ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1705.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1705/2019-423
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Městské části Praha 7 , Praha 7 - Holešovice, nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, PSČ 170 00, IČO 00063754, zastoupené Mgr. Vítem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, proti žalované 1) B.H.S. BOHEMIA, a.s. , se sídlem Praha 4, Nad spádem 641/20, PSČ 140 00, IČO 26782014, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova 266/3, PSČ 160 00, a žalované 2) MAURI s.r.o. , se sídlem Praha 8 - Karlín, Šaldova 417/26a, PSČ 186 00, IČO 28496141, zastoupené JUDr. Veronikou Ordnungovou, advokátkou se sídlem Praha 6, U Ladronky 1145/42, PSČ 169 00, o zaplacení 5 934 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 34/2016, o dovolání žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 69 Co 275/2018 – 369, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. 69 Co 275/2018 – 378, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 69 Co 275/2018 – 369, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. 69 Co 275/2018 – 378, se ve výroku I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 28 C 34/2016-283, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 28 C 34/2016-327, výrokem I. uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni 5 644 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 644 850 Kč od 8. 5. 2015 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu vůči žalované 1); výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem V. zamítl žalobu vůči žalované 2) co do částky 289 850 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 69 Co 275/2018 – 369, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2019, č. j. 69 Co 275/2018 – 378, výrokem I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 5 644 850 Kč s příslušenstvím vůči žalované 2) zamítl; výrokem II. změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 934 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 5. 2015 do zaplacení; výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 729 906,70 Kč a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 243 441,20 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně do výroku I. a III. a žalovaná 1) do všech výroků rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně i žalované 1) bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými subjekty – účastnicemi řízení, které jsou řádně zastoupené advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaných dovolání.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalobkyně podaného do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby vůči žalované 2) ohledně zaplacení částky 5 644 850 Kč s příslušenstvím, a do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, jímž vymezila přípustnost dovolání tím, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 při řešení otázky možnosti souběhu nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalované 1) a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované 2), je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, publikovaném v Soudní judikatuře pod č. 93/2016) odchýlil, jestliže nepovažoval za oprávněný návrh žalobkyně, která požadovala zaplacení částky 5 934 700 Kč po žalované 1) z titulu náhrady škody způsobené jí porušením smlouvy o dílo ze dne 20. 3. 2009, uzavřené mezi žalobkyní, jako objednatelkou a žalovanou 1), jako zhotovitelkou díla, jejímž předmětem bylo komplexní zajištění vydávání magazínu s názvem Hobulet, a zároveň se domáhala zaplacení žalované částky po žalované 2) z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná 2) získat ponecháním si příjmů z inzerce uveřejňované v předmětném časopise, jehož vydávání zajišťovala, jako subdodavatel, a to s tím, že v rozsahu plnění žalovanou 1) zaniká nárok žalobkyně vůči žalované 2). Nejvyšší soud v uvedeném citovaném rozsudku řešil obdobnou skutkovou situaci, jako v dané věci, a dospěl k závěru, že jsou-li splněny předpoklady vzniku nároků a) odpovědnosti za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozeným a škůdcem, který vznik újmy zapříčinil, aniž sám získal peněžní prostředky, a b) odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, v jejímž rámci má poškozený (ochuzený) právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, jejíž majetkový stav se přijetím plnění zvětšil, je poškozený (v nyní přezkoumávané věci žalobkyně) oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není podle závěru v uvedeném rozhodnutí důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené předchozí závěry v citovaném rozhodnutí dospěl v nyní přezkoumávané věci k závěru, že odvolací soud se odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky možnosti souběhu nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalované 1) a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované 2) a že dovolání žalobkyně je tedy důvodné, zamítl-li odvolací soud žalobu vůči žalované 2). Nejvyšší soud z uvedeného důvodu rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. a závislém výroku III. podle §243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud řídit právním názorem vyjádřeným ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení ve vztahu žalobkyně a žalované 2), včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním podaným žalovanou 1), která podala dovolání do všech výroku rozsudku odvolacího soudu, a tedy i do té části rozhodnutí, podle níž odvolací soud (výrokem I.) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči žalované 2) zamítl, a kdy výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů žalobkyně vůči žalované 2). Nejvyšší soud je nucen k této části dovolání konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované 1) je v části, týkající se námitek proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, stejně jako proti závislému výroku III., subjektivně nepřípustné, neboť těmito výroky nebylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně vůči žalované 1), ale o nárocích žalobkyně ve vztahu k žalované 2).
Dovolání žalované 1) není přípustné ani v části podané proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 243 441,20 Kč, neboť podle §238 odst. 1 o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání žalované 1) podaného do výroku II. odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 934 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 5. 2015 do zaplacení.
Žalovaná 1) namítá, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 25 Cdo 2745/2017 a 23 Cdo 948/2014) předpoklady odpovědnosti žalované 1) za škodu. Žalovaná 1) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušila smluvní povinnosti ze smlouvy o dílo uzavřené s žalobkyní dne 20. 3. 2009 (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo kompletní zajištění vydání časopisu žalobkyně s názvem Hobulet, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 1) porušila ve smyslu §538 odst. 1 obch. zák. a čl. 4.2. smlouvy povinnost přesně vymezit, jaké konkrétní činnosti požaduje od svého subdodavatele (žalované 2), a povinnost nepřekročit sjednanou cenu díla a jednostranně neměnit předmět a obsah smlouvy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná 1) porušila svoji povinnost nepřekročit sjednanou cenu díla tím, že umožnila žalované 2) v rozporu se smlouvou ponechat si inkasované platby za inzerci ve vydávaném časopisu, a v této souvislosti namítá i nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, zejména předmětné smlouvy, resp. jejího obsahu v čl. 4.2.
Nejvyšší soud je nucen nejprve připomenout, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž vydavatelem časopisu Hobulet a jeho jednotlivých čísel je žalobkyně (čl. 3. 1. smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou), konečné rozhodnutí o zpracování obsahu náleží podle čl. 3.1. této smlouvy žalobkyni a inzerce v časopisu nesmí přesáhnout 25 % obsahu časopisu. V čl. 4.2. uvedené smlouvy bylo sjednáno, že žalovaná 1) je oprávněna zajistit provedení kterékoliv činnosti podle smlouvy prostřednictvím subdodavatele a v takovém případě odpovídá za plnění svých závazků ze smlouvy, jako by takovou činnost prováděla sama. Celková cena díla byla v čl. 7.1. smlouvy sjednána pevnou částkou.
Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že projev vůle účastníků směřoval k tomu, že žalovaná 1) si nemohla, s ohledem na znění předmětné smlouvy o dílo, ponechat výnosy z inzerce. Ve smlouvě nebylo sjednáno, že by žalovaná 1) měla právo na ponechání si výnosů z inzerce v předmětném časopisu. Odvolací soud tedy na základě tohoto skutkového stavu dospěl ke správnému právnímu posouzení, že žalovaná 1) porušila povinnost ze smlouvy o dílo, uzavřela-li s žalovanou 2) smlouvu, podle které si žalovaná 2) mohla ponechat výnos z inzerce. Takové právo žalovaná 1) neměla, tudíž nemohla převést na jiného víc práv, než sama měla. Porušení povinnosti žalované 1) ze smlouvy uzavřené s žalobkyní je v příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť žalovaná 2) si částku z výnosů inzerce ponechala na základě uzavření smlouvy s žalovanou 1), ačkoliv ponechání si částky z výnosu inzerce bylo podle smlouvy uzavřené žalovanou 1) s žalobkyní právem žalobkyně. S ohledem na uvedené nelze proto dovodit, že by odvolací soud vyřešil otázku předpokladů odpovědnosti za škodu a zejména otázku porušení povinnosti a příčinné souvislosti mezi porušením povinností ze smluvního vztahu a vznikem škody v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2745/2017 a 23 Cdo 948/2014 a rozsudkem sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, jak žalovaná 1) namítá.
Poukazuje-li žalovaná 1) na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o námitky směřující do vad řízení, avšak nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Odkazuje-li žalovaná 1) v dovolání na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. II Odon 15/96, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011), týkající se řešení otázky ušlého zisku, s námitkou, že se odvolací soud od uvedených rozhodnutí odchýlil, je třeba poukázat na to, že odvolací soud neřešil otázku ušlého zisku žalobkyně, jako majetkového prospěchu, který by žalobkyně získala, kdyby k porušení závazku nedošlo, proto uvedená judikatura na řešení dané věci nedopadá a uvedená námitka žalované 1) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V dané věci se nejednalo o ušlý zisk, ale o vznik škody spočívající ve zmenšení majetku žalobkyně o částku, kterou si ponechala žalovaná 2). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalované 1) ke skutkovým závěrům odvolacího soudu, že žalované 1) nenáležel jakýkoliv profit z uveřejněné inzerce. Pokud má žalovaná 1) za to, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 622/2011, řešící otázku, že účastníci mohou učinit nespornými pouze skutkové okolnosti, a nikoli jejich právní hodnocení, je třeba konstatovat, že uvedená námitka je založena na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem a na vlastních skutkových závěrech žalované 1), a jako taková přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže - jak výše uvedeno.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání žalované 1) ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, komu náleží odměna za inzerci v periodickém tisku za situace, kdy vydavatel uzavře smlouvu o dílo se zhotovitelem, jejímž předmětem je závazek zhotovitele zajistit kompletní vydávání dané tiskoviny, tedy zajistit jak obsahovou stránku tiskoviny, tak i technickou, avšak smlouva neřeší, komu náleží příjem inzerce, jako otázky, podle žalované 1), v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Takto formulovaná otázka, založená na skutkových okolnostech a zjištěních obsahu smlouvy, nemůže přípustnost dovolání založit.
Namítá-li žalovaná 1), že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1713/98 a 21 Cdo 3883/2013) při zjišťování obsahu vůle smluvního ujednání, a to i s ohledem na následné jednání stran, žalovaná 1) pomíjí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil otázku neurčitého nebo nesrozumitelného jednání, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu s uvedenou judikaturou, a proto ani tato námitka žalované 1) nemůže založit přípustnost jejího dovolání.
Dovolání žalované 1) není tedy s ohledem na výše uvedené podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomného předsedu senátu