ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4437.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4437/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně G. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, proti žalovanému M. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, o ochranu proti neoprávněnému zásahu do spoluvlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 123/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2018, č. j. 57 Co 436/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Patrika Novosada, advokáta se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 19 C 123/2015-53, uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, vydat žalobkyni klíč od domu, umožnit jí vstup do domu bez podmínek a umožnit žalobkyni svobodné užívání parcely č. XY včetně rodinného domu č. p. XY a parcely č. XY zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec a k. ú. XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2018, č. j. 57 Co 436/2016-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., a domnívá se, že vykazuje následující vady. Soudy nezkoumaly, zda žalobkyně předem uplatnila své spoluvlastnické právo. Žalobkyně se měla před vniknutím do domácnosti a obydlí žalovaného bez jeho souhlasu obrátit na soud a zajistit si ochranu svých práv žalobou na nahrazení souhlasu žalovaného s hospodařením a nakládáním s jejím spoluvlastnickým podílem. Není doposud právně rozhodnuto, zda zákonné ustanovení umožňuje bez předchozí dohody spoluvlastníků či před rozhodnutím soudu narušit obydlí a domácnost druhého spoluvlastníka. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle žalobkyně není dovolání přípustné již proto, že žalovaný nevymezil tzv. přípustnost dovolání. Soudy obou stupňů dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům. Žalovaný neumožňuje žalobkyni jakkoliv předmětné nemovitosti užívat; užívá je sám, aniž by k tomu měl souhlas žalobkyně jako jejich spoluvlastnice. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné. Současně navrhuje přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu se zákonem a shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Tato se nepodává ani z obsahu dovolání. V dovolání není žádná zmínka o přípustnosti dovolání z hlediska, který z důvodů přípustnosti dovolání obsažený v §237 o. s. ř. by měl být v dané věci naplněn. Již z tohoto důvodu trpí dovolání vadou, která brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu.
Nicméně pro úplnost dovolací soud dodává, že žalovaný pokládá otázku, zda „zákonné ustanovení umožňuje bez předchozí dohody spoluvlastníků či před rozhodnutím soudu narušit obydlí a domácnost druhého spoluvlastníka“, resp. „že měl soud především zkoumat, zda žalobkyně řádně uplatnila své spoluvlastnické právo“.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na stěžejním závěru, že odchod žalobkyně nelze hodnotit jako trvalé opuštění společné domácnosti, v důsledku kterého by mohla nastat domněnka, že na bydlení ve společné domácnosti rezignovala. Žalobkyně má v domě mj. své osobní věci. Žalobkyně z domu odešla v důsledku neshod mezi účastníky a žalovaný znemožnil žalobkyni, která se domáhala vstupu do rodinného domu, přístup do společného domu. Žalovaný po odchodu žalobkyně vyměnil zámky, žalobkyni nedal klíče, takže jí znemožnil návrat do domu, kde dříve vedli rodinnou domácnost.
Tyto závěry mají skutkovou povahu a nepodléhají dovolacímu přezkumu a žalovaný je v dovolání ostatně ani nezpochybňuje. Řešení vymezené otázky, zda zákonné ustanovení umožňuje bez předchozí dohody spoluvlastníků či před rozhodnutím soudu narušit obydlí a domácnost druhého spoluvlastníka, je proto nadbytečné, protože z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud považoval dům účastníků za místo jejich rodinné domácnosti. Nejde tak o místo, ve kterém by se nacházelo výlučně obydlí a domácnost druhého spoluvlastníka, zatímco první spoluvlastník by měl k takové nemovitosti „pouze spoluvlastnické právo“.
Nicméně i v rovině právní dovolací soud doplňuje, že dovolatelem velmi obecně naznačená právní otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4995/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ) , Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku přípustnosti negatorní žaloby mezi spoluvlastníky v případě, že hospodaření dosud nebylo předmětem rozhodnutí, nelze odpovědět obecně, bez zřetele k tomu, jaké hospodaření se společnou věcí má být spoluvlastníku zakázáno. Jde o to, k jakému hospodaření mají spoluvlastníci ze zákona právo, aniž o tom bylo rozhodnuto. Užívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka. Žádné rozhodnutí k němu zásadně třeba není, ale naopak rozhodnutím může být (za náhradu) omezeno.
Dovolací soud dále uvedl, že spor o způsob užívání věci je sporem z její správy (§1126 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); ruší-li však spoluvlastník užíváním věci právo jiného spoluvlastníka, aby v rámci jeho podílu užíval společnou věc, aniž by způsob užívání věci byl upraven právním jednáním nebo rozhodnutím soudu, může se rušený bránit i negatorní žalobou (§1042 občanského zákoníku). V takovém případě žalobce nežádá úpravu správy (užívání) společné věci, požaduje jen, aby mu druhý nebránil v příjezdu. Jeho právo věc užívat vyplývá přímo ze zákona; jde o právo věc v mezích spoluvlastnického podílu užívat. Může být omezeno jen další právní skutečností – např. rozhodnutím většiny spoluvlastníků nebo rozhodnutím soudu.
V dané věci žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný brání v užívání domu ve spoluvlastnictví účastníků. Soudy se tedy správně zabývaly otázkou, zda jednání žalovaného lze kvalifikovat jako rušení práva žalobkyně užívat v rámci spoluvlastnického podílu společnou věc. Pokud snad dovolatel v dovolání naznačuje, že se žalobkyně měla nejprve domáhat úpravy hospodaření se společnou věcí a teprve poté, kdy by žalovaný povinnosti z tohoto rozhodnutí plynoucí neplnil, se mohla bránit proti neoprávněným zásahům, je jeho názor v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu