ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3992.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3992/2018-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Capdome, s. r. o. , se sídlem v Průhonicích, Chrpová 752, IČO: 27178854, zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované A T G s. r. o. (ADVANCED TECHNOLOGY GROUP, spol. s r. o.) , se sídlem v Praze 6, Matějská 2416/1, IČO: 45314772, zastoupené JUDr. Vladimírem Horským, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 384/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. 28 Co 85/2018-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
2 800,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 40 C 384/2015-129, zastavil na základě zpětvzetí žalobkyně řízení o původním návrhu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba pro výrobu a skladování č. p. XY, zapsaného na LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, Katastrální pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „nemovitost č. 1“), a jak žalobkyně, tak i její právní nástupci, jsou oprávněni ze služebnosti spočívající v právu průjezdu a průchodu přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, zapsané na LV č. XY, v obci XY, k. ú. XY, u Katastrálního pracoviště XY, Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „nemovitosti č. 2“) (výrok I.). Soud prvního stupně naopak vyhověl eventuálnímu návrhu žalobkyně, neboť ve prospěch nemovitosti č. 1 povolil nezbytnou cestu sestávající z práva průchodu bez omezení a práva průjezdu automobilů bez omezení přes část nemovitostí č. 2, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. XY, přičemž uložil žalobkyni, aby za povolení nezbytné cesty platila každým rokem stanovenou úplatu (výroky II. a III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 28 Co 85/2018-174, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil, výroky IV. – VI. změnil co do výše nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud se podle jejího názoru chybně domníval, že soud prvního stupně v dostatečném rozsahu objasnil předestřené skutkové otázky, přičemž svá zjištění opřel především o závěry znaleckého posudku. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně a právně chybný v otázce výkladu §1029 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a v rozporu s názorem Nejvyššího soudu uvedeným v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015. Zdůrazňuje, že na podkladě zjištěných důkazů se nepodařilo prokázat vznik práva, rozhodnutí odvolacího soudu zatěžuje práva dovolatelky a je postaveno na nesprávném názoru plynoucím z chybné aplikace práva a absence jí navrhovaných důkazů. Dovolatelka závěrem uvádí, že odvolací soud se v napadaném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nevyřešil základní otázky vedoucí ke správné aplikaci zákonů a ustálené judikatury, a proto navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušen.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že pro podání dovolání nejsou splněny důvody a dovolání nemá všechny zákonem požadované náležitosti. Předně vytýká dovolatelce, že nikde nekonkretizuje, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, ani jaká ona ustálená rozhodovací praxe je. Podle jejího názoru dovolání postrádá vymezení, jaké právní posouzení pokládá dovolatelka za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Argumenty předložené dovolatelkou považuje za pouhá obecná vyjádření nesouhlasu se závěry soudu, u nichž chybí právní posouzení správnosti či nesprávnosti postupu a učiněných závěrů. K argumentu dovolatelky o absenci jí navrhovaných důkazů uvádí, že soud prvního stupně všechny navržené důkazy provedl řádně a při jejich hodnocení dospěl ke správnému právnímu závěru.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzované věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatelka, v rozporu se zákonem a shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, nevymezila otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak naznačuje dovolatelka, musí být z dovolání vždy patrné jednak to, o jakou otázku hmotného či procesního práva jde, a jednak, od čeho konkrétně se odvolací soud v rámci ustálené rozhodovací praxe odchýlil [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolatelka nicméně konstatuje pouze to, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nesprávně interpretoval §1029 odst. 1 a odst. 2 o. z., jakož i názor Nejvyššího soudu uvedený v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015. Z takovéhoto vyjádření však nevyplývá, o jakou konkrétní právní otázku by se mělo v daném případě jednat. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 bylo odvolacím soudem zmíněno v odůvodnění odmítacího rozhodnutí pouze v kontextu možnosti přiměřeného použití judikatury, jež se týká povolení nezbytné cesty podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i na platnou a účinnou právní úpravu. V jiných ohledech pak není rozhodnutí přiléhavé.
Poukazuje-li dovolatelka v dovolání, že „se nepodařilo na podkladě zjištěných důkazů prokázat, že by vzniklo právo ve smyslu platného o. z. a povolit nezbytnou cestu s tím, že daným rozhodnutím jsou výrazně zatíženy práva dovolatele, přičemž chybný názor vychází z chybné aplikace práva a naprosté absence důkazů navrhovaných navrhovatelem“, resp. původní rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva a je zcela zřejmé, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a nebyly vyřešeny základní otázky vedoucí k správné aplikaci práva, zejména zákonů a ustálené judikatury“, jde o natolik obecně formulované výhrady, že z nich usuzovat na přípustnost dovolání v žádném případě nelze.
Ani argumenty dovolatelky, podle nichž se odvolací soud chybně domníval, že soud prvního stupně v dostatečném rozsahu objasnil předestřené skutkové otázky, přičemž svá zjištění opřel především o závěry znaleckého posudku, za současné absence dovolatelkou navrhovaných důkazů, stejně tak jako to, že se na základě provedeného dokazování nepodařilo prokázat vznik práva, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkový stav zjištěný nalézacími soudy [srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ]. Ani nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem pak nikterak nezakládá přípustnost dovolání, neboť proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu