ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1018.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1018/2019-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SEPARA – EKO, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Bosonohy, Pražská 674/156, PSČ 642 00, IČO 48528048, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, proti žalované MASADA, a. s., se sídlem v Brně, Ponava, Sportovní 586/2c, PSČ 602 00, IČO 26234661, zastoupené Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, o zaplacení částky 286 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/55 Cm 201/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 7 Cmo 112/2018-245, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 810 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. února 2018, č. j. 17/55 Cm 201/2011-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 7 Cmo 112/2018-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovoláním v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je v rozhodování dovolacího soudu posuzována rozdílně. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka jednoznačně neformulovala jednoznačně důvody přípustnosti dovolání, neboť uvedla alternativně dvě kritéria upravená v §237 o. s. ř. (rozdílné rozhodování právní otázky v judikatuře dovolacího soudu a zároveň odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016).
Dovolací soud dále podotýká, že veškerá argumentace dovolatelky mířila proti skutkovému stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, či byla založena na vlastních skutkových tvrzeních dovolatelky – oproti skutkovým zjištěním dovolatelka vycházela z toho, že v řízení nebyla prokázána pravost a správnost listiny (smlouvy o reklamě ze dne 3. srpna 2007). K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Jestliže dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami uvedenými v odvolání, jedná se o námitku vady řízení, která ovšem není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť alternativně uplatnila dva dovolací důvody, které se vzájemně vylučují; veškerá její argumentace směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému v předchozím řízení či byla postavena na vlastních (neprokázaných) skutkových tvrzeních dovolatelky. Ani dovolatelčiny námitky vad řízení pak nezaloží přípustnost dovolání (viz výše). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu