ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1840.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1840/2019-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BAUMIT, spol. s r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, Průmyslová 1841, identifikační číslo osoby 48038296, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalované JUB akciová společnost , se sídlem v Milevsku, Masarykova 265, identifikační číslo osoby 00511447, zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 Cm 456/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 32/2018-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 35 Cm 456/2016-187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům a dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamního sdělení „JUBIZOL Micro Air. Fasádní systém, který dýchá“, a zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům a dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamních sdělení obsahujících slovní spojení „Fasadní systém, který dýchá“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 32/2018-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., změnil ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalované 33.406,77 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku: „zda, za jakých konkrétních podmínek a do jaké míry se lze z titulu porušení ustanovení na ochranu nekalé soutěže domáhat právní ochrany užívání označení výrobků, které je popisné či obecné, a zda a za jakých podmínek se takové obecné označení může stát pro soutěžitele příznačné.“ V této souvislosti dovolatelka uvádí, že odvolací soud se při řešení otázky možné ochrany označení obecného charakteru odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007, když v rozporu se zde uvedenými závěry konstatoval, že označení dovolatelky je do takové míry obecné, že nemůže získat příznačnost samo o sobě ani v různých modifikacích.
Touto otázkou však dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V předmětném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval možností ochrany obecných označení proti nekalosoutěžnímu jednání, přičemž uvedl, že „… nelze vyloučit, aby v hospodářské soutěži některé ze zvláštních označení podniku nebo výrobků, obchodních materiálů apod., které platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné, mohlo získat ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání. V právní literatuře (srov. kupř. komentář C. H. Beck, Právo proti nekalé soutěži, I. Munková, 3. vydání 2008, str. 75) je obdobně zastáván názor, že druhové či generické označení postrádá zpravidla právní ochranu, není však vyloučeno, aby se takové zcela obecné označení stalo pro určitý podnik natolik příznačné, že je s ním v zákaznických kruzích zcela nepochybně spojováno“. V tam projednávané věci pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné označení žalobců není způsobilým předmětem ochrany, jelikož není zvláštním označením podniku či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení §47 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obdobně srov. §2981 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Přihlédl přitom i k druhotnému významu výrazů tvořících označení, jehož ochrany se žalobci v dané věci domáhali („miss“ spolu s označením státu), dodal ovšem, že tento význam označení nezískalo díky soutěži žalobců. Ztotožnil se tak s názorem odvolacího soudu, že předmětné označení nemohlo získat příznačnost ve vztahu k žalobcům.
Zcela v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pak odvolací soud ve zde posuzované věci dospěl k závěru, že i kombinace obecných slov pro označení specifických výrobků, zde fasádního systému, se může stát příznačnou pro konkrétního výrobce. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud taktéž zabýval otázkou druhotného významu pojmů, jejichž spojení tvoří označení výrobku dovolatelky („fasádní systém, který dýchá“), a uzavřel, že ani v tomto významu („dýchá“ jako označení vlastnosti fasádního systému – parapropustnosti) se toto označení nestalo pro dovolatelku příznačným a není tak zvláštním označením závodu (výrobku) dovolatelky ve smyslu §2981 o. z. Tento závěr má přitom oporu ve skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Odvolací soud neměl za prokázané, že by dané označení získalo distinktivitu ve vztahu k žalobkyni.
Předkládá-li dále dovolatelka otázku, zda „opravňuje skutečnost, že soutěžitel použije v reklamě, byť dlouhodobě a s vynaložením vysokých nákladů, údaj, resp. formulaci popisující vlastnost výrobku jiného soutěžitele k tomu, aby bez dalšího kořistil z takového předchozího soutěžního výkonu, a pokud ano, za jakých podmínek“, nezakládá ani jejím prostřednictvím přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se takovou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Totéž platí i ve vztahu k třetí otázce předložené dovolatelkou ve znění: „jsou-li v reklamě použity formulace nikoliv ryze popisné, avšak opisné – opisující či popisující nepřesně (s metafory) vlastnost výrobku, opravňuje tento fakt jiného soutěžitele ke kořistění z takového soutěžního výkonu, a pokud ano, za jakých podmínek.“
Dovolatelka při formulaci těchto otázek přehlíží, že odvolací soud napadené rozhodnutí opřel o závěr, že v daném případě zde není způsobilý předmět ochrany ve smyslu dotčených ustanovení o. z. upravujících nekalou soutěž.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2809/2010, pak dovolací soud shledává nepřípadným, neboť jde o skutkově odlišnou věc. Nejvyšší soud se zde zabýval otázkou, zda jednání žalované spočívající v přijímání slevových kupónů žalobkyně v obchodech žalované za účelem poskytnutí slevy na nich uvedené, případně za účelem poskytování cenové záruky zákazníkům, je jednáním nekalosoutěžním, či nikoliv.
Namítá-li dovolatelka v části dovolání nesprávné posouzení kritérií stanovených v ustanovení §2976 o. z., ani touto argumentací nezakládá přípustnost dovolání, neboť v této souvislosti neformuluje žádnou konkrétní otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Přípustnost dovolání konečně nemohou založit ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýká soudům nižších stupňů možné vady řízení – nesprávné posouzení okamžiku a účinků koncentrace řízení ve smyslu §118b o. s. ř. Tyto námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť k možným vadám řízení by mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu