ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4722.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 4722/2018-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) J. Č. , narozenému XY, bytem XY, 2) P. Č. , narozenému XY, bytem XY, 3) M. K. , narozené XY, bytem XY, 4) A. M. , narozené XY, bytem XY, 5) P. S. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 818/48, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 364/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 155/2018-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 38 C 364/2012-135, zamítl žalobu na určení, že výlučnými vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, k. ú. XY, je žalobkyně a A. K., každý ideální polovinou (výrok I.). Výrokem II. zamítl vzájemný návrh, aby soud určil, že vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, k. ú. XY, jsou žalovaný 1), žalovaná 4) a právní předchůdkyně žalované 5), každý id. ¼ a žalovaný 2) a žalovaná 3) každý id. 1/8. Dále zavázal žalované k úhradě soudního poplatku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 155/2018-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a v zamítavém výroku I. jej změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, k. ú. XY, a že A. K. byl vlastníkem id. ½ těchto pozemků ke dni svého úmrtí 6. 2. 1952 (výrok I.) Dále zavázal žalované k náhradě soudního poplatku (výrok II.) a uložil jim povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Uvádí, že F. a F. Č: (právní předchůdci žalovaných) uzavřeli s A. a A. K. „prozatimní úmluvu“, na základě které se zavázali koupit pozemkovou parcelu XY v XY (ze které později vznikly předmětné pozemky). Současně s podpisem „prozatimní úmluvy“ získali právní předchůdci žalovaných právo užívat tento pozemek. Kupní cenu sjednanou v úmluvě ve výši 12 536 Kč uhradili ve splátkách. K podpisu trhové smlouvy však nedošlo, jelikož manželé K. opustili během druhé světové války republiku a nebylo možné se s nimi spojit. Manželé Č. předpokládali, že byly splněny podmínky pro nakládání s pozemkem jako vlastním a tak s ním také nakládali. Až v roce 1999, při zamýšleném převodu pozemku na syna, zjistili, že nejsou zapsáni v katastru nemovitostí. V řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 13. 12. 2001, č. j. 25 Nc 4/2001-7, schválil smír, podle kterého se stali vlastníky předmětných pozemků dovolatelé, a to na základě vydržení. Dovolatelé mají za to, že pochybil katastrální úřad, když zapsal do katastru nemovitostí jako vlastníky jak žalobkyni, tak i dovolatele. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se určuje, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyli žalovaní, a to žalovaný 1) podíl o velikosti id. ¼, žalovaný 2) podíl o velikosti id. 1/8, žalovaná 3) podíl o velikosti id. 1/8, žalovaný 4) podíl o velikosti id. ¼ a žalovaná 5) podíl o velikosti id. 1/8, eventuálně aby určil, že vlastníky předmětných pozemků jsou F. a F. Č., každý id. ½.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatelé v souladu se zákonem řádně vymezili otázku přípustnosti dovolání.
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé vůbec neuvádějí, v čem spatřují předpoklad přípustnosti dovolání ani nevymezují žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud v dovolacím řízení zabývat; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. V dovolání žalovaní popisují pouze skutkový vývoj věci a vyjadřují nesouhlas s řešením přijatým odvolacím soudem, když chtějí, aby byli v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsáni oni. Žalovaní však svou argumentací nereagují na právní závěry odvolacího soudu, které jediné dovolacímu přezkumu podléhají (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Ve shodě s dispoziční zásadou bylo na dovolatelích, aby řádně a včas podali dovolání, jakož i řádně vymezili právní otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; pokud tak neučinili, nelze po dovolacím soudu požadovat, aby prováděl komplexní přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tím by postupoval v rozporu se současnou právní úpravou dovolacího řízení, jakož i zásadami, na nichž je dovolací řízení založeno. To platí tím spíše, jestliže v dovolání zcela absentuje jakákoliv zmínka o přípustnosti dovolání.
Jelikož je dovolání nepřípustné pro nevymezení otázky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu