ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3616.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3616/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) F. Ř.- , a b) M. Ř. , zastoupených JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 124, proti žalovaným 1) Mgr. J. Č. , a 2) Mgr. V. Č. , zastoupeným JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 133/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č.j. 29 Co 362/2007-473, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č.j. 29 Co 362/2007-473, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v pořadí již druhým (v záhlaví cit.) rozsudkem, poté, co jeho předchozí rozsudek (ze dne 13. prosince 2007, č.j. 29 Co 362/2007-380) byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 18. února 2010, č.j. 30 Cdo 4792/2008-407, ve výrocích II., IV. a V. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena zpět k dalšímu řízení, změnil v meritorním výroku III. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2006, č.j. 13 C 133/2002-323, tak, že předmětnou vyklizovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (prostřednictvím své advokátky) včasné a stručné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm formálně všechny zákonem předvídané dovolací důvody. Přitom dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatňují při tvrzení (ve stručnosti shrnuto), že ač z výše označeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vyplývala povinnost, aby odvolací soud při rozhodování reagoval na právní argumentaci žalobců, jak ji uvedli v podaném dovolání, odvolací soud tak v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku neučinil, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle žalobců již tato okolnost představuje důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Žalobci dále poukazují na nesprávný nákladový výrok a na jimi zjištěný rozpor mezi ústním odůvodněním vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu (žalobci uvádějí, že při vyhlášení rozsudku jim bylo sděleno, že se žalobcům nepodařilo prokázat tvrzené skutečnosti, zatímco písemné vyhotovení napadeného rozsudku neobsahuje uvedení žádných skutečností, které se podle názoru odvolacího soudu nepodařilo žalobcům prokázat). Pro případ, že by dovolací soud nepovažoval nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostačující pro jeho zrušení, žalobci „odkazují na obsah jejich předchozího dovolání ze dne 29. března 2008 (mimo jeho závěr, kterým odůvodňujeme přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), na závěrečné stanovisko ve věci ze dne 31.1.20011 i na obsah našich dalších vyjádření v soudním spisu.“ Žalobci navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců (naopak) mají za to, že námitky týkající se odůvodnění soudního rozhodnutí nejsou dovolacím důvodem, stejně jako uváděné chybné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Poukazují na okolnosti vztahující se ke koupi předmětného bytu a k jeho rekonstrukci. Rozhodnutí soudu prvního stupně považují za věcně nesprávné a podané žaloby za zjevně šikanózní a ryze účelové zneužití práv žalobců vůči žalovaným. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání žalobců jako zcela nedůvodné zamítl, resp. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že žalobci uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl osvědčen.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. února 2010, č.j. 30 Cdo 4792/2008-407, jímž byl (ve shora uvedeném rozsahu) zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2007, č.j. 29 Co 362/2007-380, závěrem (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) uvedl: „Protože dovolatelé ve svém dovolání v uvedeném směru, již v reakci na jiný právní názor odvolacího soudu, jak je vyložen v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku, podrobně argumentují, bude věcí právě odvolacího soudu, aby při rozhodování tuto uplatněnou argumentaci vzal v úvahu a v případě, že by ji nepovažoval za relevantní, se s ní v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku pečlivě vypořádal (srov. §157 odst. 2 za užití §211 o. s. ř.).“
V předmětném podání přitom žalobci (primárně) namítali, že „Odvolací soud se nezabýval všemi skutečnostmi, kterými odůvodňovali žalobci neplatnost kupní smlouvy ze dne 10. 5. 1982, ani uváděnými důvody neplatnosti dohody o modernizaci bytu ze dne 6. 7. 1989, a argumenty proč nemohli žalovaní 1. a 2. nabýt na základě této dohody vlastnictví k prostorám, vzniklým přístavbou bytu, který získali kupní smlouvou ze dne 10. 5. 1982.“
Jak je zřejmé z obsahu spisu, esenciální námitkou, kterou žalobci v průběhu tohoto (již od roku 2002 trvajícího) soudního sporu ve svých podáních opakovaně zmiňovali při argumentaci, na jejímž základě formulovali právní závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. května 1982, od níž žalovaní odvozují vlastnictví (platnost titulu) k předmětnému bytu, bylo tvrzení, že v době převodu ve smlouvě specifikovaný byt právně neexistoval, neboť nebyl (v takto převáděném rozsahu) zkolaudovaný. Přitom již ve své žalobě (v rámci právního posouzení vylíčených skutkových tvrzení) stran pojmu „byt“ žalobci odkázali na §62 zákona č. 40/1964 Sb. (žalobci zjevně ovšem zamýšleli odkázat na zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v rozhodném znění, který obsahuje definici bytu, nikoliv na občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který byl v této souvislosti zřejmě nedopatřením v žalobě uveden), a v tomto směru pak dále odkazovali na (podle nich relevantní) judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 16. září 1998, sp. zn. III. ÚS 91/98 – viz stanovisko žalobců na č.l. 103 a násl., především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a sp. zn. 22 Cdo 2980/2005 – viz vyjádření žalobců k odvolání žalovaných na č.l. 364 a násl. atd.).
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku ovšem nevyplývá, že by se odvolací soud uvedenou právní argumentací žalobců zabýval a seznatelným způsobem vysvětlil, proč (z jakých důvodů) ji nepovažuje (včetně odkazovaných rozhodnutí) za relevantní. V této souvislosti přitom Nejvyšší soud musí připomenout, že již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/1985, bylo judikováno, že pojem „byt“ musí být i pro účely sledované zákonem č. 52/1966 Sb. vykládán shodně s ustanovením §62 zákona č. 41/1962 Sb., o hospodaření s byty, že totiž bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky (totéž uvádí v podstatě i důvodová zpráva k zákonu č. 52/1966 Sb.).
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 160 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi) závazný právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věci za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný je výklad práva ten, který soud zvolil.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 (jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), když zaujal právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně.
Na judikované závěry pak navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010 (in www.nsoud.cz ), ve kterém (což lze přiměřeně vztáhnout i na posuzovanou věc) mj. vyložil, že mění-li odvolací soud rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.).
Lze tedy ve shodě např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 (in www.nsoud.cz ), uzavřít, že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost (nalézacího) soudu vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal vůbec anebo přesvědčivým způsobem, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože taková vada, zatěžující odvolací řízení, byla v posuzovaném případě zjištěna, Nejvyššímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty první téhož zákonného ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. února 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu