ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3812.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3812/2018-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) H. Š. , narozené XY, bytem XY, a b) A. F. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu dopravy , identifikační číslo osoby 66003008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, a 2) Československé automobilové dopravě, Ústřednímu autobusovému nádraží, st. podniku , v likvidaci , identifikační číslo osoby 14888025, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, zastoupené JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 219/2012, o dovolání žalobce b) proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 17 Co 384, 385/2014-199, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Původní žalobkyně E. K. se žalobou domáhala určení, že žalovaní nejsou spoluvlastníky id. 1/2 budovy č. p. XY a pozemku par. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrálního pracoviště XY, a že nejsou oprávněni tyto nemovitosti prodat (žalobkyně byla vlastnicí druhé id. poloviny předmětných nemovitostí). V průběhu řízení žalobkyně zemřela; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2013, č. j. 26 D 526/2013-75, byla schválena dohoda dědiců V. B. [žalobce a)] a A. F. [žalobce b)], podle které každý zdědil id. 1/4 sporných nemovitostí, a v řízení tedy bylo nadále pokračováno s nimi.
Žalobce a) poté navrhl změnu žaloby, podle které měl soud rozhodnout tak, že žalobce a) je vlastníkem id. 3/4 předmětných nemovitostí, což odůvodnil tím, že po smrti původní žalobkyně zdědil id. 1/2 nemovitostí pouze on, nikoli žalobce b); žalobce b) trval na původním návrhu.
Ve věci byl vydán zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 5. 2014, č. j. 27 C 219/2012-124, proti kterému oba žalobci i žalovaná 2) podali odvolání. V průběhu odvolacího řízení dne 26. 1. 2015 žalobce a) V. B. zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 8. 2017, č. j. 26 D 167/2015-267, byla schválena dohoda dědiců uzavřená v dědickém řízení po V. B., podle které veškerý majetek zahrnující i spoluvlastnický ke sporné nemovitosti nabyla H. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2017, č. j. 17 Co 384, 385/2014-199, rozhodl tak, že namísto V. B. bude řízení pokračovat s dědičkou H. Š.
Proti usnesení podal žalobce b) [„dovolatel“] dovolání (nesprávně označené jako odvolání), neboť nesouhlasí s procesním nástupnictvím H. Š. Poukazuje na to, že V. B. vzhledem ke svému úmrtí přestal být v souladu se závětí původní žalobkyně E. K. nositelem práv na vydání jakéhokoliv dalšího majetku v restitučních řízeních, a proto toto právo nemůže mít ani dědička H. Š. S ohledem na ustanovení závěti se dovolatel domnívá, že byly naplněny podmínky v ní stanovené proto, aby práva spočívající v účasti v restitučních řízeních po původní žalobkyni přešla na žalobce b). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že H. Š. nemá právo do tohoto soudního řízení nastoupit namísto žalobce a), k čemuž dodává, že „právo V. B. na další restituce bylo vyčerpáno jeho úmrtím 26. 1. 2015, a proto jej nemůže po něm dědit H. Š.”
Žalobkyně a) ani žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Jak vyplývá z obchodního rejstříku, žalovaný 2) byl rozhodnutím ministra dopravy ze dne 29. 11. 2018, č. j. 232/2018-410-PRIV/I zrušen s likvidací dnem 31. 12. 2018 a 1. 1. 2019 vstupuje do likvidace.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka a o záměně účastníka.
K podání dovolání je však oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu - na webových stránkách tohoto soudu; www.nsoud.cz ).
Podle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
V dané věci byl odvolací soud, pokud jde o procesní nástupnictví po zemřelé původní žalobkyni, vázán rozhodnutím soudu v dědickém řízení, kterým soud schválil dohodu dědiců v rámci dědického řízení po předchozím žalobci V. B., přičemž veškerý majetek, zahrnující i spoluvlastnický podíl ke sporné nemovitosti, nabyla H. Š.; soud tak neměl jinou možnost než podle §107 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout o jejím procesním nástupnictví. Tím není nijak předjímáno rozhodnutí ve věci samé a žalobci toto rozhodnutí nebrání v tom, aby požadoval určení jeho vlastnického práva v rozsahu, který mu podle jeho mínění náleží; ostatně rozhodnutí vydaná v dědickém řízení jsou závazná jen pro jeho účastníky; tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (viz §189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Napadené rozhodnutí se tak týká toliko procesního nástupnictví po žalobci V. B. v souladu s §107 odst. 2 o. s. ř.; toto rozhodnutí nepředjímá výsledek řízení ve věci samé, nijak nepůsobí újmu na právech dovolatele a neukládá mu ani žádné povinnosti. Postavení dovolatele se napadeným rozhodnutím nezmění, pouze dojde k procesnímu nástupnictví po dosavadním žalobci a) (srov. přiměřeně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4464/2007). Je pak na nalézacích soudech, aby posoudily otázku hmotného práva, o kterou v řízení ve věci samé jde – vlastnictví sporných nemovitostí, shledají-li ovšem na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud o právech či povinnostech žalobců nerozhodoval, rozhodnutí se netýkalo ani procesního postavení žalobce b), neboť bylo posuzováno pouze to, kdo je procesním nástupcem dosavadního žalobce a).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 a 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. je odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není ještě skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu