ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1815.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1815/2017-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně PERSO International s.r.o., sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, PSČ 252 28, IČO 26721147, proti žalovanému M.G., bytem a sídlem XY, PSČ XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Ivo Danielowitzem, advokátem, se sídlem v Táboře, Smetanova 664, PSČ 390 02, o zaplacení částky 81 967 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 286/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 21 Co 389/2016-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 936,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 16 C 286/2014-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 967 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 21 Co 389/2016-287, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadl výrok pod bodem I, a to pouze v rozsahu žalobkyní uplatněného nároku, jehož skutkovým základem byly měsíční poplatky za období od května 2010 do června 2011 v celkové výši 66 360 Kč. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. žalovaný spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva, která byla již dovolacím soudem vyřešena, ale má být posouzena jinak. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, která jej navrhla odmítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Otázka, která podle dovolatele nebyla dosud dovolacím soudem řešena, je otázka, zda lze žalovaného jako franšízanta považovat ve smyslu ustanovení §433 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“) za slabší smluvní stranu a zda při posouzení dostatečné určitosti předmětu závazků smluvních stran má být brán v potaz nepoměr práv a povinností ze smlouvy vyplývající, tedy požadavek na dodržení zásady rovnosti smluvních stran.
Uvedené otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na posuzování otázky, zda franšízant je či není slabší smluvní stranou. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný porušil uzavřenou smlouvu, když neplnil své smluvní povinnosti, bylo proto jeho povinností zaplatit žalobkyni ujednanou smluvní pokutu v žalované výši.
Pokud žalovaný namítal, že soud měl brát při posuzování určitosti předmětu závazku v potaz nepoměr práv a povinností ze smlouvy vyplývajících, je třeba zdůraznit, že dovolatelem tvrzený nepoměr vzájemných práv a povinností představuje skutkové tvrzení, které nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Přitom dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Odvolací soud navíc správně věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 3 větu první o.z.), tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“).
Dále žalovaný spatřoval přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně pak rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, a rozsudku ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3147/2012, když
a) opomenul stimul žalovaného vstoupit do závazkového vztahu s žalobkyní,
b) neposuzoval platnost smlouvy o spolupráci k okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena, a
c) rezignoval na vyšší míru tolerance použitých formulací a verifikací jednotlivých smluvních ujednání.
V dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud, ačkoliv se skutkově zabýval odlišnými právními otázkami, než soudy v nyní posuzované věci, shrnul judikaturně ustálené interpretační zásady soukromoprávních úkonů mimo jiné tak, že se nesmí opomíjet, že „platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě se totiž musí řídit logikou věci, neboť by bylo absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je tedy třeba primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.“ Dále pak doplnil, že „současně se ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že uzavírají-li takovou smlouvu osoby, které z titulu své profese nejsou znalé práva, je zapotřebí při interpretaci jejího obsahu vyšší míry ‚tolerance‘ při posuzování v ní použitých formulací (které při izolovaném pohledu mohou někdy v jejím textu působit rušivěji či do jisté míry formulačně nesourodě), a jednotlivá smluvní ujednání vždy poměřovat (verifikovat) se smyslem a účelem (vzniku) daného kontraktu, s přihlédnutím k chování účastníků v době vzniku tohoto závazku.“
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od těchto zásad neodchýlil. Soud prvního stupně uvedl, že i kdyby snad uvedený inzerát, který deklaroval vysoký měsíční příjem, mohl u žalovaného vzbudit nepřiměřená očekávání, tak tento byl zkušeným podnikatelem a věděl, že při podnikání nelze očekávat vysoký zisk v prvních měsících. Dále připomněl, že i zisk podnikatele je závislý na mnoha faktorech, jako je jeho pracovní nasazení, celková hospodářská situace státu i globální (smlouva byla uzavřena v době končící globální ekonomické krize), jakož i štěstí, jako zcela iracionálního faktoru. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Z napadeného rozhodnutí se rovněž podává, že odvolací soud posuzoval platnost smlouvy k okamžiku, kdy byla uzavřena. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž poté, co žalovaný projevil zájem o žalobkyní inzerovanou činnost, byl seznámen s konceptem společnosti a jeho fungováním, s jednatelem žalobkyně podrobně probrali smlouvu o spolupráci bod po bodu a tu následně podepsali. Podle odvolacího soudu má předmětná smlouva všechny potřebné náležitosti, její ujednání jsou srozumitelná a určitá, ve smlouvě jsou jasně označeni účastníci, jsou v ní poměrně podrobně vymezeny povinnosti žalobkyně i žalovaného, je v ní uvedena i doba, na kterou je smlouva sjednávána.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani otázka uvedená pod písmenem c), neboť z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřetelné, že soudy interpretovaly obsah smlouvy s přihlédnutím ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, s přihlédnutím k chování účastníků v době vzniku předmětné smlouvy i jejím smyslem a účelem, jakož i ke zkušenostem žalovaného a jeho schopnosti pochopit obsah smluvních ujednání. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný s jednatelem žalobkyně podrobně probral smlouvu o spolupráci bod po bodu a žalovaný musel vědět a muselo mu být jasné, co podepisuje a k čemu se zavazuje. Současně odvolací soud neshledal, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud se tedy neodchýlil od výše citovaných závěrů Nejvyššího soudu.
Na výše uvedeném závěru o souladu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce ad b) nemohou ničeho změnit ani dovolatelem formulované „podotázky“,
a) zda ve smlouvě o spolupráci je v souladu s ustanovením §269 odst. 2 obch. zák. dostatečně určen předmět závazků smluvních stran, když závazek žalobkyně jako franšízanta je definován pouze obecnými pojmy know-how, obchodní metody, systém postupů, koncepce, aniž by tyto pojmy byly konkrétně definovány ve smlouvě či v příloze ke smlouvě ke dni uzavření smlouvy;
b) zda ve smlouvě o spolupráci je v souladu s ustanovením §269 odst. 2 obch. zák. dostatečně určen předmět závazků žalobkyně, když žalovaným tvrzené porušení smlouvy je odmítnuto pro absenci ve smlouvě („není obsahem smlouvy“);
c) zda je možné požadovat měsíční platby, pokud žalobkyně jako oprávněná nepředala žalovanému jako povinnému žádné jiné informace než ty, které mu sdělila při úvodním školení;
d) zda je oprávněna námitka žalovaného, že měsíční poplatky mají vzhledem k charakteru smlouvy jako franšízy synallagmatikou povahu, tzn., zda oproti povinnosti k úhradě měsíčního poplatku žalovaným jako franšízorem stojí povinnost žalobkyně jako franšízanta dodávat sjednané informace.
Výše uvedené „podotázky“ jednak nerozšiřují otázku, zda soud posuzoval platnost smlouvy k okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena, současně platí již výše uvedené, že se odvolací soud od závěrů obsažených ve výše citovaných rozhodnutích neodchýlil, když ve svém rozhodnutí plně dostál všem výše uvedeným ustáleným interpretačním pravidlům. V dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud podle žalovaného odchýlit, se Nejvyšší soud žádnou z uvedených „podotázek“ nezabýval.
V rozsudku ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda účastníkem inominátní smlouvy může být v postavení osoby provádějící úschovu peněz, resp. jejich následnou výplatu podle podmínek sjednaných účastníky soukromoprávního smluvního vztahu někdo jiný než notář, advokát či banka, v daném případě realitní kancelář. V rozsudku ze dne 26. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 3147/2012, se pak Nejvyšší soud zabýval vadou řízení spočívající v tom, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací založily svá rozhodnutí na zcela nedostatečných skutkových zjištěních, která neumožňovala právně posoudit, jaký právní vztah vznikl na základě uzavřené smlouvy a mezi jakými účastníky. Jelikož jednou z možností bylo uzavření inominátní smlouvy mající charakter svěřenecké smlouvy, odkázal Nejvyšší soud na svůj výše citovaný rozsudek a v něm obsažené závěry.
Podle dovolatele je jeho dovolání přípustné též pro řešení otázky hmotného práva, která byla již dovolacím soudem vyřešena v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 412/2016, ale má být posouzena jinak. Z dovolání se však nepodává, jakou právní otázku by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak tomu učinil ve svém dřívějším rozhodnutí. Namísto toho dovolatel zdůraznil, že podle jeho názoru jsou esenciální náležitostí smlouvy pro poskytnutí franšízy přesně stanovené podmínky a obsah franšízy. Tento závěr pak plně koresponduje se závěrem obsaženým v dovolatelem citovaném usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 412/2016. Podle dovolatele „přestože v posuzovaném případě vyznívají skutkové závěry odvolacího soudu obdobně, lze s odkazem na dále uvedené vady řízení a výše popsané námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci uzavřít, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu není správné a má být posouzeno jinak“. Na tomto místě je vhodné připomenout, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V dovolání v této souvislosti dovolatel pouze rozvedl, co rozumí přesným a určitým vymezením obsahu franšízy, shrnul okolnosti případu posuzovaného Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 412/2016 a odkázal na již dříve uplatněnou právní argumentaci a na namítané vady řízení. Na základě uvedeného je pak zřejmé, že ani tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Namítal-li konečně žalovaný, že se odvolací soud dopustil celé řady procesních vad spočívajících v absenci skutkových zjištění ve vztahu k provedeným důkazům, v nesprávně převzatém skutkovém stavu od soudu prvního stupně, v uvádění nepravdivých údajů v odůvodnění rozhodnutí, v absenci hodnocení důkazů a právního hodnocení a v porušení podmínek koncentrace řízení, uplatnil námitku, která není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jsou tvrzeny vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. vyvolat nemohou.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu