ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2118.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2118/2017-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce R. K. , bytem a sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, PSČ 736 01, proti žalované BONATRANS GROUP a.s., se sídlem v Bohumíně, Revoluční 1234, PSČ 735 94, IČO 27438678, o zaplacení částky 924 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 109/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 15 Co 682/2015-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 15 C 109/2014–265, nepřipustil změnu žaloby (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 924 470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,30 % ročně za dobu od 18. 2. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. října 2016, č. j. 15 Co 682/2015–315, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání shledává dovolatel v naplnění 3 předpokladů obsažených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Žalobce navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, nebo aby jej zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť nevzal v úvahu, že pro posouzení smlouvy je rozhodující samotný obsah smlouvy, nikoli jen její formální označení. V této souvislosti žalobce citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1579/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, rozsudek ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000, rozsudek ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, usnesení ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2014, a usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1387/2013.
Dovolání žalobce pro řešení výše uvedené právní otázky není přípustné, neboť z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí své právní posouzení povahy smlouvy nepostavil pouze na jejím označení jako smlouvy rámcové, jak tvrdí dovolatel, nýbrž naopak vycházel z jejího obsahu, když mimo jiné zdůvodnil, že rámcová smlouva č. 108002 upravovala pouze rámcově podmínky spolupráce účastníků jako smluvních stran. Podle odvolacího soudu smlouvu nelze posoudit jako smlouvu o dílo (jak se domníval žalobce), neboť z ní nevyplývá povinnost žalobce dílo provést a povinnost žalované zaplatit cenu díla. Nedostatečnost obecného (rámcového) vymezení činností, a tudíž i neplatnost, je dosvědčována v konečném důsledku (při absenci objednávky a konkrétně vymezeného rozsahu prací) i nemožností stanovit cenu díla. Odvolací soud závěrem vysvětlil, že o rámcové smlouvě č. 108002 nelze pro absenci založení subjektivních povinností a práv a také konkretizace předmětu díla uvažovat jako o smlouvě o dílo. Odvolací soud tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004, ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007) správně posuzoval rámcovou smlouvu č. 108002 podle jejího obsahu, nikoli (pouze) podle jejího názvu. Odvolací soud se svým právním hodnocením neodchýlil od dovolatelem citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Spatřoval-li dále dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť se nevypořádal s námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení, nelze mu dát za pravdu. Taková námitka žalobce by mohla představovat, pakliže by byla shledána důvodnou, pouze vadu řízení, jak se ostatně podává i z dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011. Samotná namítaná vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání.
Podle žalobce je jeho dovolání přípustné též z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, přičemž touto otázkou je, zda smlouva označená jako „rámcová smlouva uzavřená dle §536 OZ 513/91 Sb.“ je pouze smlouvou „rámcovou“ nebo na ní má být nahlíženo především z hlediska jejího obsahu jako na „smlouvu o dílo“, má-li všechny náležitosti smlouvy o dílo podle §536 a násl. obch. zák.
Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2014, vyložil, že „může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť z dovolání se nepodává, od jakého svého rozhodnutí se má nyní Nejvyšší soud odchýlit. Z obsahu dovolání je naopak patrné, že žalobce nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů a po Nejvyšším soudu žádá, aby rozhodl jinak, než jak učinil odvolací soud, tj. ve prospěch žalobce. Takový požadavek však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak.
Konečně podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda „smlouva označená jako ‚rámcová smlouva dle §536 obch. zák.‘ může být změněna v části týkající se ceny díla dle množství skutečně provedené práce na paušální částku s podmínkou, že spolupráce smluvních stran bude minimálně po dobu dvou let a ukáže-li se, že tato podmínka nebyla splněna, platí rámcová smlouva dle §536 obch. zák. s cenou za dílo dle množství skutečně provedené práce“.
Ačkoliv se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádával s námitkou žalobce uplatněnou v odvolacím řízení stran možné změny rámcové smlouvy v části upravující ujednání o ceně prací, kterou vyhodnotil jako neopodstatněnou, na tomto závěru napadené rozhodnutí nezávisí; tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Z napadeného rozhodnutí se podává, že pro posouzení věci bylo rozhodující, že pro vzájemná práva a povinnosti smluvních stran je rozhodné znění realizačních smluv, které v nyní posuzovaném případě žádnou dohodou stran podmíněny nebyly, přičemž částky, které si strany v realizačních smlouvách ujednaly, byly žalobci zaplaceny. Odvolací soud navíc stejně jako soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaná uhradila žalobci částku 803 134,80 Kč včetně DPH, kterou žalobce požadoval jako rozdíl mezi cenou díla stanovenou podle skutečně provedených prací a cenou díla stanovenou paušálně částkou 495 000 Kč bez DPH v období od 1. 8. až 31. 12. 2011. Jinými slovy, pro rozhodnutí ve věci bylo určující, že si strany ujednaly cenu díla v jednotlivých realizačních smlouvách (byť odchylně od podmínek stanovených v rámcové smlouvě), a takto sjednané ceny byly žalovanou žalobci uhrazeny, nadto žalovaná na začátku roku 2012 uhradila žalobci rozdíl mezi částkou odpovídající násobku skutečně provedených prací a jednotkových cen obsažených v rámcové smlouvě a (paušální) částkou sjednanou v jednotlivých realizačních smlouvách za období srpen až prosinec 2011.
Pro úplnost Nejvyšší soud uzavírá, že přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání, ani to, že žalobce má za to, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť vydal rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění. I s přihlédnutím k závěrům dovolatelem citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III ÚS 772/13, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatel řádně nevymezil žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Nadto lze konstatovat, že převzal-li odvolací soud závěry o skutkovém stavu učiněné soudem prvního stupně a s jedinou výjimkou (která neměla vliv na rozhodnutí ve věci) se ztotožnil též s jeho závěry právními, není zřejmé, v čem by mělo spočívat porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a principu legitimního očekávání. To, že měl žalobce jiný názor na to, jak by mělo být ve věci rozhodnuto, neznamená, že odvolací soud postupoval v rozporu s uvedenými principy. Odvolací soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a tvrdí-li žalobce opak, pak je to jen jeho žádnými relevantními argumenty nepodložený projev snahy o zvrácení výsledku řízení.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu