ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1864.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1864/2019-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Radkem Motzke, advokátem se sídlem v Kalech, č. p. 6, proti žalované ALGON, a. s. , se sídlem v Praze 5, Ringhofferova 1/115, identifikační číslo osoby 28420403, zastoupené Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 84/5, o zaplacení 238.545 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 67/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 54 Co 165/2018-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 26 C 67/2015-245, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 238.545 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a vůči státu (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 54 Co 165/2018-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně svými námitkami rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že systém klimatizace jako celek nikdy nebyl reklamován. Uvádí v tomto ohledu, že formulace uvedená v e-mailu ze dne 7. 6. 2011 neposkytuje žádný poklad pro úvahu, že se reklamace týkala pouze velkého čerpadla, a dodává, že zcela jasně reklamoval nefunkčnost systému vytápění a klimatizace jako celku. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), jelikož nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze. V dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když převzal názor žalované, že „systém lze reklamovat po částech, což zřejmě zbavuje žalovanou odpovědnosti za odstranění vad z nereklamovaných částí díla“. Poukazuje v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1076/2000. Nejvyšší soud však neshledal závěr odvolacího soudu o možnosti reklamace části díla, tedy o možnosti uplatnění práv z vadného plnění pouze ve vztahu k části systému vytápění a klimatizace, za rozporný s dovolatelem namítanou judikaturou. Z citovaných rozsudků Nejvyššího soudu nevyplývá, že by se reklamace nemohla vztahovat pouze k určitým vadám části díla, a nevyplývá z nich rovněž, že by měl zhotovitel bez dalšího odstraňovat objednatelem nevytčené vady díla, jak dovozuje dovolatel.
V části dovolání pak dovolatel uvádí, že mu žalovaná odevzdala systém vytápění a klimatizace se závažnou vadou, o které věděla, resp. měla jako odborník vědět, když nedokončila instalaci řídící jednotky. Dále dodává, že žalovaná se o všech reklamacích prokazatelně dozvěděla, přičemž reklamace ze dne 12. 10. 2012 a ze dne 17. 6. 2013 představovaly pouze urgence původní (včasné) reklamace ze dne 7. 6. 2011, kterou byl reklamován systém klimatizace jako celek. Vada vytčená reklamací ze dne 7. 6. 2011 přitom byla dle dovolatele řádně odstraněna až náhradním dodavatelem v únoru roku 2015. Touto argumentací však dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi věci, neboť odvolací soud nevzal za prokázané, že by žalovaná v době předání díla věděla nebo musela vědět o vadách či skutečnostech, v jejichž důsledku k vadám došlo. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se rovněž podává, že žalobce neprokázal, že by dne 12. 10. 2012 řádně reklamoval vady díla, přičemž reklamace ze dne 17. 6. 2013 se dle odvolacího soudu vztahovala k jiné vadě, nikoliv k vadě vytčené reklamací ze dne 7. 6. 2011 – nejednalo se tak o pouhé „urgence“ původní reklamace, jak uvádí dovolatel. Stejně tak tvrzení dovolatele o okamžiku řádného odstranění vady vytčené dne 7. 6. 2011 nekorespondují se zjištěným skutkovým stavem, když soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že oprava oznámené vady byla provedena ve dnech 14. 7. 2011 a 14. 9. 2011. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené „výkladové praxe ohledně vědomých vad“, přičemž v tomto ohledu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1855/2010, a ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1052/10. Ani touto argumentací však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť i zde vychází dovolatel z vlastních skutkových závěrů o nedokončeném díle. Rovněž nelze přehlédnout, že se v případě dovolatelem citované judikatury jedná o skutkově odlišné věci, a to zejména s ohledem na charakter vytčených vad – ve zde posuzované věci nebylo zjištěno, že by předmětná vada byla vadou zjevnou. Za dané situace tedy Nejvyšší soud neshledává tyto odkazy dovolatele případnými.
Konečně ani námitky dovolatele, kterými odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k některým provedeným důkazům a porušil svou povinnost vydat přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi dovolatel brojí proti možným vadám řízení. K těm by však mohl dovolací soud za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu