ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1269.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1269/2017-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ATOMIK CZ s.r.o. , se sídlem v Ledcích č.p. 259, PSČ 330 14, IČO 02129817 proti žalovanému Z. B. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeném Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Malá 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení částky 10 262 789 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 10 420 900,29 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 50 Cm 189/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 Cmo 144/2016-185, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 50 Cm 189/2013-171, připustil, aby do řízení vedeného tímto soudem pod výše uvedenou spisovou značkou na místo původní žalobkyně, ELIKO CZ a.s., se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Slovanská alej 1993/28, PSČ 326 00, IČO 27982700 (dále jen „původní žalobkyně“), vstoupila jako účastník žalobkyně.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 Cmo 144/2016-185, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladu podle §237 o. s. ř., když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle žalovaného je ustálená rozhodovací praxe dána např. usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze kterého vyplývá, že k rozhodování o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. nemají soudy přistupovat pouze formalisticky, ale mají také posuzovat, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy. Podle žalovaného odvolací soud nesprávně právně posoudil věc pro svůj formální přístup, když odmítl zjišťovat možnou účelovost postoupení žalovaných pohledávek s odůvodněním, že soudní řízení je na samém počátku, pročež zcela postačuje předložit neúplnou smlouvu o postoupení pohledávky a souhlas nové žalobkyně.
Podle dovolatele je třeba možnou účelovost postoupení pohledávky zjišťovat ve všech stádiích řízení, tedy i na jeho počátku, a to pokud k tomuto postupu existují relevantní důvody. Relevantními důvody v posuzované věci shledává dovolatel skutečnost, že původní žalobkyně byla fungující akciová společnost s obchodní historií, která vznikla 15. 6. 2007 a která má základní kapitál 2 000 000 Kč, oproti tomu nová žalobkyně vznikla 23. 9. 2013, má základní kapitál 200 000 Kč, nevykonává žádnou činnost a neplní své zákonné povinnosti ve vztahu ke sbírce listin.
Dovolatel rovněž uvedl, že v rámci odvolání navrhl doplnit dokazování dohodou o ceně za postoupení pohledávky (smlouva o postoupení pohledávky v této souvislosti odkazovala na zvláštní dohodu, která soudu nebyla předložena).
Dovolatel poukázal na skutečnost, že byť se řízení ve věci samé nachází ve svém počátečním stádiu, zástupce žalovaného učinil již vícero úkonů právního zastoupení. Rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2015, č. j. 50 Cm 189/2013-157, které bylo následně zrušeno, bylo žalobkyni uloženo žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 176 902 Kč. Dovolatel tak demonstroval, že v případě neúspěchu žalobkyně ve věci jí bude uložena povinnost nahradit náklady řízení ve vysoké výši.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani původní žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle §107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010, Nejvyšší soud vyložil, že „při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení §107a, nýbrž spadá již do posouzení věci samé, resp. je jeho součástí“.
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013 , usnesení ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 5343/2014, či usnesení ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, na nějž dovolatel odkázal v dovolání) sice dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl ovšem namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.
Takový případ posuzoval Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, v rámci nějž dovodil, že „je-li postoupena pohledávka, která je předmětem dlouhotrvajícího a složitého soudního sporu, soud zváží, zda návrh na procesní nástupnictví (§107a o. s. ř.) není zneužitím práva“.
Obecné pravidlo vyplývající z §107a o. s. ř. umožňuje soudu zkoumat, zda po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, pokud taková skutečnost nastala, žalobce vznesl návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce, soud takovému návrhu vyhoví. Pouze ve výjimečných případech, kdy by bylo možné dovodit z toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, je možné návrhu nevyhovět.
Okolnosti nyní posuzovaného případu neodůvodňují postup pro odchýlení se od výše uvedeného obecného pravidla, neboť pro účelovost vedenou záměrem o zneužití procesní úpravy v řízení nesvědčí žádná zjištěná skutečnost. Z ničeho nevyplývá, že by cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bylo, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Tvrzení dovolatele o tom, že žalobkyně nevykonává žádnou činnost, nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů a argumentace žalovaného o tom, že pohledávka byla postoupena později vzniknuvší společnosti, která neplnila své povinnosti ve vztahu ke sbírce listin v obchodním rejstříku, samy o sobě nesvědčí o možném porušení §2 o. s. ř., zejména v situaci, kdy ve věci ještě ani neproběhlo jednání, nebylo tedy vedeno dokazování, učiněno jediné skutkové zjištění ani nenastala koncentrace řízení, lze shrnout, že nejsou důvody k zamítnutí návrhu původního žalobce podle §107a o. s. ř. Tato otázka tedy není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu