ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.427.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 427/2019-481
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 8/58, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Vašulkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Příční 4, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 253/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 38 Co 149/2017-400, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 38 Co 149/2017-400, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 13 C 253/2010-364, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 13 C 253/2010-364, zrušil věcné břemeno, jemuž odpovídá právo žalovaného doživotně a bezplatně spoluužívat dům č. p. XY v k. ú. XY na pozemku parc. č. st. XY, zřízené na základě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 12. 2007, č. j. D 894/2007-61 (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 360 000 Kč jako náhradu za zrušení věcného břemene, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, na základě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 12. 2007, č. j. D 894/2007-61, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po F. K., narozenému XY, jenž zemřel 22. 4. 2007. Na základě tohoto usnesení vzniklo také žalovanému právo doživotního bezplatného spoluužívání domu č. p. XY v k. ú. XY. Vzal za prokázané, že vztahy mezi účastníky řízení jsou značně konfliktní. Žalovaný poškodil nemovitost v minimálně dvou případech, a to pokácením stromů v zahradě za domem a založením požáru v hospodářském stavení. Žalovaný rovněž neprovádí ani běžnou základní údržbu a nutné opravy nemovitosti. Uzavřel, že v posuzované věci došlo k trvalé změně poměrů mezi žalobkyní jako osobou povinnou z věcného břemene a žalovaným jako osobou oprávněnou, přičemž důvody tohoto zhoršení vztahů lze spatřovat na straně žalovaného, který se cítí poškozen výsledkem dědického řízení i tím, že žalobkyně na svůj náklad dům neudržuje. V důsledku zhoršení vztahů se účastníci řízení nejsou schopni dohodnout ani na provádění nutných oprav a nezbytné údržby, čímž dochází k dalšímu zhoršování stavu nemovitosti. Proto rozhodl podle §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o zrušení věcného břemene.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 38 Co 149/2017-400, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Poznamenal, že hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného lze spatřovat v tom, že nemovitost zatížená věcným břemenem není pro rozpor mezi účastníky řádně udržována a vztahy účastníků mají negativní vliv na její užívání a údržbu – existence věcného břemene tak neúměrně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný předně napadá skutková zjištění o tom, že žalobkyni odmítá vpustit do nemovitosti, a že nemovitost neudržuje. Nesouhlasí se závěrem, že mezi účastníky došlo k takové změně poměrů, která by měla vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni anebo se projevila na užívání nemovitosti zatížené věcným břemenem. Tvrdí, že vztahy mezi žalobkyní a žalovaným jsou po celou dobu trvání věcného břemene stejné, neutrální. Žalobkyně ani žalovaný se dědického řízení osobně neúčastnili, jednali v něm prostřednictvím stejného zástupce (matky žalobkyně a sestry žalovaného), a proto výsledek dědického řízení (se kterým ovšem žalovaný nesouhlasí) nemůže mít na jejich vzájemné vztahy vliv. Poznamenává, že část nemovitosti, kterou užívá, udržuje v rámci svých možností a schopností. Stav ostatních částí nemovitosti vyplývá z chování žalobkyně, která přestala mít o nemovitosti zájem a nepodílí se na jejich údržbě. Dále namítá, že při úvaze o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti věci, a to i újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů. Nepostupoval-li tak odvolací soud, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou v dovolání poukazuje. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Úvahu odvolacího soudu o tom, že v poměrech posuzované věci došlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby odůvodňující zrušení věcného břemene, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Poukazuje na skutečnost, že nemovitost zatížená věcným břemenem není pro rozpory mezi účastníky řádně udržována, žalovaný se na údržbě žádným způsobem nepodílí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný v první řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že brání žalobkyni ve vstupu do nemovitosti, že nemovitost poškozuje, a tvrdí, že část nemovitosti, kterou užívá, udržuje řádně s ohledem na svůj zdravotní stav.
Tyto námitky dovolatele jsou námitkami skutkovými. Žalovaný v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16; toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dále se dovolací soud zabýval námitkami žalovaného směřujícími do právního posouzení věci samé. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Protože obdobně věc upravoval i §151p odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze judikaturu k tomuto ustanovení přiměřeně i nadále používat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 497/2017).
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícímu konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr,
jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009).
Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů (tj. těch poměrů, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno) a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna zakládá zákonem předpokládaný hrubý nepoměr mající vliv na výkon práva, příp. jak se projevila na užívání služebné věci. Dále je nutné vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98).
V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, Nejvyšší soud připustil možnost zrušení věcného břemene pro změnu poměrů i v případě mimořádně konfliktních vztahů mezi účastníky. Uvedl , že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní a existence věcného břemene je důvodem sporů mezi nimi, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu.
V posuzované věci obstojí v dovolacím přezkumu úvaha odvolacího soudu o tom, že došlo k trvalé změně poměrů mezi žalovaným jako osobou oprávněnou z věcného břemene a žalobkyní jako vlastníkem nemovitosti, přičemž tato změna poměrů má vliv na výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění (které dovolacímu přezkumu nepodléhají), že před zřízením věcného břemene byly vztahy mezi účastníky nekonfliktní, neutrální. Avšak od jeho zřízení dochází mezi účastníky ke sporům, které mají negativní vliv na užívání a údržbu nemovitosti. Zohlednil, že žalovaný podal několik trestních oznámení směrujících proti žalobkyni či jejím rodičům; např. obvinil žalobkyni z krádeže věcí z nemovitosti či uváděl, že byl matkou žalobkyně na základě jejího jednání v průběhu dědického řízení okraden (tyto trestní věci byly rozhodnutím příslušného orgánu odloženy). Na druhou stranu příslušné orgány šetřily na základě podnětů žalobkyně či jejích rodičů jednání žalovaného vztahující se k poškozování nemovitosti. Žalovaný rovněž odmítá žalobkyni i její rodiče vpustit do nemovitosti a vyhrožuje jim. Z provedeného dokazování je také zřejmé, že nemovitost i související vedlejší stavby jsou zanedbané a dlouhodobě není prováděna ani jejich základní údržba, ke které je povinen podle §1263 o. z. i žalovaný. Postupně tak dochází ke zhoršování technického stavu nemovitostí. Z uvedeného se podává, že po zřízení věcného břemene došlo k podstatnému narušení vztahů mezi žalobkyní a žalovaným a vzniku celé řady sporů, které mají vliv na užívání a údržbu nemovitosti, přičemž důvodem těchto sporů je existence věcného břemene.
V této souvislosti neobstojí námitka žalovaného, že na vzájemné vztahy účastníků řízení nemohl mít vliv výsledek dědického řízení, neboť se ho osobně neúčastnili a byli zastoupeni (stejným) zástupcem. V projednávané věci nedošlo ke zhoršení vztahů v průběhu dědického řízení (a již jen proto není rozhodné, zda se jej žalobkyně nebo žalovaný účastnili osobně, či byli zastoupeni), avšak až postupem času po zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu v dědickém řízení.
Přesto úvaha odvolacího soudu o tom, že v daném případě jsou dány podmínky pro zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z., prozatím neobstojí. Při rozhodování o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Mimo jiné je nutné přihlédnout i k újmě, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů (viz např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98). Odvolací soud však tuto okolnost ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezohlednil, a to ani za situace, kdy dovolatel tvrdí, že v domě bydlí od svého narození, je trvale upoután na invalidní vozík a není schopen si sám zajistit náhradní bydlení. V takovém případě je jeho závěr, že jsou dány podmínky pro zrušení věcného břemene podle §1299 odst. 2 o. z., předčasný. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného se podává, že dovolání je důvodné, a proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu