ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3351.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3351/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 85/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2008, č. j. 28 Co 420/2007-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 25 C 104/2004-47, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25 C 104/2004-58, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně ze společného nájmu žalovaných J. Š. a Ing. J. Š. k „bytu č. 9, I. kategorie, o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, umístěnému v šestém podlaží domu č. p. 1727 v P., Točitá ul. org. č. 7“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 28 Co 261/2005-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému J. Š. (zemřelému v průběhu odvolacího řízení) zrušil a řízení proti němu zastavil, potvrdil ho ve vztahu k žalované Ing. J. Š. a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 26 Cdo 1329/2006-85, citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. března 2007, č. j. 25 C 85/2007-97, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů ode dne skončení nájmu a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. února 2008, č. j. 28 Co 420/2007-127, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná a její manžel J. Š. bydleli v předmětném bytě jako jeho společní nájemci, že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, že od 15. prosince 1999 zde byl přihlášen rovněž jejich syn J. Š., že J. Š. se spolupodílel na platbách souvisejících s předmětným bytem, že částečně platil i nákupy, že 19. ledna 2001 se v bytě přihlásila i jeho tehdejší přítelkyně B. K. a že počátkem roku 2001 uskutečnili žalovaní rekonstrukci bytu v zájmu toho, aby v něm mohly bydlet dvě rodiny. Dále zjistil, že J. Š. a B. K. již dne 9. listopadu 1997 uzavřeli v advokátní kanceláři JUDr. M. E. smlouvu o úschově, podle níž byla částka 500.000,- Kč složená B. K. předána dne 10. listopadu 1997 J. Š., že na uvedenou smlouvu navazovala smlouva o půjčce uzavřená dne 22. října 1998 mezi věřitelkou B. K. a dlužníkem J. Š., že následně JUDr. E. poskytla J. Š. a B. K. poučení o podmínkách, jejichž splnění se vyžaduje pro účely přechodu nájmu bytu, a že v době od 1. prosince 1997 do 21. února 2001 byl J. Š. členem Bytového družstva občanů V. s právem nájmu bytu 2+1 v P., Ukrajinská 7 (dále jen „byt Ukrajinská“); na základě těchto skutkových zjištění učinil – opět shodně se soudem prvního stupně – skutkové závěry, že J. Š. použil částku 500.000,- Kč od B. K. (vedle své částky 660.000,- Kč) na pořízení bytu Ukrajinská, že B. K. a J. Š. (jako člen družstva a výlučný nájemce bytu Ukrajinská) uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 500.000,- Kč jen proto, aby si B. K. zajistila návratnost uvedené částky pro případ, že se – v důsledku případného neuzavření manželství s J. Š. – nestane (společným) členem družstva a (společným) nájemcem bytu Ukrajinská jako jeho manželka a že ze žádného důkazu, kromě svědeckých výpovědí, které nelze – s ohledem na příbuzenský poměr – pokládat za věrohodné, nelze spolehlivě dovodit závěr, že byt Ukrajinská byl od počátku určen pro rodiče B. K. Vzal rovněž za prokázáno, že od roku 1997 bydlela v bytě Ukrajinská převážně B. K., která společně s rodiči hradila platby související s bydlením, že J. Š. ji v bytě Ukrajinská navštěvoval, že v roce 2001 manželé K. a jejich dcera zaplatili J. Š. částku 660.000,- Kč, že v únoru 2001 pak převedl J. Š. členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na B. K., že dne 15. dubna 2001 byla mezi Bytovým družstvem občanů V. jako pronajímatelem a B. K. jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu bytu Ukrajinská, že v dubnu 2001 započali žalovaní s rekonstrukcí svého domu č. p. 20 na ulici S. v Ú. nad L., P. (dále jen „dům Staroújezdecká“), že dne 1. května 2001 se do domu S. přestěhovali, že v předmětném bytě zůstal bydlet J. Š. tehdy již i s B. K., kteří dne 1. června 2001 uzavřeli manželství, že dne 27. srpna 2003 převedla B. Š. (dříve K.) členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na svou matku M. K. a že rodiče B. Š. bydlí v bytě Ukrajinská již od března 2002. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním přijal rovněž skutkové závěry, že J. Š. převedl k 21. únoru 2001 členská práva a povinnosti v bytovém družstvu (a fakticky užívací právo k bytu Ukrajinská) na svou přítelkyni B. K. (později Š.) a B. Š. převedla dne 27. srpna 2003 členská práva a povinnosti na svou matku M. K. účelové, tj. ve snaze zbavit se vlastního bytu proto, aby na J. Š. přešlo právo nájmu předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v důsledku nenaplnění předpokladu neexistence vlastního bytu nepřešlo na J. Š. právo nájmu předmětného bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a že proto žalovaná byla ke dni dání výpovědi nájemkyní bytu; protože současně byly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. h/ a g/ obč. zák., vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že „soud prvního stupně vydal opačné rozhodnutí oproti předchozímu řízení, aniž provedl nové důkazy“, že „nelze akceptovat postup soudu v této věci, když věrohodnost svědků v původním řízení nezpochybnil a o jejich výpověď opíral své rozhodnutí, přičemž v současném řízení hodnotí stejné výpovědi svědků jako nevěrohodné s odůvodněním, že se jedná o příbuzenské vztahy“. Dodala, že v době předpokládaného přechodu práva nájmu bytu o žádný příbuzenský vztah nešlo. Zdůraznila, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v posouzení otázky existence vlastního bytu a dále rovněž otázky doby opuštění společné domácnosti. V této souvislosti popsala důvody, pro něž není v daném případě na místě úvaha o spekulativním, resp. účelovém, jednání J. Š., a dodala, že v době, kdy ona a její manžel jako nájemci předmětného bytu trvale opustili společnou domácnost, neměl jejich syn J. Š. vlastní byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud rozhodoval na základě správně zjištěného skutkového stavu. Poukázala především na to, že odvolací soud vyslechl svědkyni JUDr. M. E., z jejíž svědecké výpovědi zjistil, že žalované, jejímu synovi a B. K. poskytla právní rozbor týkající se přechodu práva nájmu bytu. Zejména s přihlédnutím k této okolnosti je podle ní „postavené najisto, že se J. Š. svého bytu účelově zbavil, aby po formální stránce naplnil podmínku neexistence vlastního bytu“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že byť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, nestalo se tak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo (stejně jako potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu) zrušeno rozsudkem dovolacího soudu.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatelka totiž netvrdila, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ve vztahu k předpokladu neexistence vlastního bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.) v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům. Dovolatelka však především přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenula, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (ale také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné pod č. 82 v sešitě č. 6 z roku 2006 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu