ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1333.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1333/2019-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobce Č. A. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, PSČ 130 00, proti žalovanému P. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 02, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 157/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, č. j. 30 Co 263/2018-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2018, č. j. 31 C 157/2017-59, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 21. 6. 2017 pod sp. zn. Rsp 9069/04, ve výroku II změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se svojí žalobou podanou z důvodu podle §31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, domáhal zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 5 040 000 Kč. Žalobce měl za to, že rozhodčí soud se v průběhu rozhodčího řízení dopustil procesního pochybení nesprávnou aplikací zákona o rozhodčím řízení a občanského soudního řádu, a to především ustanovení §16, 30, 31 a 34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a §106 odst. 2 o. s. ř. při posuzování otázky zachování účinků podané rozhodčí žaloby. Rozhodčí soud dle žalobce na věc aplikoval právní úpravu, která vstoupila v účinnost až poté, kdy dne 10. 12. 2013 došlo podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení ke zrušení předchozího rozhodčího nálezu ve věci vydaného rozhodčím soudem dne 4. 5. 2005 pod sp. zn. Rsp 169/04. Podle §34 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném ke dni zrušení rozhodčího nálezu se rozhodčí řízení vrátilo do fáze, jako by nebylo vůbec skončeno. Žalobce tak nebyl povinen podat ve lhůtě 30 dnů návrh na pokračování rozhodčího řízení, a tudíž nárok žalobce nemůže být promlčen. Tímto pochybením rozhodčího soudu došlo dle žalobce k odnětí jeho možnosti věc před rozhodčím soudem projednat.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že smlouvou o spolupráci ze dne 26. 11. 2011 byla mezi stranami založena pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky k projednání majetkových sporů mezi stranami z této smlouvy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 4. 2013, č. j. 22 C 183/2005-161, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 55 Co 383/2013-188, který nabyl právní moci dne 10. 12. 2013, byl zrušen původní rozhodčí nález ve věci vydaný rozhodčím soudem dne 4. 5. 2005 pod sp. zn. Rsp 169/04. Žalobce se na rozhodčí soud obrátil s žádostí o pokračování v řízení dne 18. 3. 2015. Rozhodčí soud následně v řízení pokračoval a věc projednal na ústních jednáních, při kterých byly provedeny důkazy i k námitce promlčení žalobcem uplatněné pohledávky vznesené ze strany žalovaného, přičemž strany měly možnost se k této námitce vyjádřit i písemně. Poté byla žaloba zamítnuta předmětným rozhodčím nálezem z důvodu, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce ve lhůtě 30 dnů po zrušení původního rozhodčího nálezu nepožádal o pokračování v rozhodčím řízení o původně podané žalobě, proto hmotněprávní účinky jeho žaloby nebyly dle rozhodčího soudu zachovány.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce svojí žalobou požaduje, aby soudy v projednávané věci přezkoumaly závěr rozhodčího soudu o promlčení uplatněné pohledávky. Tento požadavek však zjevně přesahuje rozsah přezkumu rozhodčího nálezu v řízení o jeho zrušení podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, neboť otázka promlčení je otázkou hmotněprávní, na čemž nic nemění ani skutečnost, že rozhodčí soud při jejím posouzení musel využít též ustanovení procesního předpisu. Nad rámec vlastního posouzení věci pak odvolací soud odůvodnil, proč dle jeho názoru nemohou být námitky žalobce proti závěrům rozhodčího soudu důvodné ani po věcné stránce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu dovoláním žalobce, v němž i přes obsáhlost dovolání vymezil ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jedinou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení dle žalobce napadený rozsudek závisí a jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to otázku, zda pro zachování účinků zahájení řízení měl žalobce i po zrušení původního rozhodčího nálezu ve věci podat návrh na pokračování rozhodčího řízení či nikoli. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem žalobce spatřuje v aplikaci nesprávné právní normy, a to s ohledem na okamžik zrušení původního rozhodčího nálezu dnem 10. 12. 2013 a s ohledem na důvod jeho zrušení podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Žalobce má za to, že věc měla být posouzena podle právní úpravy obsažené v §34 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého v případě zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení nebyla povinnost podat návrh na pokračování rozhodčího řízení kogentně stanovena. Odvolací soud tudíž retroaktivně nepřípustným způsobem rozšířil výklad této kogentní právní normy a nesprávně ji na věc aplikoval, čímž dovodil nesprávné právní důsledky spočívající v hmotněprávní otázce promlčení, aniž by však otázka promlčení byla předmětem žaloby. Ta byla založena na argumentaci o procesních vadách a principu procesních norem. Odvolací soud tak rozhodl o jiné věci, než bylo uvedeno v žalobním návrhu. Žalobce má rovněž za to, že v dané věci není přípustný závěr odvolacího soudu o tom, že promlčení je pouze hmotněprávní otázka, kterou v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu nelze přezkoumávat. V opačném případě by bylo žalobci odebráno právo na projednání věci a upřeno mu tak právo na spravedlivý proces.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění a žalobě se vyhovuje, popř. aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou významné jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
Otázka, kterou žalobce ve svém dovolání vymezil a jež spočívá v posouzení, jaká právní norma měla být aplikována při posouzení zachování účinků jím podané rozhodčí žaloby, však závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení nelze otázku zachování účinků podané rozhodčí žaloby ve vztahu k promlčení uplatněné pohledávky vůbec posuzovat. Proto otázka, jaké znění právní normy má být při posouzení účinků podané rozhodčí žaloby použito, neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam a odvolací soud uvedl důvody, pro které by odvolání žalobce nemohlo být opodstatněné ani po věcné stránce, pouze „na okraj“ a nad rámec vlastního posouzení věci.
Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost takového právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a jenž neměl pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud rozhodl o jiné věci, než bylo uvedeno v žalobním návrhu, pak tato výtka přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže, neboť tím zjevně není napadáno nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tato námitka vyjadřuje toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu spisu se navíc tato vada řízení nepodává, když odvolací soud rozhodl o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu na základě žalobou uplatněného tvrzení o nesprávném posouzení hmotněprávních účinků podané rozhodčí žaloby ze strany rozhodčího soudu tak, že toto tvrzení důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu v řízení podle §31 zákona o rozhodčím řízení být nemůže. Přitom pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
Pouze pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 zákona o rozhodčím řízení. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv, a to ve smyslu tzv. principu rovnosti zbraní jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu. Ten vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3285/2012).
Založil-li žalobce svoji žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení na tvrzení, že rozhodčí soud při posouzení otázky zachování účinků podané rozhodčí žaloby ve vztahu k promlčení uplatněné pohledávky použil nesprávnou právní normu, pak toto tvrzení není způsobilé zpochybnit postup rozhodčího soudu ve vztahu k možnosti účastníků rozhodčího řízení uplatnit v řízení jejich procesní práva za rovných podmínek, resp. v souladu s tzv. principem rovnosti zbraní. Odvolací soud se proto ve svých úvahách v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil a na tomto závěru nic nemůže změnit ani skutečnost, že otázka zachování účinků podané rozhodčí žaloby závisela na posouzení obsahu normy procesního práva.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobcem tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu