ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3297.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3297/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. N. , zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Husova 2/1285, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Poruba , se sídlem Ostrava – Poruba, Porubská 17/1015, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2011, č. j. 71 Co 53/2011-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č.j. 71 Co 53/2011-93, potvrdil rozsudek ze dne 10. 5. 2010, č.j. 55 C 47/2007-66, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2011, č.j. 55 C 47/2007-97, kterým Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím v O., M. Bajera 6036/7 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 28. 3. 2007, je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů zejména za prokázáno, že žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 28. 3. 2007 výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), pro neplacení nájemného za období od listopadu 2001 do února 2007, že ve Výpovědi byla uvedena výpovědní doba, že v ní byl vyjádřen závazek pronajímatele zajistit žalobci přístřeší, a že obsahovala i poučení o možnosti podat žalobu na určení její neplatnosti. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007, č.j. 28 Cm 28/2004-123 (vydaným v řízení, jehož účastníky byli mj. rovněž žalobce a žalovaný), dále zjistily, že původní nájemkyně bytu a členka žalovaného družstva paní D. nikdy nepřevedla svá práva a povinnosti členky družstva na pana P. a ani na pana P., a že pan P. uzavřel v zastoupení pana P. dne 9. 2. 2000 smlouvu o převodu svých členských práv a povinností v družstvu na žalobce. Na tomto skutkovém základě dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti Výpovědi, neboť nebyl v době jejího doručení nájemcem předmětného bytu (§711 odst. 5 obč. zák.). Je tomu tak proto, že výpověď z nájmu, která je doručena osobě odlišné od nájemce bytu, není vůči takové osobě způsobilá vyvolat žádné právní účinky a proto ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení; přitom odkázal na „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, publikované ve sbírce pod č. 33/2009“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázky zásadního významu označil jednak otázku a) „zda rozhodnutí soudu o zrušení společného členství bývalých manželů je ve vztahu k družstvu účinné až předložením tohoto rozhodnutí družstvu, a zda tedy do doby předložení rozhodnutí soudu o zrušení společného členství manželů v družstvu je družstvo oprávněno považovat bývalé manžely za společné členy družstva“, a dále otázku b) „zda mohlo družstvo za situace, že mu nebylo oznámeno zrušení a způsob vypořádání společného členství manželů, resp. bývalých manželů, rozhodnutím soudu platně uzavřít nájemní smlouvu s nabyvatelem členských práv, jenž sice uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností s tím z bývalých manželů, který již nebyl nositelem těchto práv a povinností, nicméně zrušení jeho společného členství v družstvu nebylo ve vztahu k družstvu účinné“. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že odůvodnění závěru soudu prvního stupně, že se nestal členem družstva, je – z důvodů rozvedených v dovolání – nedostatečné a zcela v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.; soud v rozporu s §132 o.s.ř. ani nijak nehodnotil „smlouvy uzavřené mezi A. D. a M. P. a následně mezi M. P. a žalobcem“. Je dále toho názoru, že pokud odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007, č.j. 28 Cm 28/2004-123, a zjištění učiněná v „předmětném řízení“ sám dále nehodnotil, nelze takové odůvodnění rovněž považovat za dostatečné. V této souvislosti namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a že byl zkrácen na svém právu jednat před soudem, neboť jeho rozhodnutí spočívá pouze na zjištěních učiněných v jiném řízení, přičemž soud tyto skutečnosti nijak nezhodnotil a řádně jej nepoučil. Vyjadřuje názor, že se tak před soudem nemohl účinně bránit a rozhodnutí soudu považuje s ohledem na průběh řízení za nepředvídatelné. Závěrem dovolatel vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že není nájemcem předmětného bytu, přičemž v této souvislosti rekapituluje průběh řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 28/2004, svými námitkami zpochybňuje právní závěry, k nimž uvedený soud v tomto řízení dospěl, a namítá, že „jak pan P., tak on se stali členy družstva a nájemci předmětného bytu“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označené otázky ad 1) a ad 2) však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá; nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu (ne)správnost neexistujících právních názorů odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatel dále napadá právní závěr odvolacího soudu, že v době doručení Výpovědi nebyl nájemcem předmětného bytu.
Přestože formálně odkázal na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., zastává dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. Kritika právního posouzení napadeného rozhodnutí směřuje proti závěrům, na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v jiné věci (ve věci vedené pod sp.zn. 28 Cm 28/2004); správnost v něm přijatých závěrů však bylo možno zpochybnit v případném řízení o dovolání proti tomuto rozhodnutí, nikoliv v dovolacím řízení v projednávané věci.
Ostatní dovolací námitky dovolatele (jimiž vytýká odvolacímu soudu /soudu prvního stupně/ v dovolání uvedená procesní pochybení) pak představují především dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu v dané věci přichází v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Námitka, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, pak vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008). K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, totiž žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu