ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.937.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 937/2017-402
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) J. M. , narozené XY , bytem XY, b) M. M. , narozené XY, bytem a c) J. B. , narozené dne XY, bytem XY, (žalobkyň b) a c) jako právních nástupkyň Z. M., zemřelého dne 21. 2. 2016, naposledy bytem XY ), všech zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1) J. B. , bytem XY a 2) E. Š. , bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 192/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347, takto:
Výrok II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č. j. 23 C 192/2005-151, zamítl žalobu na určení, že původní žalobci J. M. a Z. M. jsou vlastníky domu č. p. XYa pozemků parc. č. XY a XY v XY (výrok I.), na základě vzájemné žaloby uložil žalobcům povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalovaným (výrok II.), a určil, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní, a to každý z jedné ideální poloviny (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Vyšel ze zjištění, že otec žalovaných, J. B. starší, postoupil darovací smlouvou ze dne 16. 1. 1963 sporné nemovitosti státu, který se za něj zavázal vypořádat pohledávky peněžních ústavů a zlikvidovat nedoplatky na daních. Protože však byl J. B. starší v době uzavření darovací smlouvy částečně zbaven svéprávnosti a ke smlouvě nebyl vyžádán souhlas jeho opatrovnice a darovací smlouva nebyla ani dodatečně schválena, šlo o neplatný právní úkon. Kupní smlouvou ze dne 25. 4. 1969 převedl Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4 (dále „OPBH“) jako správce nemovitostí dům manželům V. a O. B. a současně s nimi uzavřel dohodu o dočasném užívání pozemků. Kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1986, sepsanou formou notářského zápisu, prodali manželé B. dům Z. a J. M. a OPBH i s nimi uzavřelo dne 29. 4. 1986 dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků. Soud prvního stupně uzavřel, že z důvodu neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963 jsou i veškeré následné právní úkony směřující k převodu předmětných nemovitostí na manžele B. a následně na žalobce, absolutně neplatné. M. B. vlastnické právo k nemovitostem nevydrželi, protože v roce 1970 obdrželi žalobu současných žalovaných, kterou se žalovaní domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963, kupní smlouvy z 25. 4. 1969, jakož i dohody o dočasném užívání pozemků. Žaloba sice byla vzata zpět, nicméně u manželů B. musela vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jim nemovitosti skutečně patří. Jejich držba proto nemohla být držbou oprávněnou. Platná nebyla ani následně uzavřená kupní smlouva mezi manželi B. a žalobci ze dne 28. 12. 1984, neboť „navazuje na neplatnou smlouvu ze dne 25. 4. 1969“. Ani žalobci vlastnické právo k nemovitostem nevydrželi, neboť je mohli užívat v dobré víře pouze od 28. 12. 1984 do doby, než jim byla doručena žaloba současných žalovaných z 29. 1. 1992, kterou se žalovaní domáhali určení, že jejich otec byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí, a kterou se domáhali i neplatnosti převodních smluv a vydání nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 4 tuto žalobu pod sp. zn. 24 C 31/92 projednal a rozhodl o tom, že J. B. starší byl v den své smrti (25. 1. 1969) vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť jím uzavřená smlouva ze dne 16. 1. 1963, kterou převedl nemovitosti na stát, byla absolutně neplatná. Doručením žaloby tak skončila dobrá víra žalobců, že jsou oprávněnými držiteli domu. Pozemky nemohli vydržet proto, že jim byly dány pouze do osobního užívání, a nemohli být v dobré víře, že jim patří.
Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 53 Co 122/2009-272, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalobcům vyklizení předmětných nemovitostí zrušil a řízení o vzájemné žalobě na vyklizení nemovitostí zastavil s tím, že žalovaní v tomto rozsahu vzali svůj vzájemný návrh zpět. Ve výrocích o žalobách účastníků na určení vlastnického práva k nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se měl podle názoru odvolacího soudu blíže zabývat chováním manželů B. během doby, po kterou nemovitosti užívali, a měl posoudit všechny okolnosti vedoucí ke zjištění, zda byli i přes podání žaloby v roce 1970 vnitřně přesvědčeni o tom, že nemovitosti drží právem.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1 2015, č. j. 22 Cdo 3735/2013-309, shora uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že pro posuzovanou věc je zásadní závěr, zda ke ztrátě dobré víry manželů B. mohlo dojít v důsledku podání žaloby v roce 1970. Jestliže v podané žalobě byly uplatněny skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby, a jestliže tyto pochybnosti nebyly rozptýleny – objektivně vzato – okolnostmi, pro které byla žaloba vzata zpět, došlo na straně manželů B. ke ztrátě dobré víry a další jejich chování ve vztahu k nemovitostem není pro posuzování existence dobré víry rozhodné. I kdyby byli manželé B. nadále subjektivně přesvědčeni o svém vlastnickém právu a nemovitosti proto užívali a investovali do jejich údržby a oprav, rozhodujícím zůstává, že se na základě podané žaloby seznámili se skutečnostmi, které u nich objektivně musely vyvolat pochybnosti, že jim nemovitosti po právu patří.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347, připustil „změnu žaloby i protižaloby“, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou „vlastníky (SJM)“ předmětných nemovitostí, a zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uzavřel, že stát „nabyl“ nemovitosti na základě neplatného právního úkonu a z tohoto důvodu nemohl platně převést vlastnické právo k nemovitostem, resp. k domu, na manžele B. Manželé B. nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti patří, neboť důvodem pro podání žaloby v roce 1970 byla částečná nesvéprávnost J. B. staršího a absence souhlasu jeho opatrovnice a soudu. Tyto skutečnosti byly takové povahy, že u nich musely vyvolat pochybnosti o tom, že nemovitosti užívají po právu. Vzhledem k tomu ani žalobci nemohli od manželů B. dům č. p. XY platně koupit a nemohli ho ani vydržet, neboť jejich dobrá víra netrvala zákonem požadovaných 10 let. Považoval však „v tomto případě za spravedlivé“, aby dobrá víra žalobců, že jim dům vlastnicky náleží, byť netrvala 10 let, požívala stejné ústavní ochrany, jako kdyby tuto podmínku pro vydržení nemovitosti splňovali a dům podléhal stejnému právnímu režimu jako pozemky k němu náležející. Svůj závěr odůvodnil tím, že v době koupě domu byli žalobci v dobré víře, že dům kupují od vlastníků zapsaných v evidenci nemovitostí, vynaložili velké náklady na jeho přestavbu, dům zcela změnil svůj charakter a žalovaní by získali nepřiměřený majetkový prospěch nesrovnatelný s někdejší hodnotou domu a újmou, která by vznikla žalobcům. Žalovaní v minulosti odmítli nabídku státu, aby dům odkoupili a stát jim poskytl náhradní byty, aby mohl s domem disponovat. Dále uvedl, že i když stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, nemohl se na tento případ vztahovat restituční předpis a z tohoto pohledu se požadavek žalovaných jeví jako nepřípustné obcházení zákona. Ohledně pozemků pak dospěl k závěru, že žalobcům byly přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným státním orgánem a žalobci neměli se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že pozemky užívají oprávněně a dobrá víra ve správnost rozhodnutí státního orgánu by měla být chráněna. Pakliže žalobci byli k 1. 1. 1992 oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku, měli stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem 1. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo vlastnické.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku povinnosti respektovat zákonnou desetiletou vydržecí dobu dobrověrného držitele, otázku chybějící dobré víry ve vztahu k pozemkům, otázku zhodnocení nemovitých věcí společně s argumentací případným majetkovým prospěchem, a dále otázku přípustnosti rozhodování soudu na základě zásad spravedlnosti. Dovolatelé především namítají, že odvolací soud nepřípustně zkrátil zákonem stanovenou dobu pro nabytí nemovitých věcí vydržením z deseti let na sedm, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe. Svým postupem nerespektoval znění zákona a porušil jím právo na spravedlivý proces. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně otázky zhodnocení nemovitých věcí a argumentace případným majetkovým prospěchem žalovaných. Soud není oprávněn zkoumat, zda došlo či nedošlo k zásadní přestavbě domu a zda tím dům ztratil svůj původní stavebně-technický charakter. Může tak učinit pouze v případě restitučního řízení. Navíc do roku 2000 na domě žádné zásadní změny provedeny nebyly, vždy se jednalo o dům nájemní a stavební činnost žalobců nelze označit jako činnost nemovitost zhodnocující, která by žalovaným mohla přinést nepřiměřený majetkový prospěch. Soud tak své rozhodnutí odůvodnil v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolatelé rovněž brojí proti závěru, že žalobci vydrželi vlastnické právo k pozemkům. Poukazují přitom na právní názor vyslovený dovolacím soudem v jeho dřívějším rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 174/2002 a tvrdí, že vědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva vlastnického dobrou víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje. Dobrou víru manželů Beranových ve vztahu k pozemkům vylučuje i skutečnost, že jim byly dány pouze do dočasného užívání, a proto se nemohli domnívat, že jsou jejich vlastníky. Totéž se týká i žalobců, kterým bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. Protože pozemky nikdy nepřešly na stát a byly stále v soukromém vlastnictví, nemohli se žalobci stát držiteli práva osobního užívání. Dovolatelé konečně poukazují i na zmatečnostní vadu rozsudku odvolacího soudu, která spočívá v tom, že před vydáním rozhodnutí o věci samé nebylo odvolacím soudem rozhodnuto o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci Z. M. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení a současně aby přikázal, že věc má projednat jiný senát.
Žalobci považují rozsudek odvolacího soudu za správný, poukazují na judikaturu Ústavního soudu umožňující získání nemovitostí od nevlastníka, a navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné podle 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především namítají, že odvolací soud nerespektoval zákonnou desetiletou vydržecí dobu dobrověrného držitele a tvrdí, že nepřípustně zkrátil zákonem stanovenou dobu pro nabytí nemovitých věcí vydržením z deseti let na sedm, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že pouze oprávněný držitel (tedy držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří) se může stát vlastníkem nemovité věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Jinými slovy řečeno, podmínkami, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu deseti let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Není-li splněna jedna ze dvou výše uvedených podmínek, nemůže subjekt nabýt vlastnické právo z titulu vydržení.
V dané věci soud prvního stupně uzavřel, že z důvodu neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963, jsou i veškeré následné právní úkony směřující k převodu předmětných nemovitostí na manžele B. a dále na žalobce absolutně neplatné. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasil pouze ve vztahu k domu č. p. XY. Dospěl k závěru, že žalobci nemohli dům č. p. XY od nevlastníků - manželů B. - platně koupit. Rovněž uvedl, že vlastnické právo k němu žalobci nemohli ani vydržet, neboť jejich dobrá víra netrvala zákonem požadovaných 10 let (od uzavření kupní smlouvy s manželi B. dne 28. 12. 1984 do března 1992, kdy jim byla doručena žaloba podaná žalovanými dne 29. 1. 1992 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4).
Jestliže odvolací soud následně dospěl k závěru, že v tomto případě považuje „za spravedlivé, aby dobrá víra žalobců, že jim dům č. p. XY náleží, byť netrvala 10 let, požívala stejné právní ochrany, jako kdyby tuto podmínku vydržení nemovitosti splňovali a dům podléhal stejnému právnímu režimu jako pozemky k němu náležející“, je jeho závěr v rozporu se samotným principem vydržení zakotveným v §134 obč. zák. Nejvyšší soud opakovaně vyložil, že nutným předpokladem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti je oprávněná držba trvající po zákonem předpokládanou dobu 10 let (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017, uveřejněné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, na www.nsoud.cz ). Dovolatelé tak uplatnili svoji námitku oprávněně a je přitom zcela nepodstatné, jakým způsobem svůj závěr odvolací soud odůvodnil.
Protože v dané věci byla otázka vydržení vlastnického práva žalobců k domu č. p. XY posuzována odvolacím soudem v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Pro další rozhodování ve věci dovolací soud zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani v souvislosti se změnou dosavadní (dlouholeté) judikatury dovolacího soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Rozhodnutí obou nalézacích soudů totiž vychází z právního názoru, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12.2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, zdůraznil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od „nevlastníka“ na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
*obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
*individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
V dalším řízení proto nalézací soudy posoudí otázku dobré víry žalobců v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka).
Ve vztahu k pozemkům dospěl odvolací soud k závěru, že byly žalobcům přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným státním orgánem a žalobci neměli se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že je užívají oprávněně. Dobrá víra ve správnost rozhodnutí státního orgánu by přitom měla být chráněna. Pakliže žalobci byli k 1. 1. 1992 oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku, měli stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem 1. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo vlastnické.
K tomu dovolací soud uvádí, že při existenci práva osobního užívání k pozemkům, se žalobci mohli se stát jejich vlastníky na základě transformace práva osobního užívání na vlastnické právo podle §872 odst. 1 a 4 obč. zák.; tentýž vlastnický následek by mohl nastat i tehdy, pokud oprávněně drželi právo osobního užívání k 1. 1. 1992 [srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněný pod č. 8/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 8/2006)].
Právní závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva žalobců k pozemkům tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a dovolání v této části není důvodné. Přesto musel dovolací soud zrušit rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadených výroků II., III. a IV., neboť odvolací soud vedle určení vlastnického práva k samotným pozemkům rozhodl o vlastnickém právu k domu č. p. XY jako součásti pozemku st. p. č. XY. Dokud nebude najisto postaven vlastnický vztah k označenému domu, nelze předjímat jeho charakter jako samostatné věci nebo pouhé součásti pozemku, na kterém se nachází.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu