ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2045.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2045/2019-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Pobočná 1395/1, PSČ 141 00, proti žalovaným 1. L. S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Krylem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, PSČ 149 00, a 2. D7, a.s. , se sídlem v Praze 2, Polská 4, PSČ 120 00, IČO 47115408, o zaplacení částky 3 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1pod sp. zn. 38 C 280/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského v Praze ze dne 15. ledna 2019, č. j. 55 Co 416/2018-199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2019, č. j. 55 Co 416/2018-199, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 38 C 280/2014-193, kterým bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v procesním postupu soudu prvního stupně nedošlo k pochybení a k zastavení odvolacího řízení došlo v souladu s §9 odst. 1 zák. č. 549/1991, Sb., o soudních poplatcích v platném znění.
K námitce žalobce, že ve smyslu §50b odst. 4 písm. a) o. s. ř. měla být výzva k úhradě soudního poplatku z odvolání doručena kromě zástupce žalobce i žalobci samotnému, uvedl, že výzva se kromě zástupce doručuje účastníku pouze v případě, že obsahuje určitý pokyn, který může splnit pouze zastoupený účastník osobně. Placení soudního poplatku však nen úkonem, který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž se jedná o právní úkon, který může učinit jeho zástupce. Proto postačuje výzva k úhradě soudního poplatku doručená pouze právnímu zástupci účastníka (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/2002).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dle dovolatele je touto otázkou zda lze s ohledem na právní úpravu zák. č. 549/1991 Sb. soudních poplatků účinnou od 30. září. 2017 považovat úhradu soudního poplatku za nezastupitelný úkon účastníka, když současná právní úprava zároveň nedává soudu možnost dodatečně vzít v úvahu dodatečné zaplacení soudního poplatku. Podle dovolatele spočívá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v posouzení výše uvedené otázky.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř) osobou oprávněnou, účastníkem řízení, kterou zastupuje advokát (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání a zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které se není třeba odklonit ani vzhledem k současnému znění zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se sjednotila, že zaplacení soudního poplatku není nezastupitelným úkonem, který by mohl provést pouze účastník osobně, proto se usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení ve smyslu §49 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/1999, uveřejněné pod č. 1/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na správnosti výše uvedeného právního závěru nemůže nic měnit skutečnost, že s účinností od 30. září 2017 bylo novelizováno ustanovení §9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích tak, že došlo k vyloučení možnosti dodatečného splnění poplatkové povinnosti nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily a věc po právní stránce správně posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným z důvodu souladu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dovolání odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť je nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu