ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3676.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3676/2019-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovaným 1) V. S., narozenému XY, 2) L. S., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 320/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 Co 195/2017-536, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných Mgr. Aleše Krochmalného.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 11 C 320/2005-473, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným odstranit drátěný plot s ocelovými sloupky postavený po celé délce jedné strany pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobce, jež sousedí s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Usnesením ze dne 16. 7. 2019, č. j. 11 C 320/2005-514, rozhodl soud prvního stupně o výši náhrady nákladů řízení vzniklých státu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 16 Co 195/2017-536, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2019, č. j. 16 Co 195/2017-539, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. a ve výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil předběžnou otázku, „kterou je skutečnost, že žalobci byl darován pozemek PK p.č. XY o výměře 3 828 m 2 , avšak při převodu pozemku PK p.č. XY do evidence nemovitostí byla chybně zapsána výměra darovaného pozemku o 937 m 2 menší.“ Má také za to, že odvolací soud ani soud prvního stupně se řádně nevypořádaly s důkazy navrženými žalobcem a s jeho návrhem na provedení revizního znaleckého posudku. Při řešení všech těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní ve vyjádření namítají, že žalobce v dovolání dostatečně nevymezuje přípustnost ani důvodnost dovolání. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu v podstatně pouze neprovedení důkazů, aniž by je jednoznačně konkretizoval. Tvrdí-li žalobce, se že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být v dovolání uvedeno, od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Tak tomu ovšem v projednávané věci není. Z uvedených důvodů nepovažují dovolání za přípustné, protože nesplňuje náležitosti stanovené v §241a o. s. ř. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalobce v souvislosti s námitkami směřujícími do právního posouzení věci a procesního postupu odvolacího soudu nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Žalobce však na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje, přičemž pouhá polemika s právním posouzením věci a procesním postupem odvolacího soudu nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016). V souvislosti s právním posouzením věci samé žalobce dostatečně nevymezuje ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce v dovolání neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, ani v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu