ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1478.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1478/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Loncam s.r.o. „v likvidaci“ , se sídlem v Bělé pod Pradědem, Domašov 445, PSČ 790 85, IČO 27719952, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02, proti žalovaným 1. GEOSAN STAVEBNÍ a.s. , se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, IČO 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, a 2. CP Praha s.r.o., v likvidaci, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Pitterova 2855/13, PSČ 130 00, IČO 27640965, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně - Pisárkách, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 21 030 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 23/2013, o dovoláních žalobkyně a první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 4 Cmo 216/2015-151, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 4 Cmo 216/2015-151, ve výroku pod bodem I ve vztahu k druhé žalované a ve výroku pod bodem III a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2015, č. j. 46 Cm 23/2013-105, ve výroku pod bodem I ve vztahu k druhé žalované a ve výroku pod bodem III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně ve vztahu k první žalované se odmítá .
III. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 4 Cmo 216/2015-151, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu ve vztahu k první žalované, mění tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2015, č. j. 46 Cm 23/2013-105, se ve výroku pod bodem II potvrzuje, a ve výroku pod bodem II se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 32 270,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Thelena, advokáta, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 75 471,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Daniela Thelena, advokáta, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2015, č. j. 46 Cm 23/2013-105, zastavil řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovaným zaplacení částky 21 030 856 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje nezaplacené faktury ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 9. 2014, č. j. 46 Cm 23/2013-73, vyzval žalované, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřily ve věci samé k žalobě. Usnesení bylo první žalované doručeno dne 19. 9. 2014 a druhé žalované dne 21. 9. 2014. Dne 20. 10. 2014, resp. 21. 10. 2014 doručily první žalovaná a druhá žalovaná soudu podání, v němž ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), namítly, že věc nemůže být projednávána před obecnými soudy, jelikož ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky byla sjednána výlučná pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“).
Podle soudu prvního stupně byla námitka žalovaných učiněna včas, neboť byla podána v rámci 30denní stanovené lhůty k vyjádření k žalobě, a současně se jednalo o první procesní úkon žalovaných ve věci. Soud prvního stupně považoval námitku za důvodnou, „když rozhodčí doložka obsažená v článku XIII odst. 5 Všeobecných smluvních podmínek je platným ujednáním, které zakládá řešit případné spory ze smlouvy nejprve vzájemným jednáním, přičemž pro případné spory s konečnou platností je k rozhodování sporu stranami dohodnuta pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Rozhodčí doložka byla sjednána písemně ve Všeobecných smluvních podmínkách, na které odkazuje smlouva o dílo v článku G) v souladu s §3 rozhodčího řádu a ve smlouvě nebylo výslovně vyloučeno, že rozhodčí smlouva neváže právní nástupce stran podle §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení.“
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2016, č. j. 4 Cmo 216/2015-151, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2015, č. j. 46 Cm 23/2013-105, ve výroku pod bodem I potvrdil; ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na nákladech řízení částku 2 541 Kč; ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 2 541 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně o tom, že věc měla být podle smlouvy uzavřené mezi účastníky projednána rozhodci, což dovodil z obsahu smlouvy o dílo č. 2006/A.06052.1.160/S55 uzavřené dne 22. 6. 2007 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností ARTEKO – Jeseník s.r.o., IČO 26793652, (dále jen „ARTEKO – Jeseník s.r.o.“) jako zhotovitelem a první žalovanou jako objednatelem (dále jen „smlouva o dílo“), jejíž součástí byla rozhodčí doložka zakládající pravomoc rozhodčího soudu.
Podle odvolacího soudu je rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou v posuzovaném případě naprosto nepřiléhavé, neboť toto rozhodnutí se zabývalo otázkou, zda je rozhodčí doložka závazná též pro ručitele zajišťujícího závazek jedné ze stran smlouvy, jejíž součástí byla též rozhodčí doložka.
Odvolací soud dále konstatoval, že v případě druhé žalované, jako investora stavby, se uplatní ustanovení čl. IX bodu 1 smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi ní a původním věřitelem (zhotovitelem), jež stanoví: „Pokud Generální zhotovitel (první žalovaná) neuhradí dodavateli v řádném termínu ani po druhé upomínce fakturu za již provedenou část díla, zavazuje se investor neuhrazené faktury uhradit do 15 dnů ode dne, kdy bude dodavatelem k úhradě písemně vyzván. Pro takový případ dává dodavatel jako budoucí věřitel souhlas s tím, aby investor nastoupil jako dlužník za generálního zhotovitele. Zákonná forma písemné smlouvy o převzetí dluhu podle §531 a násl. obč. zák. není tímto ujednáním dotčena.“ Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmý důvod, proč žaloba směřuje i proti druhé žalované, která se stala na základě této dohody dlužníkem vedle první žalované. Jelikož z §2 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), plyne, že rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí, dopadá rozhodčí doložka ze smlouvy o dílo na právního nástupce první žalované, tedy na druhou žalovanou.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně a první žalovaná dovolání.
Žalobkyně dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění §237 o. s. ř., když má za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména při posuzování otázky platnosti a existence rozhodčí doložky, a to především rozdílně oproti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007.
Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, když odmítl přihlédnout k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, především s ohledem na vztah mezi žalobkyní a druhou žalovanou i na vztah mezi žalobkyní a první žalovanou. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí dovodil, že rozhodčí doložka nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas. Např. na ručitele by bylo možné vztáhnout rozhodčí doložku pouze v případě, že by tento ručitel (třetí subjekt) projevil vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu do rozhodčího řízení, a to přímo v rozhodčí doložce, v ručitelském prohlášení nebo jiným, zákonem požadovaným způsobem. Podle dovolatelky z předmětného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že „v žádném případě nelze rozhodčí doložku, uzavřenou o rok později mezi společností ARTEKO - Jeseník s.r.o. a první žalovanou jakkoliv rozšířit na druhou žalovanou, která nebyla účastníkem smlouvy o dílo z 22. 6. 2007 a která ve smlouvě z 16. 7. 2006 uzavřené s ARTEKO - Jeseník s.r.o. žádnou rozhodčí doložku sjednánu neměla a ani nikdy poté takovou rozhodčí doložku neuzavřela. I kdyby byl správný názor vrchního soudu, že se druhá žalovaná stala dlužníkem vedle první žalované, nejedná se v žádném případě o jakoukoliv formu právního nástupnictví za společností GEOSAN GROUP a.s. Společnost GEOSAN GROUP a.s. a společnost CP Praha s.r.o. nikdy nebyly vzájemnými právními nástupci, jak smluvními či zákonnými, ani postavení dvou dlužníků vedle sebe nelze považovat u samostatných subjektů jako jakékoliv právní nástupnictví.“
Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 29 ICm 275/2012-19, který uzavřel, že při postoupení pohledávek nelze přenést rozhodčí smlouvu na nový subjekt, jelikož se při postoupení pohledávek nevstupuje do právního vztahu původní smlouvy, tedy nabyvatel pohledávek z původního vztahu se nestává přímým právním nástupcem subjektu uzavírajícího rozhodčí doložku, když u rozhodčí doložky se jedná o typově zcela samostatnou smlouvu, kterou nelze postoupit. Dovolatelka má za to, že uvedené dopadá na posuzovaný případ ve vztahu k první žalované a její vázaností rozhodčí doložkou, když z původní smlouvy o dílo uzavřené mezi ARTEKO - Jeseník s.r.o. a GEOSAN GROUP a.s. byly postoupeny pohledávky nejprve na společnost TRANSFINANCE a.s., tato společnost je postoupila společnosti LAVAP s.r.o. a následně byly postoupeny na Dimension Company s.r.o. a poté na žalobkyni. Žádný z těchto subjektů nebyl podle žalobkyně v žádném smluvním vztahu s GEOSAN GROUP a.s. a nebyl žádným právním nástupcem společnosti ARTEKO - Jeseník s.r.o., a tudíž na ně nelze vztahovat původně sjednanou rozhodčí doložku.
Podle žalobkyně nelze s ohledem na §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) považovat rozhodčí doložku za právo spojené s pohledávkou, natož za její příslušenství, když předmětem je jen určitá pohledávka, nikoli celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla. Tento názor je podle žalobkyně podporován i právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která rozlišuje mezi postoupením smlouvy (§1895 a násl.) a postoupením pohledávky (§1879 až 1887). Podle dovolatelky ustanovení upravující postoupení pohledávky neobsahují ustanovení odpovídající §1896 o. z., podle kterého při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika postupníkům, nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek ve smlouvě, jako jsou zejména (…) ujednání o rozhodčí doložce. Nelze tedy stanovit osobám, které nejsou účastny rozhodčí smlouvy, povinnost, bez jejich svobodného projevu vůle, převzít sjednanou rozhodčí doložku a vyloučit pravomoc obecných soudů při rozhodování o jejich sporech.
Podle žalobkyně první žalovaná nedodržela 30denní lhůtu stanovenou soudem prvního stupně v usnesení č. j. 46 Cm 23/2013-73, ve kterém vyzval žalované, aby se vyjádřily k žalobě. Usnesení bylo první žalované doručeno dne 19. 9. 2014 a druhé žalované dne 21. 9. 2014. Námitka první žalované týkající se pravomoci rozhodčího soudu měla být podle žalobkyně podána nejpozději 19. 10. 2014, nikoli 20. ani 21. 10. 2014, jak připustily soudy. K této námitce by tedy nemělo být přihlíženo, resp. za této situace již byly splněny podmínky pro postup podle §153 o. s. ř., tedy pro vydání rozsudku pro uznání. Postup odvolacího soudu považuje žalobkyně za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, rozhodnutím ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, v návaznosti na usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010.
Žalobkyně Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila první žalovaná, která předmětné dovolání považuje za nepřípustné, jelikož citované rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vázanosti ručitele rozhodčí doložkou nedopadá na zjištěný skutkový stav věci. První žalovaná rovněž trvala na tom, že podala své vyjádření k žalobě ohledně pravomoci rozhodčího soudu včas, když konec třicetidenní lhůty vycházel na neděli, a proto v souladu s §57 odst. 2 o. s. ř. bylo posledním dnem lhůty pondělí 20. 10. 2014.
První žalovaná napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem I a výroku pod bodem II. Přípustnost dovolání první žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Podle první žalované je nejen právním pravidlem, ale též notorietou, že rozhodovací praxe odvozuje výši náhrady nákladů od uplatněné pohledávky. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně, který při určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu nákladů řízení vycházel z §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), když ve věci samé šlo o zaplacení částky 21 030 856 Kč. Odvolací soud podle dovolatelky zcela ignoroval skutečnost, že tarifní hodnotu lze bez jakýchkoli potíží vyčíslit, když tak učinila sama žalobkyně tím, že se plnění v určité výši domáhala. Odvolací soud svůj závěr současně nijak blíže neodůvodnil a omezil se na pouhé konstatování, že „vyšel z tarifní hodnoty určené v ustanovení §9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 10 000 Kč, přičemž odměna současně náleží ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2 písm. c).“ Rozdíl nákladů, které první žalované přiznal soud prvního stupně a odvolací soud činí 125 815,80 Kč (128 356,80 Kč - 2 541 Kč).
Podle první žalované odvolací soud nesprávně rozhodl také o nákladech řízení v odvolacím řízení, když svou chybu zopakoval a při výpočtu výše nákladů řízení vyšel ze stejného právního názoru, že je zapotřebí aplikovat §9 odst. 1 advokátního tarifu, aniž by tento svůj postup blíže rozvedl. Odvolací soud tak přiznal první žalované namísto 32 270,70 Kč, pouze 1 270,50 Kč, tedy o 31 000,20 Kč méně.
První žalovaná v této souvislosti dále namítala, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když neodůvodnil, proč rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak zásadním způsobem a nedostál tak požadavku na stručné, ale výstižné odůvodnění soudního rozhodnutí, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II ÚS 435/09. Dále poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS 772/13.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení ve výroku pod bodem I změnil tak, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2015, č. j. 46 Cm 23/2013 105, potvrzuje, a to ve všech bodech jeho výroku; ve výroku pod bodem II změnil tak, že je žalobkyně povinna zaplatit první žalované na nákladech odvolacího řízení částku 32 270,70 Kč a dále, že je žalobkyně povinna nahradit první žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána v zákonné lhůtě osobami oprávněnými zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jeho názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud shledal dovolání první žalované i žalobkyně (té však jen ve vztahu k druhé žalované) přípustné z níže vyložených důvodů.
Podle žalobkyně odvolací soud pochybil, když odmítl aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, především na vztah mezi žalobkyní a druhou žalovanou, ale i na vztah mezi žalobkyní a první žalovanou. Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda se na vztah mezi žalobkyní a druhou žalovanou vztahuje rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o dílo ze dne 22. 6. 2007.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně ve vztahu k druhé žalované přípustné, neboť odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se vymezení subjektů, které jsou vázány rozhodčí doložkou.
Podle §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí.
Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, dospěl k závěru, že z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, že by se rozhodčí doložka vztahovala i na subjekty mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci. Hovoří-li ustanovení §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod. Rozhodčí doložka ovšem nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevili vlastní vůli převést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce v ručitelském prohlášení nebo jiným způsobem.
Z uvedeného lze přijmout závěr, že rozhodčí doložka se nevztahuje na subjekty stojící mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci, tj. na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas [nevztahuje se tudíž např. na ručitele či přejímatele v případě kumulativní intercese (§531 odst. 2, §533 obč. zák., který je v daném případě podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, třeba aplikovat)].
Podle odvolacího soudu se v případě druhé žalované uplatní ustanovení čl. IX bod 1 smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené mezi ní a původním věřitelem, podle které „pokud Generální zhotovitel (první žalovaná) neuhradí dodavateli v řádném termínu ani po druhé upomínce fakturu za již provedenou část díla, zavazuje se investor neuhrazené faktury uhradit do 15 dnů ode dne, kdy bude dodavatelem k úhradě písemně vyzván. Pro takový případ dává dodavatel jako budoucí věřitel souhlas s tím, aby investor nastoupil jako dlužník za generálního zhotovitele. Zákonná forma písemné smlouvy o převzetí dluhu podle §531 a násl. obč. zák. není tímto ujednáním dotčena.“ Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmý důvod, proč žaloba směřuje i proti druhé žalované, která se stala na základě této dohody dlužníkem vedle první žalované. Jelikož z §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení plyne, že rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí, dopadá rozhodčí doložka ze smlouvy o dílo na právního nástupce první žalované, tedy na druhou žalovanou.
Z výše uvedeného není jasné, jak odvolací soud právně posoudil postavení druhé žalované. Odvolací soud pouze konstatoval, že druhá žalovaná se stala dlužníkem vedle první žalované, na to však uzavřel, že jelikož z §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, dopadá rozhodčí doložka ze smlouvy o dílo na právního nástupce první žalované, tedy na druhou žalovanou.
Vzhledem k tomu, že právním nástupcem (v režimu singulární sukcese) je možné se stát podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pouze na základě smlouvy o postoupení pohledávky nebo smlouvy o převzetí dluhu podle §531 odst. 1, přičemž z napadeného rozhodnutí nelze z ničeho usuzovat, že by tyto právní skutečnosti mající za následek převod práva či povinnosti na jinou osobu byly dány, nelze považovat druhou žalovanou za právní nástupkyni první žalované. Protože rozhodčí doložkou nelze vázat subjekty, které stojí mimo právní vztah, v němž byla založena pravomoc rozhodčího soudu k rozhodování ve věci a protože se ze skutkových zjištění soudů nepodává, že by druhá žalovaná vyslovila souhlas s podřízením věci rozhodování rozhodčího soudu, nemůže být napadené rozhodnutí v tomto rozsahu správné. Je proto třeba dát za pravdu dovolatelce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva váže ve smyslu §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení druhou žalovanou.
Ve vztahu k první žalované však dovolání žalobkyně není přípustné, odvolací soud se v tomto rozsahu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítala-li žalobkyně, že odvolací soud pochybil, když odmítl přihlédnout k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009, též ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, je třeba konstatovat, že právní závěry obsažené v citovaném rozhodnutí nelze pro nepřiléhavost vztáhnout na posouzení vázanosti první žalované rozhodčí doložkou, neboť v odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval otázkou vázanosti rozhodčí doložkou při postoupení pohledávky, nýbrž její (ne)vázaností ve vztahu k ručiteli dlužníka vázaného rozhodčí doložkou. Z napadeného rozhodnutí se podává, že součástí smlouvy o dílo uzavřené právním předchůdcem žalobkyně a první žalovanou byla rozhodčí doložka.
Žalobkyně odvolacímu soudu v této souvislosti dále vytkla, že ve vztahu k první žalované nepřihlédl k žalobkyní citovaným závěrům obsaženým v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 129 ICm XY vztáhnout. Podle žalobkyně nebyla žádná ze společností, na něž byly postoupeny pohledávky ze smlouvy o dílo, v žádném právním vztahu se společností GEOSAN GROUP a.s. a nebyla žádným právním nástupcem společnosti ARTEKO Jeseník s.r.o. Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se za daného skutkového stavu (kdy rozhodčí doložka byla součástí smlouvy uzavřené ARTEKO Jeseník s.r.o. /právním předchůdcem žalobkyně/ a první žalovanou) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když podle skutkového zjištění odvolacího soudu došlo k postupnému postoupení pohledávek, které jsou předmětem daného spodu, ze zhotovitele díla, společnosti ARTEKO Jeseník, s.r.o, na žalobkyni.
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2975/2012, vyložil, že smlouva o postoupení pohledávek je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, z něhož plynoucí práva byla postoupena právě na základě této smlouvy o postoupení pohledávek.
V rozhodnutí ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4788/2016, Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené uzavřel, že jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že vázanost rozhodčí doložkou pro právní nástupce jednoznačně vyplývá jak z §2 odst. 5 zákona o rozhodčím řízení, tak z §524 odst. 2 obč. zák. a není podstatné, zda se jedná o univerzální nebo singulární sukcesi, neodchýlil se od právního názoru, který přijal Nejvyšší soud usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2975/2012.
Žalobkyně konečně vytkla odvolacímu soudu, že při posouzení včasnosti námitky podané první žalované postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, rozhodnutím ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, v návaznosti na usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010. Dovolatelka namítala, že se první žalovaná řádně a včas nevyjádřila, a byly proto splněny podmínky pro postup ve smyslu §153a o. s. ř., tedy pro vydání rozsudku pro uznání. Ani tato námitka žalobkyně není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Odvolací soud, aniž se výslovně zabýval otázkou včasnosti podání námitky nedostatku pravomoci obecných soudů, implicitně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že první (i druhá) žalovaná podala námitky o tom, že věc má být projednána před rozhodčím soudem, řádně a včas. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že usnesení obsahující výzvu k vyjádření se ve věci samé ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení bylo první žalované doručeno 19. 9. 2014 a druhé žalované 21. 9. 2014. Dne 20. 10. 2014, resp. dne 21. 10. 2014 podaly první žalovaná a druhá žalovaná soudu podání, v nichž namítaly ve smyslu §106 odst. 1 o. s. ř. nedostatek pravomoci obecných soudů věc projednat z důvodu uzavřené rozhodčí smlouvy.
Podle §57 o. s. ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin (odst. 1). Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (odst. 2). Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (odst. 3).
Pokud byla první žalované výzva k vyjádření ve lhůtě 30 dnů podle §114b doručena dne 19. 9. 2014, připadl konec 30 denní lhůty na 19. 10. 2014, protože však 19. 10. 2014 byla neděle, bylo podle §57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. posledním dnem lhůty pondělí 20. 10. 2014. Vzhledem k tomu, že první žalovaná námitku nedostatku pravomoci uplatnila ve svém prvním podání ve věci ze dne 20. 10. 2014, uplatnila ji řádně a včas.
Dovolatelkou citovaná rozhodnutí byla na nyní posuzovanou věc nepřiléhavá, neboť v rozhodnutích ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, a ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, žalovaný na výzvu soudu podle §114b nezareagoval v soudem stanovené lhůtě, a v rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, se Nejvyšší soud zabýval včasností námitky nepříslušnosti soudu podané po podaném odporu proti platebnímu rozkazu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním též první žalovaná, a sice v rozsahu výroku pod bodem I v části týkající se náhrady nákladů řízení přiznané první žalované a ve výroku pod bodem II. První žalovaná namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve smyslu závěrů obsažených např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, je třeba konstatovat, že se z dovolání první žalované podává, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odchýlil, i když ji výslovně neoznačila . Nejvyšší soud proto shledal dovolání první žalované přípustné v souvislosti s řešením procesní otázky stanovení tarifní hodnoty pro účely výpočtu nákladů řízení ve věci, kdy je žalováno na zaplacení konkrétní částky. Dovolání první žalované je i důvodné.
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Žalobkyně se domáhala po žalovaných zaplacení částky 21 030 856 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených faktur ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně stejně jako odvolací soud spatřoval zavinění žalobkyně v tom, že řízení muselo být zastaveno, když dospěl k závěru, že obecným soudům není dána pravomoc ve věci rozhodnout, jelikož ta je dána rozhodčímu soudu. Odvolací soud však vyšel při výpočtu nákladů řízení z tarifní hodnoty určené v ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč. Tento svůj postup odvolací soud nezdůvodnil, a to ani když se odchýlil od výpočtu učiněného soudem prvního stupně a současně jeho rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, dospěl k následujícímu závěru: „Podle názoru Nejvyššího soudu je i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti…), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
Obdobné pravidlo vyplývá i z judikatury Ústavního soudu [která ještě zmiňuje částky tarifní hodnoty podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu podle předchozí právní úpravy, tj. ve výši 10 000 Kč, resp. 25 000 Kč]: Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, str. 23 a násl.) a I. ÚS 712/01 (publikován tamtéž, svazek 29, nález č. 6, str. 41 a násl.) vyslovil právní názor, že „z dikce ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč [zákonem č. 276/2006 Sb. změněna s účinností od 1. 9. 2006 na 25 000 Kč] se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.“
V posuzovaném případě nebylo pochyb o tom, že cena pohledávky byla vyčíslena na částku 21 030 856 Kč. Vzhledem k tomu, že aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu na posuzovaný případ je i s přihlédnutím k výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nepochybná, je zřejmé, že odvolací soud v tomto případě nerozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení neaplikoval §8 odst. 1 advokátního tarifu a rozhodl nesprávně.
Podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepostupoval-li podle §243c, dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.
Dosavadní výsledky řízení umožňují rozhodnout o výši nákladů řízení před soudem prvního stupně, proto Nejvyšší soud přikročil ke změně nesprávného výroku pod bodem I věty druhé usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně rovněž správně určil tarifní hodnotu a vypočítal celkovou výši náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném k datu poskytnutí právní služby (dále jen „advokátní tarif“). Nejvyšší soud proto změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem I věty druhé tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II potvrzuje.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve shodě s §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnout též o výši nákladů odvolacího řízení ve vztahu k první žalované, přikročil Nejvyšší soud ke změně nesprávného usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem II. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu k první žalované bylo rozhodnuto podle
§224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud vycházel z tarifní hodnoty určené podle §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 21 030 856 Kč, přičemž odměna náleží první žalované ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. První žalované tak náleží náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 32 270,70 Kč spočívající v mimosmluvní odměně za jeden úkon právní služby ve výši 26 370 Kč, paušální náhradě hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a náhradě daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 600,70 Kč. Nejvyšší soud proto změnil usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem II tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit první žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 32 270,70 Kč.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné; protože ve vztahu k druhé žalované nejsou splněny podmínky pro změnu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu ve výroku pod bodem I věty první, ve výroku pod bodem I věty třetí a ve výroku pod bodem III zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); ve výroku pod bodem I věty druhé a ve výroku pod bodem II Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, jak uvedeno výše (§243d písm. b) o. s. ř.). Důvody, pro které dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil ve výroku pod bodem I věta první, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též jeho rozhodnutí ve vztahu k druhé žalované, tj. výrok pod bodem I a závislý výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem III, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně ve vztahu k první žalované Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k první žalované bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady úspěšné první žalované sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z odměny advokáta za dva úkony právní služby (tj. za dovolání první žalované, kterému Nejvyšší soud plně vyhověl a kde tarifní hodnota činí 156 816 Kč, a za vyjádření k dovolání žalobkyně, které Nejvyšší soud ve vztahu k první žalované odmítl a kde tarifní hodnota činí 21 030 856 Kč), v celkové výši 60 120 Kč (7 380 Kč a 52 740 Kč; §7 bod 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu), a náhrady za daň z přidané hodnoty v souhrnné výši 12 751,20 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.); celkem tedy náhrada nákladů dovolacího řízení činí 75 471,20 Kč.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu k žalobkyni a druhé žalované rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se první žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu