ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.5020.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5020/2017-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) R. B. , narozeného XY, bytem XY, a b) L. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, proti žalovaným 1) M. S. , narozené XY, bytem XY, a 2) G. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, o určení neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, eventuálně o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 179/2016, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 68 Co 152/2017-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že smlouva o věcném břemeni ze dne 24. 3. 1997 spočívající v právu žalovaných užívat půdní byt v 7. patře domu č. XY, ulice XY, je neplatným právním jednáním. Mají za to, že neexistuje právní titul, na základě kterého došlo k omezení vlastnického práva žalobců, jelikož na smlouvě o věcném břemeni chybí úředně ověřený podpis vlastníka nemovitosti (právního předchůdce žalobců). Pro případ, že by soud dospěl k závěru o platnosti smlouvy, navrhli zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem zřízeným na období od roku 1997 do roku 2045. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby a v části eventuálního návrhu vznesli námitku věci pravomocně rozsouzené.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 17 C 179/2016-64, řízení zastavil, uložil žalobcům zaplatit žalovaným na nákladech řízení 10 164 Kč a vrátil jim zaplacený soudní poplatek 4 000 Kč. Dospěl k závěru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2014, č. j. 26 C 81/2013-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 21 Co 13/2015-162, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na zrušení věcného břemene, představují překážku věci pravomocně rozsouzené pro současnou žalobu na určení existence či neexistence smlouvy o věcném břemenu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku žalobcům, výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že jejich výše činí 15 609 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že rozhodnutí ve věci brání překážka věci rozsouzené, neboť žalobci uplatňují tentýž nárok na základě shodných skutkových zjištění jako v předcházejícím řízení. Platnost smlouvy o zřízení věcného břemene byla v předcházejícím řízení posouzena jako otázka předběžná, a pokud se žalobci eventuálním petitem opětovně domáhají zrušení věcného břemene, činí tak na základě shodného skutkového děje, když pouze „rozvádějí svoji argumentaci vznesenou již v předchozím řízení“. Tvrdí-li, že namítají nové skutečnosti, jedná se o skutečnosti nastalé před vyhlášením rozhodnutí ve věci 6 C 81/2013, které mohli uplatnit žalobou na obnovu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak vymezují kritérii taxativně uvedenými v §237 o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že byť se žalobci domáhají určení neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, alternativně (správně eventuálně – pozn. dovolacího soudu) pak zrušení věcného břemene, uplatňují tentýž nárok na základě shodných skutkových tvrzení, a proto jde o věc pravomocně rozsouzenou. Podle dovolatelů se žaloby liší „co do podstaty, času, děje i důvodu“. Předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 26 C 81/2013 byl návrh na zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného spočívající v dluzích na nájemném a úhradách za služby, zatímco předmětem „nové žaloby“ vedené pod sp. zn. 17 C 179/2016 je neplatnost smlouvy o věcném řemeni s alternativním (správně eventuálním) návrhem na zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr spočívající v dluzích na nájemném a nově také v užívání, resp. pronajímání bytu jiným osobám. Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé především zpochybňují závěr, že ve výše uvedených věcech šlo o totožný předmět řízení. Namítají, že v dané věci nemůže být založena překážka věci pravomocně rozhodnuté proto, že v původním řízení nebylo rozhodováno o neplatnosti smlouvy o věcném břemeni, ani o návrhu na zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr spočívající nově v užívání, resp. pronajímání bytu jiným osobám. Tvrdí, že v nové žalobě je skutek vymezen jinak. Odkazují přitom na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v celé řadě rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, podle kterého je „žalobce povinen v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností sloučí k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1456/2010).
Dovolací soud se problematikou totožnosti předmětů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán žalobním návrhem, vymezujícím předmět řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005).
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, dostupné na www.nsoud.cz ).
K primárnímu petitu na určení neplatnosti smlouvy o věcném břemeni:
V dané věci jde o posouzení otázky, zda rozsudek na zrušení věcného břemene, ve kterém je jako předběžná otázka řešena platnost smlouvy o jeho zřízení, vytváří překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení neplatnosti smlouvy o věcném břemeni.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99 (uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud dovodil, že „pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací“.
Uvedené rozhodnutí R 85/2003 však bylo překonáno rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se dovolací soud částečně odchýlil od shora uvedených závěrů. Nejvyšší soud uvedl, že teorii identity skutku nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně k ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř (akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku). Pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá [ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.] určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§80 písm. b) o. s. ř.], nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ); je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti [§80 písm. b) o. s. ř.]. V rozhodnutí se výslovně uvádí: „Obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
S ohledem na rozhodnutí R 82/2014 je nutné v projednávané věci konstatovat následující:
Žalobci se především nedomáhají určení neexistence práva v podobě věcného břemene, ale navrhují určit neplatnost smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno. Výsledek takového řízení by nepředstavoval „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva v katastru nemovitostí. Navíc otázkou platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene se soudy podrobně zabývaly v rámci předchozího řízení o zrušení věcného břemene. Jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 21 Co 123/2015, byl smlouvou proveden důkaz a k okolnostem jejího uzavření byli vyslechnuti účastníci předchozího řízení. Oba nalézací soudy potom shodně uzavřely, že „věcné břemeno bylo zřízeno“, resp. že „bylo sjednáno na dobu určitou“.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2014, č. j. 26 C 81/2013-80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 21 Co 13/2015-162, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na zrušení věcného břemene, proto představují překážku věci pravomocně rozsouzené pro současnou žalobu na určení neexistence smlouvy o věcném břemenu.
Nejvyšší soud zde rovněž připomíná, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není zásadně dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K eventuálnímu petitu na zrušení věcného břemene:
Žalobci se v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 81/2013 domáhali zrušení věcného břemene vzniklého ze smlouvy z 24. 3. 1997 a svůj nárok založili na tvrzení, že od podpisu smlouvy došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem žalobců a výhodou oprávněných. Za změnu poměrů považovali skutečnost, že žalovaní dluží na nájemném, neboť několik let nehradí poplatky za domovní služby, vodné, stočné a elektrickou energii, a že investice žalovaných do vybudování bytu, který je jimi užíván více než 17 let, byla dávno spotřebována. V odvolacím řízení, tedy po koncentraci řízení, uplatnili další námitky, jimiž zpochybnili platnost smlouvy o věcném břemeni, neboť na ní podle jejich tvrzení chybí ověřený podpis právního předchůdce žalobců, a dále namítali, že v bytě bydlí i jiné osoby než žalovaní. Odvolací soud označil tyto námitky za novoty, které již v odvolacím řízení nelze uplatnit, a ve shodě se soudem prvního stupně žalobu zamítl.
V další žalobě, podané k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 14. 7. 2016, vedené pod sp. zn. 17 C 179/2016, se žalobci eventuálním petitem domáhají opět zrušení věcného břemene vzniklého ze smlouvy z 24. 3. 1997. Svůj nárok zakládají na tvrzení, že smlouva o věcném břemeni ze dne 24. 3. 1997 je neplatným právním jednáním, a dále, že od podpisu smlouvy došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem žalobců a výhodou oprávněných spočívající v dluzích na nájemném a nově pak také v užívání, resp. pronajímání bytu jiným osobám. Odvolací soud založil svůj závěr o překážce věci rozhodnuté na tom, že žalobci pouze rozvádějí shodně vymezený skutkový děj, neboť již v předchozím řízení tvrdili existenci změny poměrů vyvolané jednak objektivními okolnostmi a jednak chováním žalovaných, jež naplňuje podmínky výpovědi z nájmu bytu ze strany pronajímatele, přitom toto chování toliko blíže rozvádějí a doplňují o tvrzení o užívání bytu třetími osobami s tím, že jim tato skutečnost byla známa již v předchozím řízení, které bylo pravomocně skončeno.
Z uvedeného je zřejmé, že totožnost věci, jak pokud jde o okruh účastníků řízení, tak i žalobou vymezený nárok, jímž je zrušení věcného břemene, je pro obě řízení (dříve pravomocně skončené i v projednávané věci) zachována, přičemž nelze pominout skutečnost, že tvrzení žalobců v novém řízení reflektuje okolnosti, které nastaly již před právní mocí původního zamítavého rozhodnutí. Žalobci neuplatňují skutečnosti nové, které v původním řízení neuvedli, tedy skutečnosti, jež nenastaly (nevznikly) dodatečně (po pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 81/2013), ale skutečnosti, které jim byly známy a tvořily součást rozhodných skutkových tvrzení již v předchozím řízení.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. rozhodnutí ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 39/88). Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).
Jelikož žalobci v projednávané věci uplatněný nárok neopírají o jiné (nové) skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později, ale o skutečnosti, které již uplatnili v původním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 , a o nichž bylo tímto soudem pravomocně rozhodnuto, je rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení správné a v souladu se stávající judikaturou. Překážka věci pravomocně rozhodnuté by pominula jedině tehdy, kdyby nový požadavek na posouzení platnosti smlouvy byl opřen o skutečnosti, které zde v době původního řízení nebyly a došlo k nim až později (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Tak tomu však v daném případě není.
Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobců přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu