřikázal žádný z pozemků v k. ú. XY, které mají být podle jejich tvrzení atraktivnější, dovolací soud nespatřuje jako důvodnou. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, kterými je dovolací soud vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), se totiž nepodává, že by pozemky v některém z katastrálních území měly být atraktivnější. Odvolací soud naopak uzavřel, že jsou pozemky svým charakterem obdobné. Na pozemky tedy nelze pohlížet jako na účelově rozdílně využitelné, pročež odpadá důvod, aby každému spoluvlastníkovi měly být přikázány pozemky z obou katastrálních území. Dále odvolací soud uvedl, že kvalitu pozemků navíc vystihuje jejich cena. Samotná okolnost, že odvolací soud ve své úvaze o vypořádání pozemků nepřihlédl k tomu, že žalovaná před zrušením rozhodnutí nalézacích soudů v této věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, prodala pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, pak ještě nečiní úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou již proto, že se jednalo o prodej pouze jednoho pozemku, jehož přikázání do vlastnictví se žalobci v řízení ani nedomáhali.
Námitkou o možnosti širšího vypořádání spoluvlastnictví ohledně prodaného pozemku se pak dovolací soud nemohl v tomto řízení zabývat, neboť ve vztahu k ní žalobci řádně nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání; neuvedli totiž žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit [k vymezení přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2357/2018 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (uveřejněném pod č. 40/1018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mimo jiné vysvětlil, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení budoucího nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu. I kdyby v dané věci došlo k uplatnění nároku na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví (aniž by dovolací soud byl nucen tuto otázku posuzovat), postup, který dovolatelé naznačují, by měl vést k tomu, že by jim žalovaná měla zaplatit určitou částku. I kdyby tomu tak mělo být a soudy o takovém návrhu nerozhodly, jednalo by se o případ, kdy by nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení; takový postup však již z povahy věci vylučuje dovolací přezkum právě proto, že chybí výrok, kterým by vůbec bylo o návrhu rozhodnuto. Nápravu pak nelze učinit v dovolacím řízení, ale cestou vydání doplňujícího rozhodnutí za podmínek §166 o. s. ř.
K námitce, že žalovaná v současnosti plánuje darovat pozemky parc. č. XY a XY, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť je vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) a pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §243f odst. 1 o. s. ř.). Zcela nad rámec pak dovolací soud jen podotýká, že podle podání žalobců ze dne 1. 2. 2019 má jít o darování těchto pozemků dceři žalované, tedy blízkému rodinnému příslušníkovi, což ještě nemusí znamenat, že by je i pak žalovaná nemohla užívat; bez znalosti důvodů proto takový postup však nelze činit jakékoliv závěry.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 2. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu