ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2374.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2374/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. T. , zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Sartoriova 60/12, proti žalované V. V. , zastoupené JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo nám. 559/28, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 108/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 91 Co 132/2016-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Olgy Vaňkové, advokátky se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo nám. 559/28.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 13 C 108/2012-171, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí dílů „a“ a „b“ pozemku parc. č. 1616 v k. ú. H. (dále též „pozemek žalobkyně“) v rozsahu podle geometrického plánu č. 3422-2/2011 ze dne 14. 4. 2011 vypracovaného Ing. Ilonou Kulíkovou (dále jen „příslušný geometrický plán“) – (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastnicí dílů „c“, „d“ a „e“ pozemku parc. č. 1617 v k. ú. H. (dále též „pozemek žalované“) podle příslušného geometrického plánu (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 91 Co 132/2016-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), řízení o odvolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Soud vylíčil zjištěný skutkový stav neúplným způsobem a zcela pominul vylíčení a zhodnocení základních skutečností, o něž je dobrá víra žalobkyně a jejích právních předchůdců opřena a jež i z objektivního pohledu musí jako skutečnosti obstát; všechny skutečnosti byly přitom listinnými důkazy prokázány a mají pro věc zásadní význam. Podrobně popisuje genezi případu a rozporuje jednotlivé části rozhodnutí soudů obou stupňů a i zjištěný skutkový stav. Především klade důraz na kupní smlouvu ze dne 14. 9. 1961 a na výsledky dědického řízení po panu P. a JUDr. N. Oplocení existuje od roku 1961 a spolu s kupní smlouvou ze dne 14. 9. 1961 a geometrickým plánem ze dne 11. 5. 1961 spolehlivě prokazují vlastnictví žalobkyně ke sporné části pozemku „a“. Soudy však hodnotily nabývací tituly až od roku 2001, kdy nabyla žalobkyně pozemek parc. č. 1616 darem, znemožnily tak návaznost předcházejících nabývacích titulů prokazujících vlastnické právo jejích právních předchůdců. Stran poukazu na znalecký posudek přiložený k darovací smlouvě zdůrazňuje, že byl „vyhotoven výlučně za účelem zpoplatnění“ a nebyl bez dalšího žalobkyni dostupný, nadto ani znalec si nevšiml rozporů, když do posudku zanesl stromy rostoucí právě na sporné části „a“. V extrémním rozporu s provedeným dokazováním je pak tvrzení ohledně existence kamenné zídky mezi pozemky parc. č. 1616 a 1617. Žalobkyně namítá, že neví, jak měla ona a její právní předchůdci poznat nesrovnalost vlastnické hranice v terénu, když užívali pozemek v hranicích vymezených plotem a rozdíl ve výměrách byl nepatrný. V řízení ani v odůvodnění rozsudků není jediný důkaz, který by zpochybnil vlastnické právo žalobkyně k části „a“. Odvolací soud měl zohlednit nabývací tituly od roku 1961 a měl přihlédnout k tomu, že do konce roku 2013 neplatila zásada materiální publicity (II. ÚS 504/04, 22 Cdo 646/2009). Odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, 22 Cdo 4138/2010, 22 Cdo 863/2014, 22 Cdo 1405/2013, 22 Cdo 2065/2005, 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 386/2000, 22 Cdo 1594/2004 a další) posoudil otázku dobré víry žalobkyně. Zdůrazňuje, že část „a“ představuje toliko 21 % skutečně nabyté výměry, což bez problémů odpovídá judikatorně vymezenému poměru 50 %. Odvolací soud pochybil i tím, že nezkoumal oprávněnou držbu právních předchůdců (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000) a nesprávně zkoumal vady řízení před soudem prvního stupně, kdy mu měl věc z důvodu nepřezkoumatelnosti vrátit k dalšímu řízení. Rovněž vyčítá soudům opomenuté důkazy, smysluplné odůvodnění, interpretaci a aplikaci normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a přepjatý formalismus. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření zdůrazňuje, že žalobkyně dovoláním fakticky žádá o další přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu a požaduje jiné zhodnocení důkazů provedených ve dvojinstančním řízení. Žalobkyně prvně až v dovolání uvádí, že geometrický plán z roku 1961 byl listinou, na jejímž základě by mělo dojít k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dále se vyjadřuje k jednotlivým bodům dovolání, zdůrazňuje, že žalobkyně odkazuje na nepřiléhavou judikaturu a neprokázala důvodnost dovolání, a proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadla výroky I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolání obsahově směřuje toliko proti výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí dílů „a“ a „b“ pozemku parc. č. 1616 v k. ú. H. v rozsahu podle příslušného geometrického plánu. Nutno ovšem podotknout, že žalobkyně obsahově v dovolání nijak nerozporuje závěr o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně k dílu „b“ pozemku žalobkyně podle příslušného geometrického plánu, pročež se dovolací soud při přezkumné činnosti zaměřil toliko na zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně k dílu „a“ podle příslušného geometrického plánu. Ostatně žalobkyně je již v současnosti evidována v katastru nemovitostí coby vlastnice pozemku parc. č. 1616 v k. ú. H., díl „b“ o výměře 386 m 2 , vymezený příslušným geometrickým plánem, tvoří jeho část, přičemž ze spisu nevyplývá, že by žalovaná jakkoliv měla zpochybňovat vlastnické právo žalobkyně k tomuto dílu; vzhledem k tomu by z tohoto důvodu nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Samotné dovolání je pak z převážné části postaveno na rozporování zjištěného skutkového stavu, dovolatelka však pomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, pročež dovolací soud není oprávněn zjištěný skutkový stav jakkoliv přezkoumávat. Obdobně pak k přípustnosti dovolání samy o sobě nepostačují tvrzené vady řízení, aniž by přitom byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání. V daném případě námitky vad směřovaly do procesu zjišťování skutkového stavu především ohledně skutečností, které se měly vztahovat k titulu nabytí právních předchůdců žalobkyně, jak bude nicméně uvedeno dále, tyto okolnosti neměly pro posouzení věci význam.
Stran právního posouzení dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud se řádně nezabývaly otázkou vývoje vlastnického práva od roku 1961 až do současnosti a zabývaly se toliko nabývacími tituly od roku 2001.
Tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť je pro právní posouzení věci zcela irelevantní.
V dané věci je nezbytné zdůraznit, že žalobkyně na základě darovací smlouvy ze dne 6. 12. 2001 nabyla od svých rodičů pozemek parc. č. 1616 v k. ú. H., a to podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (tj. ke dni 6. 12. 2001) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 (uveřejněný pod č. C 15 057 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Jestliže přitom zmíněného dne netvořil díl „a“ část pozemku parc. č. 1616, žalobkyně nemohla tuto část pozemku nabýt derivativně od svých právních předchůdců na základě zmíněné darovací smlouvy. V tomto ohledu je pak zcela nerozhodné, zdali právní předchůdci žalobkyně sami nabyli vlastnické právo k dílu „a“, ať již smluvně, vydržením či jinak, nebo je naopak nikdy nenabyli, neboť předmětem darování byl výhradně pozemek parc. č. 1616 podle stavu katastrálního operátu ke dni 6. 12. 2001. V řízení před nalézacími soudy přitom nebylo nijak tvrzeno, že by stav katastrálního operátu v katastru nemovitostí byl odlišný, než je tomu dnes.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě by žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo k části „a“ toliko na základě vydržení. V této souvislosti nesouhlasí žalobkyně s posouzením otázky oprávněnosti držby dílu „a“, přičemž namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s příslušnou judikaturou dovolacího soudu.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyně darovací smlouvou ze dne 6. 12. 2001 převedli na žalobkyni objekt bydlení se zastavěnou plochou parc. č. 1616 o výměře 429 m 2 , přičemž v souladu s tehdy platnými právními předpisy byl na předmět převodu vypracován znalecký posudek. Právní předchůdci žalované užívali pozemek žalované od roku 1963 na základě kupní smlouvy ze dne 24. 6. 1963, nikdy v objektu bydlení ale trvale nebydleli a pozemek užívali jako zahradu. Z výslechu žalované vyplývá, že oplocení mezi pozemkem parc. č. 1616 a 1617 byla původně betonová zídka s plůtkem; ta je v současnosti zbouraná a plůtek je volně na zemi. Otec žalované měl uzavřenou dohodu s otcem žalobkyně, že mu vypůjčí kus zahrady na dobu určitou – do doby, než tam bude stavět dům. V hranici vypůjčeného pozemku vysázel otec žalované živý plot. O vystavění pletivového plotu ničeho nevěděla. Uváděla dále, že její otec nesouhlasil s výstavbou skleníku na dotčené části jejího pozemku ani s výsadbou stromů a chovem slepic, přičemž nesouhlas byl dán v ústní formě. Existence dohody podle soudu nebyla prokázána, prokázána však byla existence kamenné zídky v rámci místního šetření. Žalobkyni i jejím právním předchůdcům muselo být při pořizování pozemku parc. č. 1616 v terénu patrné (i v důsledku existence původní zídky), kde jsou hranice uvedeného pozemku, navíc za situace, kdy výměra tohoto pozemku činila 429 m 2 , což představuje zastavěnou plochu rodinným domkem žalobkyně a nádvořím. Při normální zběžné opatrnosti tak muselo být jak žalobkyni, tak jejím právním předchůdcům zřejmé, že díl „a“ není v jejich vlastnictví. V daném případě na tomto nic podle soudu prvního stupně nemění skutečnost, že z výslechu slyšených svědků soud zjistil, že oplocení v existující podobě je tam po celou dobu, co tito svědci nemovitost znají, tj. od roku 1983, resp. 1979. Tato skutečnost se však nedotýká toho, že k uvedenému zaplocení došlo v rozporu s vlastnickou hranicí mezi pozemky parc. č. 1616 a 1617, přičemž žalobkyni muselo být zřejmé, že se nejedná o části pozemků, které by byla oprávněna jako vlastník užívat.
Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně užívá kromě svého pozemku díly „a“ a „b“ pozemku žalované, přičemž v tomto „zvětšeném rozsahu“ má žalobkyně svůj pozemek dlouhodobě zaplocen. Žalobkyně nabyla svůj pozemek darováním od rodičů na základě darovací smlouvy ze dne 6. 12. 2001, v ní je jednoznačně, srozumitelně a výslovně specifikován pozemek žalobkyně jako pozemek p. č. 1616 o výměře 429 m 2 podle znaleckého posudku znalce Evžena Moravce ze dne 6. 10. 2001. Stran vydržení odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že žalobkyně vždy věděla či musela vědět, jakou má její pozemek rozlohu (429 m 2 ) a jaký má také charakter (zastavěná plocha), a nemohla tak být v dobré víře. Ohledně poukazu žalobkyně na geometrický plán z roku 1961 uvedl, že tento je součástí sbírky listin katastrálního úřadu, přičemž obsahuje správné zakreslení obou pozemků, zejména jejich správné výměry, tudíž neodpovídá stavu faktického užívání. Geometrický plán v tabulce výkazu změn pod zakreslením obsahuje jednoznačné určení dílů vymezovaných geometrickým plánem výměrou a uvedením pozemků, jejichž díly jsou součástí, k nimž historicky patřily a z nichž jsou díly geometrickým plánem vydělovány. Je tedy zřejmé, že díl „b“ podle tohoto geometrického plánu je součástí pozemku žalované, a nikoliv žalobkyně. Jestliže se tedy žalobkyně dovolává geometrického plánu z roku 1961, právě z něj musela znát přesně průběh hranic předmětných pozemků a jejich výměry, pročež nemohla být v dobré víře. Žalobkyně je řádnou vlastnicí pozemku parc. č. 1616 o výměře 429 m 2 a předmětnou žalobou se domáhá určení vlastnického práva části pozemku žalované o výměře 131 m 2 , tedy žádá, aby bylo určeno, že k jejímu pozemku náleží další část, i když na první pohled musela zjistit, že užívá pozemek o značně větší rozloze, než je po právu.
Dovolací soud přezkoumal závěry odvolacího soudu, načež dospěl k závěru, že v dovolacím přezkumu ve svém výsledku obstojí. Soudy obou stupňů zřetelně objasnily, proč v dané situaci měla žalobkyně mít povědomí o skutečných hranicích mezi pozemky parc. č. 1616 a 1617, když poukázaly na její znalost znaleckého posudku přiloženého k darovací smlouvě ze dne 6. 12. 2001, jakož i geometrického plánu z roku 1961, v důsledku čehož nemohla být v dobré víře. Se související námitkou dovolatelky, že za účinnosti obč. zák. neplatila zásada materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí, lze v obecné rovině souhlasit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )], pro posuzovanou věc je tato skutečnost však bezvýznamná, neboť odvolací soud na ní nezaložil své rozhodnutí. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že se na základě darovací smlouvy chopila držby 131 m 2 nad rámec výměry skutečně nabyté (429 m 2 ), tedy o 30,54 % (resp. 33,94 % při zohlednění toho, co žalobkyně skutečně držela), což je v rámci judikatorního závěru, podle něhož lze obecně akceptovat oprávněnost držby při chopení se držby výměry pozemku až do 50 % nad rámec skutečně nabyté výměry, výjimečně více [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ], nicméně dovolatelka pomíjí, že se nejedná o rozhodující kritérium, nýbrž toliko o jedno z více výše uvedených rozhodných kritérií, které má soud při své úvaze zohlednit. Jestliže soudy i při vědomí, že žalobkyně nabyla pozemek od svých rodičů, dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k závěru o absenci dobré víry, nelze jejich úvahu považovat v dovolacím přezkumu za zjevně nepřiměřenou.
Dovolatelce není možné dále přisvědčit v otázce započtení dobré víry jejích právních předchůdců. Byť se touto otázkou soudy explicitně nezabývaly, je možné z jimi zjištěného skutkového stavu, jakož i z obsahu spisu dospět k závěru, že by takové započtení nebylo v tomto konkrétním případě možné. I kdyby totiž soudy shledaly, že rodiče žalované byli na základě kupní smlouvy z roku 1964 oprávněnými držiteli dílu „a“, pak by s ohledem na okamžik chopení se držby a za předpokladu, že následně svou dobrou víru nepozbyli po celou vydržecí dobu, sami díl „a“ vydrželi, pročež by si žalobkyně nemohla jejich oprávněnou držbu sama započíst, neboť by vlastnické právo k dílu „a“ mohla vydržet již toliko na jejich úkor [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (uveřejněný pod č. C 5 210 v Souboru)]. Kdyby naopak právní předchůdci žalobkyně oprávněnými držiteli části „a“ nebyli, pak by si žalobkyně ve shodě s §134 odst. 3 obč. zák. opět nemohla jejich držbu započíst.
Jestliže tedy v případě žalobkyně nebylo na základě skutkových zjištění možné uvažovat o započtení oprávněné držby jejích právních předchůdců, nemohla by být žaloba žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k dílu „a“ úspěšná – i při pominutí závěru soudů obou stupňů o absenci počáteční dobré víry – z toho důvodu, že oprávněná držba žalobkyně by netrvala po zákonem předpokládanou dobu 10 let (srov. §134 odst. 1 obč. zák.). Jestliže žalobkyně odvozovala svou dobrou víru od darovací smlouvy ze dne 6. 12. 2001, na jejímž základě nabyla pozemek parc. č. 1616, pak pro počátek běhu vydržecí doby je rozhodný okamžik právních účinků vkladu vlastnického práva, které nastaly ke dni 6. 12. 2001. Podle pravidel o běhu dob a lhůt, je posledním dnem 10leté vydržecí doby 6. 12. 2011, takže až do tohoto dne by žalobkyně musela být v dobré víře, že je vlastnicí dílu „a“. Ze spisu se však podává, že žalobkyně musela být již před tímto datem na své dobré víře zpochybněna, když například příslušný geometrický plán vyhotovený Ing. Ilonou Kulíkovou, na který žalobkyně opakovaně v průběhu řízení odkazovala – je datován na 14. 4. 2011.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu