ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.672.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 672/2019-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o určení vlastnictví k bytové jednotce a ke garáži, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 163/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2018, č. j. 35 Co 227/2018-547, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci výroku I. a na odklad vykonatelnosti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2018, č. j. 35 Co 227/2018-547, se zamítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 15 C 163/2009-493, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem nemovitosti – bytové jednotky č. 2147/15, která se nachází v objektu bydlení – budově, vedené pod popisnými čísly č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, postavené na pozemkových parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, obci XY se spoluvlastnickým podílem na společných částech objektu bydlení ve výši 1361/476600, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrálního pracoviště XY, je žalobce (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že vlastníkem nemovitosti – garáže č. XY, která se nachází v objektu bydlení – budově, vedené pod popisnými čísly XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, postavené na pozemkových parcelách č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY., obci XY se spoluvlastnickým podílem na společných částech objektu bydlení ve výši 366/476600, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrálního pracoviště XY, je žalobce (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 35 Co 227/2018-547, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud Nejvyšším soudem komplexně vyřešeny. Základní otázkou je, zda lze za držbu nemovitosti, která může vést k vydržení vlastnického práva, považovat i takovou držbu věci, kdy kupující zaplatí prodávajícímu za koupi nemovitosti celou sjednanou kupní cenu a současně od prodávajícího protokolárně převezme nemovitost do své moci s ujištěním, že tímto se kupující stal jejím „faktickým vlastníkem“ a tuto nemovitost s vědomím a souhlasem prodávajícího užívá jako její „faktický vlastník“ po dobu téměř 16 let, resp. více než 24 let, přičemž k předání peněz ze strany kupujícího prodávajícímu a k protokolárnímu převzetí došlo na základě písemné smlouvy, která je v záhlaví označena jako smlouva o budoucí smlouvě kupní, přičemž tuto formu právního jednání zvolil prodávající z důvodu, že v době, kdy k právnímu i faktickému jednání došlo, nemohla být rovnou vyhotovena kupní smlouva obsahující náležitosti listiny vkládané, když předmětné nemovitosti v té době právně neexistovaly a právní řád v té době neumožňoval bytovým družstvům zcizit byty, garáže, garážová stání a ateliéry, které vznikly jak v rámci komplexní družstevní bytové výstavby, tak z developerské činnosti bytového družstva. Dále doplňuje osm argumentačních linií: 1) nesprávné posouzení jednání obsaženého ve smlouvě ze dne 10. 2. 1993 a dodatku ze dne 8. 9. 1993; 2) právní ochrana jednání dlužníka, který před prohlášením konkurzu věc zcizil jinému, když předal předmět koupě kupujícímu do držby; 3) možnost domáhat se nahrazení projevu vůle; 4) povaha smluv ze dne 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 o smlouvě budoucí, když byla zaplacena celá kupní cena a jednotky byly předány do oprávněné držby; 5) jakému právnímu jednání tyto smlouvy odpovídají; 6) otázka legitimního očekávání žalobce; 7) síla právní ochrany legitimního očekávání ve vztahu k ochraně vlastnického práva; 8) možnost aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14 v této věci. V procesní rovině pak namítá extrémní rozpor s provedenými důkazy a porušení jeho práva na spravedlivé řízení a na ochranu majetku. Dále se vyjadřuje k nekritickému převzetí argumentace žalovaného (insolvenčního správce) soudy a k nákladům insolvenčního správce. Navrhuje odklad právní moci výroku I. a odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku. Dále navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu a garáže a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaný spatřuje dovolání jako nepřípustné a nedůvodné a dovolací argumentaci považuje za zmatenou. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1908/11 a I. ÚS 1164/10 a uvádí výčet soudních řízení vedených s žalobcem, v nichž žalobce nebyl úspěšný. Dále se vyjadřuje k jednotlivým dovolacím důvodům. K námitkám 1), 4) a 5) uvádí, že na uzavřené smlouvy je třeba nahlížet jako na smlouvy o smlouvě budoucí; na to by nemohlo mít vliv ani zaplacení zálohy ve výši kupní ceny. Jednotky měl žalobce v detenci, nikoliv v oprávněné držbě. K námitce 2) podotkl, že k vytýkanému zcizení sporných nemovitostí nikdy nedošlo, tato vymezená námitka ani nemůže představovat způsobilý dovolací důvod; žalobce otázku formuluje chybně; námitka věci předané a prodané je pak zcela nekoncepční. Na otázce 3) nebylo napadené rozhodnutí postaveno; doplňuje však, že žalobci nic nebránilo a ani nebrání v podání žaloby na nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, šlo-li o platnou smlouvu o smlouvě budoucí. U námitek 6) a 7) chybí podle žalovaného opět vymezení důvodů přípustnosti; odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1753/15 a uvádí, že žalobci legitimní očekávání nesvědčí. K námitce 8) uvedl, že žalobcem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 875/14 dopadá skutkově i právně na jinou věc. Nesouhlasí ani s argumentací ohledně nemožnosti zastoupení insolvenčního správce, který má sám profesní způsobilost advokáta, advokátem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalobci uložil nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. S ohledem na zjevnou nepřípustnost, popř. nedůvodnost dovolání pak žalovaný navrhuje, aby nebylo vyhověno ani návrhům na odklad právní moci a vykonatelnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V souvislosti s podaným dovoláním dovolací soud především předesílá, že dovolání je vnitřně rozporné ve své vlastní argumentaci.
Dovolatel totiž předně tvrdí, že soudy nesprávně posoudily smluvní ujednání v podobě smluv ze dne 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 potud, že je považovaly za smlouvy o budoucích kupních smlouvách; argumentuje ve prospěch závěru, že s otcem žalovaného byly uzavřeny kupní smlouvy. V rozporu s těmito argumenty pak je ovšem ta část dovolání, kde naopak dovolatel poukazuje na to, že podoba smluvních ujednání v podobě smluv o smlouvách budoucích byla zvolena proto, že „v době, kdy k právnímu i faktickému jednání došlo, nemohla být rovnou vyhotovena kupní smlouva obsahující náležitosti listiny vkládané, když předmětné nemovitosti v té době právně neexistovaly a právní řád v té době neumožňoval bytovým družstvům zcizit byty, garáže, garážová stání a ateliéry“.
I pokud by dovolací soud posuzoval argumentaci žalobce z pohledu pro něj nejvíce příznivého a reflektujícího jeho argumentaci, nemohl by být žalobce ve věci úspěšný.
Podle §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“) převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Žalobce ani v řízení netvrdil, že by došlo či snad mělo dojít ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch jeho otce na základě výše uvedených smluvních ujednání a otec žalobce ostatně nikdy jako vlastník předmětných nemovitostí nebyl v katastru nemovitostí zapsán. Tím méně pak může být vlastníkem těchto nemovitostí na základě smluvního nabytí sám žalobce, jenž se svým otcem žádnou smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem neuzavřel; opak netvrdí ani sám žalobce.
Z uvedeného je zřejmé, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva otcem žalobce, tím méně žalobcem samým, nedošlo.
Bez ohledu na tuto rozpornost a naznačené uzavřené kupních smluv je z dovolání zřejmé, že část jeho argumentace směřuje k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením.
Žalobce – z tohoto pohledu – v dovolání vymezil otázku posouzení oprávněnosti držby sporných nemovitostí.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dobrá víra držitele takový stav, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se pak musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Soudy obou stupňů se v této věci shodly, že smlouvy ze dne 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 uzavírané otcem žalobce ohledně sporných nemovitostí jsou typickými smlouvami o smlouvě budoucí. K samotnému uzavření kupních smluv a převodu vlastnického práva na otce žalobce se všemi zákonem stanovenými důsledky nikdy nedošlo. Proto uzavřely, že žalobce i jeho otec si museli být vědomi, že uzavřené smlouvy zakládají pouze právo na uzavření kupní smlouvy v budoucnu. Otec žalobce nemohl být nikdy v dobré víře, že mu sporné nemovitosti jako vlastníku patří. V dobré víře nemohl být ani sám žalobce s ohledem na usnesení v dědickém řízení ze dne 29. 6. 2005, č. j. 34 D 408/2005-127, z nějž vyplývalo, že žalobci svědčí pouze práva vyplývající z obou smluv o smlouvě budoucí. Žalobce i jeho otec tak nemohli být v dobré víře, neboť museli vědět, že jim chybí právní důvod, který by zakládal vlastnické právo ke sporným nemovitostem.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal, načež dospěl k závěru, že jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Nalézací soudy se s věcí řádně vypořádaly a přihlédly k podstatným okolnostem sporu; dovolací soud se s jejich závěrem ztotožňuje. Jak vyplynulo ze skutkových závěrů soudů, žalobce ani jeho právní předchůdce neměli žádný právní titul (ani putativní) na jehož základě by se mohli domnívat, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, a proto ani nemohli být v dobré víře. Smlouva o smlouvě budoucí pak již z povahy věci nemůže představovat titul, na jehož základě by se běžně opatrný držitel mohl s přihlédnutím ke všem okolnostem domnívat, že nabyl vlastnické právo, neboť její podstatou je právě následné uzavření další smlouvy, na základě které může teprve k nabytí vlastnického práva dojít.
Pokud jde o posouzení projevu vůle otce žalobce soudy nižších stupňů tak, že se jednalo o závazek v budoucnu uzavřít smlouvu a nikoliv o samotnou koupi, je jím dovolací soud vázán, neboť závěr o tom, co bylo ve smlouvě ujednáno z pohledu projevu vůle účastníků smlouvy, je závěrem skutkovým [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000)]. Ostatně závěry soudů ve směru, že smlouvy ze dne 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993, jsou smlouvami o smlouvách budoucích, nejsou v dovolání žádným relevantním způsobem zpochybněny, neboť argumentace obsažená k této otázce v dovolání (č. l. 15 dovolání) ve směru, že o smlouvy o smlouvách budoucích jít nemá, pak svým obsahem tím spíše vylučuje závěr, že by mělo jít přímo o uzavřené kupní smlouvy.
Odvolací soud se rovněž správně vypořádal s námitkou písemné formy smluv o převodu nemovitostí. I kdyby žalobce a jeho otec neměli sporné nemovitosti v detenci, mohlo by jít jedině o držbu neoprávněnou, tedy takovou, která nemůže vést k vydržení vlastnického práva k věci. Je sice pravdou, že oprávněná držba nemovitosti je možná i v rozporu s údaji zapsanými v katastru nemovitostí, v tomto případě však nešlo o držbu oprávněnou, když držitelům nesvědčil žádný právní titul nabytí nemovitostí.
Otázky, zda může požívat právní ochrany jednání dlužníka, jímž před prohlášením konkurzu na svůj majetek zcizil sporné nemovitosti jinému, když prokazatelně předal předmět koupě právnímu předchůdci žalobce do držby a ten zaplatil kupní cenu, zda se mohl žalobce před prohlášením konkurzu na majetek dlužníka vůči němu efektivně domáhat nahrazení projevu vůle žalobou, případně po prohlášení konkurzu vůči insolvenčnímu správci, a zda je legitimní očekávání hodno stejné právní ochrany jako právo vlastnické, jsou otázkami, na nichž není založen rozhodující závěr odvolacího soudu o nedostatku právního titulu a dobré víry potřebné k vydržení sporných nemovitostí, proto se jimi jako bezpředmětnými dovolací soud nezabýval. Jinak řečeno, při určujícím závěru, že žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí z titulu vydržení vlastnického práva není, pak řešení naznačených otázek nemůže tento závěr odvolacího soudu nijak zvrátit, neboť nemůže vlastnické právo žalobce žádným způsobem založit.
Námitka žalobce vztahující se k legitimnímu očekávání pak svědčí v jeho neprospěch, neboť pokud může očekávat nabytí majetku, nemůže být v dobré víře, že tento majetek již nabyl. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, pojmově směřuje k ochraně existujícího vlastnického práva, nikoliv jeho legitimního očekávání. Odvolací soud se správně vypořádal i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 875/14. V citované věci totiž nesloužila smlouva o smlouvě budoucí jako právní titul držby, nýbrž jako úkon, jímž držitelka jako budoucí prodávající projevovala svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní – vykonávala jím držbu.
Ve vztahu k námitkám porušení práva žalobce na spravedlivé řízení a na ochranu majetku pak zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání i formulace právní otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Pokud snad měla argumentace dovolatele směřovat k tomu (ačkoliv takový závěr z dovolání zjevně patrný není, ale je nepřímo bez bližší argumentace naznačen bodem 26 dovolání), že za titul zakládající dobrou víru měly sloužit kupní smlouvy (ač dovolací výše vysvětlil, že o kupní smlouvy nešlo), pak je zřejmé, že pokud otec žalobce návrh na vklad vlastnického práva podle těchto smluv nikdy nepodal a nikdy nebyl ani jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí zapsán, pak vzhledem k jasné úpravě obsažené v §133 odst. 2 obč. zák. nemohl být objektivně v dobré víře, že se na jejich základě stal vlastníkem.
Bez ohledu na výše uvedenou argumentaci dovolací soud podotýká, že žalobě ve stávajícím znění by nemohlo být vyhověno proto, a již z tohoto důvodu soudy mohly žalobu bez dalšího zamítnout na základě samotných žalobních tvrzení žalobce, že se žalobce v petitu žaloby domáhá určení svého vlastnického práva ke sporným nemovitostem a nikoliv vlastnického práva svého právního předchůdce. Podle judikatury Nejvyššího soudu „v případě závěru soudu, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se domáhá určení svého vlastnického práva, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti, na základě které vlastnické právo následně od svého právního předchůdce nabyl“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012 (uveřejněný v Souboru pod č. C 12 854)].
Z výše uvedeného je však patrné, že vzhledem k délce vydržecí doby je mohl vydržet (a stát se jejich vlastníkem) toliko jeho právní předchůdce a dále se ani nepodává, že by sporné nemovitosti měly být na žalobce převedeny. Sám žalobce vydržecí dobu splnit nemohl. I kdyby směřoval žalobce k argumentaci, že se chopil držby nemovitostí na základě výsledku dědického řízení po svém otci (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2005, č. j. 34 D 408/2005), ačkoliv ani tuto skutečnost žalobce netvrdí, je zřejmé, že vzhledem k podání žaloby v roce 2009 sám žalobce nemohl vydržet vlastnické právo již pro neuplynutí zákonné desetileté doby. Dovolacímu soudu je nicméně z obsahu celého spisu, jakož i z obsahu dovolání, zcela zřejmé, že žalobce je přesvědčen o svém vlastnickém právu (výhradně) z toho důvodu, že vlastníkem nemovitostí se měl stát na základě vydržení jeho otec. I kdyby tomu tak bylo, byť o takový případ se v souzené věci nejedná, nemohl by být vlastníkem jenom z tohoto důvodu i žalobce, protože by mu chyběl způsob nabytí vlastnického práva od jeho otce; takový způsob ostatně žalobce ani netvrdí.
Námitky vztahující se k nákladům řízení insolvenčního správce nejsou přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pro úplnost však lze doplnit, že judikatura je ustálena na názoru, že právo na náhradu nákladů řízení spojených s advokátním zastoupením má i účastník řízení, který je sám advokátem, což platí i tehdy, vystupuje-li v řízení jako insolvenční správce [srovnej s posledním odstavcem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, 26 Cdo 4462/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci výroku I. a na odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 3. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu