ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3264.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3264/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. Ing. I. Z. , zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti žalovaným: 1) B. Š. a 2) E. Š. , a oběma zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 90/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2015, č. j. 21 Co 439/2014-320, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2015, č. j. 21 Co 439/2014-320, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2013, č. j. 7 C 90/2009-276, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. parc. č. 1011 (dále jen „předmětný pozemek“) nacházejícího se v katastrálním území N., obec T. p O. a zaměřeného v geometrickém plánu Ing. Z. M. ze dne 10. 3. 2009, č. 292-14/2009, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 19 553 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobce je vlastníkem pozemku st. parc. č. 50, který nabyl na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1998, č. j. RP 1 1069/482/R-1189/98/B/Bu (dále jen „rozhodnutí pozemkového úřadu“), a na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 25. 8. 2000. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí vedeni jako spoluvlastníci pozemku st. parc. č. 51, který nabyli smlouvou o převodu vlastnictví ze dne 25. 2. 1974. Podle katastrální mapy je předmětný pozemek zakreslen jako součást pozemku žalovaných oproti stavu v pozemkové mapě pozemkového katastru i v mapě evidence nemovitostí před 1. 1. 1992, kdy byl součástí pozemku st. parc. č. 50, přičemž jediným důvodem této změny bylo provedení obnovy katastrálního operátu k 1. 1. 1992. Jelikož předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu byl pozemek st. parc. č. 50 podle stavu katastrálního operátu po 1. 1. 1992, žalobce se nemohl stát na základě tohoto rozhodnutí vlastníkem předmětného pozemku.
S ohledem na to soud prvního stupně zkoumal, zda žalobce nabyl předmětný pozemek na základě vydržení. Pozemek st. parc. č. 50 v podobě před 1. 1. 1992 (tedy včetně předmětného pozemku) nabyl pradědeček žalobce trhovou smlouvou ze dne 8. 5. 1909, právním předchůdcům žalobce bylo pak vlastnictví k tomuto pozemku odňato postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. Žalobce na základě rozhodnutí pozemkového úřadu užíval předmětný pozemek jako vlastní v dobré víře, že mu patří, přestože předmětný pozemek nebyl předmětem tohoto rozhodnutí. Žalobce měl po celou dobu předmětný pozemek ve faktické i fyzické držbě a v této držbě nebyl nikým rušen, a to ani žalovanými, kteří předmětný pozemek nikdy neužívali a žalobce v užívání nerušili. Ke ztrátě dobré víry nedošlo ani po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť objektivně způsobilým vyvolat pochybnosti o vlastnictví k předmětnému pozemku mohlo být jen to, že by se žalobce dozvěděl o tom, že předmětný pozemek není v katastru nemovitostí evidován jako součást pozemku st. č. 50 a z jakých důvodů. Dobrou víru nemohl ztratit žalobce ani na základě dopisu advokáta žalovaných ze dne 9. 4. 2008, kterým žalobce vyzval k řešení majetkových vztahů ohledně předmětného pozemku a v příloze dokládal vlastnické právo žalovaných kopií katastrální mapy, z níž bylo zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemku žalobce st. parc. č. 50. Žalobce k tomu uvedl, a vyplynulo to i z jeho přípisu, že se o této skutečnosti dozvěděl již v roce 2007. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobce o tomto věděl k 8. 1. 2009, kdy podal svou žádost o opravu chyby v katastrální mapě. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobce neměl a nemohl mít důvodné pochybnosti o svém vlastnictví k předmětnému pozemku proto, že jedinou skutečností, o kterou žalovaní opírali tvrzení o svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku, byl pouze zákres předmětného pozemku v katastrální mapě na základě výsledku obnoveného katastrálního operátu platného od 1. 1. 1992. Změna katastrálního operátu přitom nemá vliv na vlastnické vztahy a nemůže sama o sobě u žalobce vyvolat důvodné pochybnosti o jeho vlastnickém právu. Jiné skutečnosti, na jejichž základě by žalobci měly vzniknout pochybnosti, nevyšly najevo, a proto soud prvního stupně shledal, že přestože žalobce věděl o (chybném) zákresu předmětného pozemku v katastrální mapě, nebyly tyto informace objektivně způsobilé vyvolat u žalobce pochybnosti o jeho vlastnickém právu, a proto žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č. j. 21 Co 439/2014-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17 133 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud odkázal na podrobné, správné a úplné odůvodnění soudu prvního stupně v meritu věci, přičemž neshledal důvod se odchýlit od právního názoru, že žalobce nenabyl vlastnictví k pozemku na základě rozhodnutí pozemkového úřadu. Co se týče otázky vydržení, žalobce mohl být v dobré víře až od rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť dobrá víra se musí vztahovat i k právnímu důvodu, který mohl mít za následek vznik práva. Právnímu předchůdci žalobce byl odňat státem pozemek st. parc. č. 50 včetně předmětného pozemku a byl užíván zemědělským družstvem až do jeho vydání žalobci, který na tento rozsah užívání bezprostředně navázal. Jde o pozemek minimální rozlohy tvořící vstup před branou do areálu žalobce, přičemž žalovaní tento pozemek neužívali, a proto se stal žalobce dne 4. 5. 1998 oprávněným držitelem předmětného pozemku. Dobrá víra žalobce pak nebyla objektivně zpochybněna po celou vydržecí dobu. Vlastnické vztahy nemohou být obnovou katastrálního operátu dotčeny ve smyslu §5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb.; pokud tedy žalobce ještě v průběhu vydržecí doby zjistil, že podle průběhu hranic v katastrální mapě je předmětný pozemek součástí sousedního pozemku a že jej na to i žalovaní upozornili, nemohly tyto skutečnosti v žalobci vyvolat pochybnosti o tom, že mu předmětný pozemek patří, neboť neměly jiný původ než v obnově katastrálního operátu ke dni 1. 1. 1992. Žalobce proto mohl legitimně vycházet z cíle restituce a svého přesvědčení, že jeho vlastnické právo nemohlo být změnami v katastrálním operátu dotčeno. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že ke změně průběhu hranic pozemků obnovou katastrálního operátu došlo ještě před rozhodnutím pozemkového úřadu, neboť žalobce legitimně očekával, že mu stát zajistí navrácení odňatého pozemku v původní podobě i rozloze. Skutečnostmi tvrzenými žalovanými tak žalobce nemohl objektivně svoji dobrou víru, že mu pozemek patří (že jej nabyl restitucí), ztratit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv a jakkoliv dozví o skutečnostech, které u něj musely objektivně vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V posuzovaném případě během vydržecí doby bylo žalobci ze strany žalovaných sděleno, že oni jsou vlastníky předmětného pozemku podle zápisu v katastru nemovitostí, a pokud si žalobce již před tím tuto skutečnost rovněž sám zjistil, je zřejmé, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí s do té doby existujícím přesvědčením žalobce o jeho vlastnickém právu musel objektivně vyvolat pochybnost o tom, že s jeho nabývacím titulem ohledně předmětného pozemku „není něco v pořádku“. Nejpozději v tuto chvíli měl žalobce kromě zkoumání existence nabývacího titulu žalovaných podrobit zkoumání i svůj nabývací titul a měl objektivně zjistit, že se rozhodnutí pozemkového úřadu vůbec netýká předmětného pozemku. Je přitom nerozhodné, že na tyto skutečnosti upozornili žalobce žalovaní a je rovněž nemyslitelné, že by objektivní pochybnosti u žalobce nebyl schopen vyvolat zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem předmětného pozemku někdo jiný než on. Pokud by dosavadní mylné přesvědčení žalobce o tom, že mu věc po právu patří, nebylo objektivně zpochybnitelné ani zápisem z veřejného seznamu deklarující opak, pak „takové pochybnosti už zřejmě nemůže vyvolat nic“. Dobrá víra žalobce nemohla zůstat zachována jen proto, že žalobce si byl sám schopen posoudit právní postavení žalovaných, že oni právním titulem pro nabytí vlastnického práva nedisponují. Zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva nebyly splněny, a proto žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav, který následně správně právně kvalifikoval, s čímž se žalobce ztotožňuje a odkazuje na svá dřívější podání, z nichž vyplývá, že se považuje již od nepaměti za vlastníka předmětného pozemku, když se v domě narodil a přístup do tohoto domu se od té doby nezměnil. Spor se vede o to, kdo z účastníků je vlastníkem sporného pozemku, přičemž výroky žalovaných jsou pouze účelové, jimiž se snaží získat neoprávněně předmětný pozemek pro rozšíření jejich dvorku a tím znemožnit vstup brankou do v N. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný 1) již v roce 1974 zjistil, že mu předmětný pozemek nepatří. Žalovaní nikdy předmětný pozemek neužívali ani přes něj nechodili, neboť je mimo dosah jejich užívacího práva. Vlastnické právo k předmětnému pozemku žalobce opírá o trhovou smlouvu z roku 1909, kde jsou hranice mezi pozemky st. parc. č. 50 a 51 výrazně zakresleny. Obnova katastrálního operátu proběhla koncem roku 1991 bez potřebné dokumentace podle toho, jak si kdo řekl. S tímto zaměřením dal za JZD Třebechovice pod Orebem souhlas pan S., který byl pouze agronomem střediska a neměl pravomoc rozhodovat o státním majetku. V roce 1992 byla schválena dohoda o vydání nemovitosti v Nepasicích žalobci a jeho bratrovi. Žalovaní neustále opakují, že žalobce nemohl předmětný pozemek vydržet, žalobce však v roce 1992 požádal pozemkový úřad a současně JZD Třebechovice pod Orebem o vrácení všech konfiskovaných nemovitostí a této žádosti bylo vyhověno, když restituovaný majetek se vydává ve stavu a výměře, jak byl státem odňat. Žalobce předmětný pozemek užíval jako vlastník od roku 1992, kdy převzal nemovitost od JZD Třebechovice pod Orebem a začal provozovat zemědělskou výrobu na základě rozhodnutí Městského úřadu v Třebechovicích pod Orebem. Žalobce tak pozemkovou parcelu užívá od roku 1992, tedy více jak 20 let. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl, případně zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil skutečnosti, které zpochybňují dobrou víru žalobce.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].
V rozsudku ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004 (uveřejněném pod č. C 2968 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „oprávněný držitel věci nemůže být v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel“.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů v řízení shledaly, že advokát žalovaných dopisem ze dne 9. 4. 2008 žalobce vyzval k řešení majetkových vztahů ohledně předmětného pozemku a v příloze dokládal vlastnické právo žalovaných kopií katastrální mapy, z níž bylo zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemku žalobce st. parc. č. 50. Žalobce k tomu uvedl, a vyplynulo to i z jeho přípisu pozemkovému úřadu, že se o této skutečnosti dozvěděl již v roce 2007, přesto soudy obou stupňů neshledaly, že by žalobce byl zpochybněn ve své dobré víře, neboť hranice pozemku v terénu byly nesprávně vedeny z důvodu chybného zápisu katastrálního operátu, jehož změna však nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva.
Dovolací soud se s tímto právním posouzením neztotožňuje, neboť oproti závěrům soudů obou stupňů se domnívá, že žalovaní dopisem ze dne 9. 4. 2008, k němuž přiložili kopii katastrální mapy, objektivně zpochybnili dobrou víru žalobce, že je vlastníkem příslušné části pozemku tím, že žalobce upozornili na evidovaný stav v katastru nemovitostí. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že tato chyba měla být způsobena „jen“ vadnou změnou katastrálního operátu, jehož změna nemá vliv na vlastnické vztahy. Jestliže právně vzdělaný zástupce žalovaných písemnou formou vyzval žalobce k řešení majetkových vztahů s poukazem, že sporný pozemek nepatří žalobci, ale žalovaným, s doložením kopie katastrální mapy, nemá dovolací soud pochybnost, že tato výzva je objektivně způsobilou zpochybnit přesvědčení žalobce, že mu sporný pozemek patří. Z takové informace nemusí nepochybně a bez dalšího vyplývat průkaz vlastnického práva toho, kdo své vlastnické právo tvrdí a tímto způsobem ho oznamuje, ale obsah sdělené informace musí obsahovat takové údaje, které svou povahou musí vyvolat pochybnost o stavu vycházejícím z dosavadního přesvědčení držitele. Tvrzení o tom, že sporný pozemek nepatří žalobci, ale žalovaným, společně s výzvou k řešení takové majetkové situace, učiněnou zástupcem žalovaných, takovým požadavkům bez jakýchkoliv pochybností dostojí.
Jak vyplývá již z obsahu žaloby, žalobce podal návrh na opravu katastrálního operátu, přičemž příslušný katastrální úřad mu sdělil, že opravu požadovaných údajů neprovede. Dobrá víra žalobce nebyla zpochybněna až tímto okamžikem, nýbrž naopak s ohledem na souvislosti případu měl být spíše žalobce utvrzen ve své pochybnosti ohledně svého vlastnického práva, o čemž se dozvěděl z vlastního zkoumání, jakož i z dopisu advokáta žalovaných ze dne 9. 4. 2008. Na tom nic nemění ani skutečnost, že až v probíhajícím soudním řízení vyšlo najisto, že žalobce nenabyl předmětný pozemek na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť nabyl pozemek st. parc. č. 50 podle stavu katastrálního operátu v okamžiku právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Veškeré skutečnosti je totiž třeba zkoumat v souvislosti a nikoliv samostatně. Z výše uvedené judikatury pak vyplývá, že na zpochybnění dobré víry žalobce potom ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že se žalobce tuto informaci dozvěděl od žalovaných, jejichž vlastnické právo v řízení nebylo prokázáno.
Vzhledem k tomu je zřejmé, že pokud se měla oprávněná držba žalobce odvíjet od rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1998, pak zjištění v průběhu vydržecí doby, že evidovaný stav v katastru nemovitostí neodpovídá stavu právnímu, byť způsobený chybou katastrálního operátu, je objektivně způsobilý zpochybnit dobrou víru žalobce v oprávněnost jeho držby.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud v další fázi řízení žalobu žalobce zamítne (aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal konečné rozhodnutí ve věci) s tím, že nedošlo k nabytí vlastnického práva na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1998 ani na základě vydržení, neznamená to bez dalšího, že žalovaní, kteří jsou evidováni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětného pozemku, jsou skutečnými vlastníky, nýbrž jen to, že se nepodařilo prokázat, že je vlastníkem předmětného pozemku žalobce.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu