ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2011.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2011/2019-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BCC, s. r. o. , se sídlem v Opavě, Hlavní 358/5, identifikační číslo osoby 47666021, zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Vítězná 3334/7, proti žalované FRIGOMONT a. s. , se sídlem v Brně, Juliánovské náměstí 3878/2, identifikační číslo osoby 26032732, zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o zaplacení částky 110.019 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2019, č. j. 47 Co 241/2018-167, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. 49 C 41/2017-155, rozhodl, že se rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 49 C 41/2017-133, zrušuje a řízení se zastavuje (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a o tom, že se žalobkyni nevrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2018, č. j. 49 C 41/2017-133, se nezrušuje a řízení se nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy že žalovaná měla dle §96 odst. 3 o. s. ř. vážný důvod nesouhlasit se zpětvzetím žaloby, je nesprávné a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak Nevyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010 (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014), vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska.
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V nyní řešené věci odvolací soud považoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené žalovanou za vážné s odůvodněním, že v projednávané věci vzala žalobkyně žalobu zpět po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by uvedla důvody zpětvzetí. Učinila tak v době, kdy rozsudek nenabyl právní moci, takže soud byl povinen zjistit stanovisko žalované. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, uplatněná pohledávka žalobkyně byla mezi účastnicemi řízení nesporná. Soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování stran existence pohledávky žalované z titulu nároku na slevu z ceny díla při vadném plnění žalobkyně a nároku na smluvní pokutu za pozdní odstraňování vad. Soud shledal pohledávku žalované oprávněnou, způsobilou k započtení ve výši žalobkyní uplatněného nároku, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Uvedl též, že žalovaná má právo na meritorní rozhodnutí věci, zvláště za situace, kdy účinně rozvinula svou obranu a významně tak napomohla k objasnění skutkového a právního stavu věci. Nejvyšší soud přitom úvahu odvolacího soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou neshledal.
Jestliže dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, dle něhož vážným důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby není skutečnost, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bude do budoucna zakládat překážku věci rozsouzené, neshledal Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tuto námitku případnou, když v dané věci byly pro závěr odvolacího soudu rozhodné i další výše popsané skutečnosti.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu