ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.55.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 55/2019-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 344/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2018, č. j. 14 Co 199/2018-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 762 Kč do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Kateřiny Dlouhé.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2018, č. j. 24 C 344/2017-86, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 900 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 700 000 Kč od 27. 10. 2016 do 1. 3. 2018 a z částky 900 000 Kč od 2. 3. 2018 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výrokem II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 152 932 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Kateřiny Dlouhé.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2018, č. j. 14 Co 199/2018-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 700 000 Kč od 27. 10. 2016 do 5. 2. 2018 zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, „že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle dovolatele odvolací soud především nesprávně posoudil ustanovení smlouvy o úpravě majetkových poměrů, bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu, kterou účastníci uzavřeli v souvislosti s rozvodem jejich manželství dne 12. 11. 2015 podle §757 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatel rovněž namítá, že žaloba byla podána předčasně a tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho námitkami. Navrhuje, aby dovolací soud, pokud nedospěje k závěru, že je možno napadené rozhodnutí změnit a žalobu v plném rozsahu zamítnout, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nebyly odpovídajícím způsobem vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, a dovolání proto není přípustné. Závěry odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaný v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. Polemizuje pouze se závěry odvolacího soudu a tvrdí, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání.
Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 3. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu