ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.81.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 81/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) I. M. , oběma zastoupeným JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Zderaze 1275/15, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 299/2014, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, č. j. 31 Co 329/2015-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ing. Daniela Tabacha, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 C 299/2014-110, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 396/1 o výměře 147 m 2 , v obci a katastrálním území L. (dále jen „předmětný pozemek“), zapsaného na LV č. 189 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ (výrok I.), a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 28 800 Kč na nákladech řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j. 31 Co 329/2015-139, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že povinnost žalovaných k náhradě nákladů řízení se neukládá společně a nerozdílně; ve zbylé části výroku II. a ve výroku I. rozsudek prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1), dovolací řízení o něm však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, zastaveno pro nedoložení plné moci udělené zástupci k zastupování v dovolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalovaná 2) a považuje ho za přípustné podle §237 o. s. ř. V první řadě namítá, že část předmětného pozemku nebyla nikdy připlocena, a proto zde není žádný titul držby; v této souvislosti odkazuje na geometrický plán skutečného stavu oplocení a umístění stavby. Dále zdůrazňuje, že lze držet nejen věc, ale i právo, a proto kdo užívá určitou část věci, aniž by si jakkoliv ověřil, zda je jeho, a spoléhá se na dosavadní pokojné užívání, nemá rozumný důvod si myslet, že věc je jeho, může si maximálně myslet, že mu přísluší právo užívání, když ho v tom nikdo neruší. Jen pouhá nevědomost nemůže být základem dobré víry, když z nabývacího titulu ničeho nevyplývá, že by se měla žalobkyně stát vlastnicí předmětného pozemku. Naprosté ignorování sousedních vlastníků popírá existenci katastru nemovitostí, kdy jsou vlastníci nuceni nejméně jednou za 10 let kontrolovat své faktické hranice a případně „vystrkávat“ jiné vlastníky, jinak by o své vlastnictví přišli. Samotné nerušené užívání nemůže zakládat rovnou důvod si pomýšlet na vlastnictví, přičemž v posuzovaném případě nebyl dán žádný právní titul, na jehož základě by žalobkyně mohla být přesvědčena o tom, že jí předmětný pozemek patří. Nevyžadováním porovnání stavu skutečného se stavem právním je nečinné osobě bez práva přiznána větší ochrana než osobě nečinné v právu. Žalobkyně nezkoumáním stavu skutečného přitom nemohla být v dobré víře, maximálně mohla mít „slepou“ víru. Žalovaná 2) namítá zásah do práva na spravedlivý proces, když se odvolací soud vůbec nevypořádal s řadou jejích argumentů, například odlišením dobré a špatné víry, ani s argumentací ohledně významu katastru nemovitostí, a namísto toho „dal mlčky přednost pofidernímu reálnému plotu“, jemuž přisoudil hranici vlastnickou, ač plot vlastnictví vymezovat nemůže. Žalovaná 2) rovněž rozporuje rozhodnutí ohledně nákladů řízení, když odvolací soud nezkoumal v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou poukazuje, okolnosti zvláštního zřetele hodné. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá opožděnost dovolání, dále uvádí, že žalovaná 2) si z dovolacího soudu činí další odvolací instanci, neboť požaduje skutkové zhodnocení stavu věci, nadto skutková tvrzení o připlocení či jakémsi právu užívání jsou novotami, které uplatnila až v dovolacím řízení. Žalovaná nevymezila ani žádné z hledisek přípustnosti dovolání. K věci samé uvádí, že bylo tvrzeno i prokázáno, že předmětný pozemek byl oplocen a zahrnut do pozemku žalobkyně již před rokem 1950, a proto je nepravdivé tvrzení, že předmětný pozemek oplocen nebyl. Dokazování potvrdilo dobrou víru žalobkyně, byl potvrzen několik desítek let zachovávaný stav, jako je dnes, takže se prokázala důvodnost žaloby. Dovolání není přípustné ani do výroku o náhradě nákladů řízení, když nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím částku 50 000 Kč. S ohledem na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Žalovaný 2) se k dovolání žalované 1) samostatně nevyjádřil, z jím podaného dovolání, ke kterému se přihlásil i po zastavení dovolacího řízení pro nedoložení plné moci, lze nicméně učinit závěr, že s podaným dovoláním vyjadřuje souhlas.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitky dovolatelky, že odvolací soud určil vlastnické právo žalobkyně k části předmětného pozemku, který žalobkyně nikdy fakticky nedržela, a že nesprávně dovodil, že žalobkyně vykonávala držbu vlastnického práva k předmětnému pozemku a nikoliv toliko užívací právo, které podle §129 odst. 2 obč. zák. rovněž může být předmětem držby, nemohou být úspěšné, neboť nebyly uplatněny ani v odvolacím řízení, ačkoliv bez jakékoliv pochyby být uplatněny mohly.
Nejvyšší soud připomíná, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz )]. Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází účastník až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Toliko pro úplnost dovolací soud dodává, že žalovaná 2) svými námitkami rozporuje naplnění předpokladů pro vznik oprávněné držby, konkrétně rozporuje předpoklad vůle s věcí nakládat jako s vlastní ( animus possidendi ) a faktické ovládání věci ( corpus possessionis ); své námitky však staví na rozporování zjištěného skutkového stavu (rozsah skutečného užívání předmětného pozemku a obsah vůle žalobkyně), který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani v námitce, že žalobkyně nebyla v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří, neboť odvolací soud se při posouzení otázky dobré víry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud aktuálně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku.
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že rodiče žalobkyně nabyli vlastnické právo k rekreační chatě a pozemku parc. č. st. 88 a pozemku parc. č. 401/3 na základě kupní smlouvy v roce 1971 a chopili se držby i předmětného pozemku. Jimi nabyté pozemky následně darovali v roce 1996 žalobkyni. Vzhledem k tomu, že přicházelo do úvahy vydržení vlastnického práva i rodiči žalobkyně, posuzoval odvolací soud oprávněnou držbu nezávisle na oprávněné držbě jejích rodičů. Zdůraznil, že darovací smlouva je titulem způsobilým k nabytí vlastnického práva k nemovité věci a může být i domnělým právním titulem k uchopení se oprávněné držby, a to i k držbě sousedního pozemku. Dobrá víra žalobkyně byla zesílena i tím, že jí rodiče převedli nemovitosti v hranicích, v nichž je sami po desetiletí užívali, v případě žalobkyně se jednalo o celý dosavadní život, přičemž po tuto dobu nebyly hranice jakkoliv měněny. I okolnost, že nemovitosti získala darem od rodičů, tedy bezúplatně od osob blízkých, podstatným způsobem posiluje její dobrou víru. Žalobkyně samotná až do roku 2009 ani její rodiče před rokem 1996 nebyli „zvikláni“ v přesvědčení o oprávněnosti držby, takže žalobkyně coby oprávněná držitelka vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela. Odvolací soud se neztotožnil s jednotlivými námitkami žalovaných, když opětovně s odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že okolnosti případu neodůvodňovaly potřebu, aby žalobkyně činila další kroky, které by z požadavku na zachování obvyklé opatrnosti vybočovaly. Povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky nelze z platného práva dovodit; nevytyčení vlastnické hranice tak nečiní držbu neoprávněnou. Rovněž nebylo nezbytné porovnat text smlouvy s katastrální mapou se zaměřením hranic pozemku v terénu. V neposlední řadě připlocený pozemek překročil celkovou výměru skutečně nabytých nemovitostí jen o 17,2 %, což s přihlédnutím k tomu, že nemovitosti nabyté a pozemek držený byly společně oploceny a užívány, zakládá nejen existenci omluvitelného omylu u žalobkyně, ale i u jejích rodičů.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že odvolací soud se oprávněností držby a vydržením vlastnického práva podrobně zabýval, vypořádal se i s jednotlivými relevantními námitkami žalovaných, přiléhavě odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou také náležitě na věc aplikoval, a proto dovolací soud nemá odvolacímu soudu v otázce posouzení dobré víry čeho vytknout a v podrobnostech odkazuje na jeho zcela přiléhavé odůvodnění.
Rozhodně přitom nelze souhlasit s námitkou, že by se odvolací soud při posouzení této otázky jakkoliv porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces. Stran námitky, že nelze připustit vydržení celého sousedního pozemku, nýbrž jen jeho části, je třeba zdůraznit, že dovolatelka nerozlišuje mezi pojmy pozemek a parcela. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pozemek, definovaný pro účely zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je – v podobě části zemského povrchu – věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (uveřejněný pod č. C 5 218 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno, byť půjde o držbu jen části sousedního pozemku, není vyloučeno, že tato část odpovídá parcele evidované v katastru nemovitostí. Ostatně není vyloučena ani ta varianta, že vydržitel se bude domáhat určení vlastnického práva jen k části pozemku, ke které vlastnické právo vydržel.
Dovolací soud uzavírá, že závěry odvolacího soudu jsou v otázce posouzení dobré víry zcela souladné s rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu v tomto ohledu zjevně obstojí.
Dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud připomíná, že ač je podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], i pro akcesorické výroky platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve výroku II. stanovil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28 800 Kč. Odvolací soud ve výroku I. rozsudku změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení není uložena společně a nerozdílně, a ve výroku II. rozsudku zavázal žalované zaplatit žalobkyni 6 800 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalované 2) byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 14 400 Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve výši 3 400 Kč za odvolací řízení, tedy celkem 17 800 Kč. Jelikož se žalovaná 2) domáhá, aby bylo ve věci aplikováno moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. s tím, že žalovaná 2) nezavdala příčinu k vedení soudního řízení, lze učinit závěr, že žalované 2) mohla být rozhodnutím o nákladech řízení způsobena újma, která zjevně nedosahuje částky 50 000 Kč stanovené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 2) přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu