ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2164.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2164/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUREKA s. r. o. , se sídlem v Hranicích, Janáčkova 732, identifikační číslo osoby 46581375, zastoupené JUDr. Lukášem Michnou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 212/8, proti žalované BH Securities a. s. , se sídlem v Praze 1, Na příkopě 848/6, identifikační číslo osoby 60192941, zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 18/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 12 Cmo 283/2018-144,
takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 2.178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 16 Cm 18/2017-109, zamítl návrh na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 287/14, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9.000 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10.890 Kč (druhý výrok), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, tj. ve výroku prvním, druhém a třetím, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v dovolání namítá, že procesní pochybení rozhodců v rozhodčím řízení, která jsou natolik rozsáhlá a závažná, že podstatně ovlivnila výsledek rozhodčího řízení v její neprospěch tím, že v jejich důsledku nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav umožňující správné právní posouzení věci, způsobují extrémní zásah do jejích procesních práv a je třeba je posoudit tak, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc v řízení před rozhodci projednat ve smyslu §31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“). Za taková procesní pochybení označuje žalobkyně zejména skutečnost, že rozhodčí řízení bylo vedeno pouze formálně, skutečnosti a důkazy žalobkyně, přestože byly pro rozhodnutí věci rozhodné, byly rozhodci účelově pominuty, rozhodci v rozporu se skutečnostmi a důkazy - tvrzenými a předloženými žalobkyní - nesprávně zjistili skutkový stav, protože tvrzení a důkazy žalobkyně rozhodci buď ignorovali, nebo je hodnotili v příkrém rozporu s pravidly logického uvažování a procesními zásadami dokazování, stěžejní právní argumenty pro zamítnutí rozhodčí žaloby rozhodci v plné šíři poprvé uvedli až v odůvodnění rozhodčího nálezu, žalobkyně nebyla na možnost právního názoru rozhodců upozorněna a dostatečně poučena o nutnosti doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy.
Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 téhož zákona; účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Při posuzování otázky, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je pak třeba zkoumat nejen z toho hlediska, zda byly procesní postupy dodrženy po formální stránce, nýbrž též z hlediska materiálního, totiž zda skutečně měly obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění svých procesních práv (srov. např. rozsudky ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010).
V nálezu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 zákona č. 216/1994 Sb.) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být v dovolacím řízení zpochybněna a z nichž dovolací soud při posuzování tohoto dovolání vycházel, vyplývá, že rozhodčí soud se v důvodech svého rozhodnutí podrobně vypořádal s argumentací žalobkyně, tak jak byla uplatněna v žalobě i v řadě dalších písemných podání včetně závěrečného návrhu, že k projednání uvedené žaloby byla rozhodčím soudem nařízena celkem čtyři ústní jednání, k nimž byli předvoláni zástupci účastníků řízení. Při prvním jednání bylo přítomným zástupcům poskytnuto poučení podle §34 řádu rozhodčího soudu a §118a o. s. ř. o nutnosti doložit svá tvrzení předloženými důkazy i o následcích nesplnění této povinnosti. Rozhodčí soud poté provedl více než 20 listinných důkazů předložených žalobkyní a poskytl žalované možnost se k nim vyjádřit. Při dalším jednání bylo provedeno, kromě důkazu předloženého k výzvě soudu žalobkyní (dodatek mandátní smlouvy), 13 listinných důkazů navržených žalovanou a jednání bylo odročeno s tím, že žalobkyni byla v mezidobí dána možnost, aby se vyjádřila k důkazům provedeným při tomto jednání. Při jednání konaném dne 10. 6. 2015 za přítomnosti zástupců obou účastníků řízení bylo konstatováno, že žalobkyně podala v mezidobí další dvě písemná vyjádření ve věci. V závěru jednání zástupce žalobkyně předložil další písemné vyjádření ve věci. Při posledním jednání ve věci, poté, co zástupci účastníků k dotazu rozhodčího soudu shodně uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, bylo dokazování ukončeno a stranám byla poskytnuta lhůta k podání písemných závěrečných návrhů.
S ohledem na uvedená skutková zjištění je závěr odvolacího soudu, že z ničeho nelze dovodit, že by rozhodčím soudem nebyla respektována rovnost sporných stran a že by žalobkyni byla odňata možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře Nejvyššího soudu (shora uvedené).
K námitkám dovolatelky o tom, že nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav umožňující správné právní posouzení věci, že důkazy žalobkyně rozhodci „buď ignorovali, nebo je hodnotili v příkrém rozporu s pravidly logického uvažování a procesními zásadami dokazování“, Nejvyšší soud uvádí, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a následného právního posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, podle něhož, měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5360/2016).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že nebyla na možnost právního názoru rozhodců upozorněna a dostatečně poučena o nutnosti doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že poučovací povinnost upravenou v ustanovení §118a o. s. ř. má i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu namísto soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3267/2015, či ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016). V každém jednotlivém případě je ale nutno zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. věcně opodstatněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012). Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, či ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014).
V posuzované věci nebylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. namístě, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán), předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že žalobkyně v rámci svého procesního postupu neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní (tj. že nebyla úspěšná proto, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, popř. nenavrhla důkazy potřebné k jejich prokázání). Odlišný právní názor rozhodčího senátu ohledně důvodnosti dovolatelčiny žaloby neznamená, že by měla být žalobkyně před vydáním rozhodčího nálezu poučena o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu vyzvána k dalším tvrzením a důkazním návrhům (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1246/2018). Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález není založen na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobkyně, nebyl postup podle ustanovení §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení opodstatněn. Ze zjištění učiněných odvolacím soudem plyne, že důvodem procesního neúspěchu žalobkyně v rozhodčím řízení byl závěr rozhodčího soudu, že na straně žalované neshledal porušení zákonných ani smluvních povinností ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené majetkové újmy na straně žalobkyně.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu nesprávnou a nezákonnou „dezinterpretaci“ judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu s tím, že má za to, že závěr odvolacího soudu, že „není povinností rozhodce poskytnout v rozhodčím řízení poučení podle ust. §118a o. s. ř., jestliže se v průběhu tohoto řízení oba účastníci opakovaně vyjádřili ve věci samé, jejich podání byla vždy protistraně doručena, byla jim zachována možnost se k těmto podáním vyjádřit a aktivně se účastnili konaných jednání“, není v souladu s touto judikaturou, pak ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Citovaný závěr odvolacího soudu je v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3718/16, v němž Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces v postupu obecných soudů, kdy tyto dovodily, že k poučení podle §118a o. s. ř. nebyl důvod (viz odůvodnění tohoto usnesení). V dalších odkazovaných rozhodnutích (konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, a v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 258/99, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97) otázka možného poučení podle §118a o. s. ř. nebyla vůbec řešena a proto jsou tyto odkazy na uvedená rozhodnutí nepřípadné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, v němž uvedl, že „netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti […] obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být zjevně nespravedlivé“. Dovolací soud přitom neshledal, že by postup odvolacího soudu byl v projednávané věci přehnaně formalistický.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, či ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souvislosti s dovoláním a poplatkovou povinností s ním spojenou navrhla dovolatelka, aby Nejvyšší soud podle §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), zrušil své usnesení, jímž dovolatelku vyzval k zaplacení doplatku soudního poplatku z dovolání až do výše 14.000 Kč. Dovolatelka je přesvědčena, že v předmětném řízení jde o „zrušení rozhodčího nálezu“ podle ZRŘ, což je procesní otázka, a proto se má vybrat soudní poplatek podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „sazebník“), tj. ve výši 4.000 Kč. Dovolatelka se však mýlí. Věcí samou se v soudním řízení rozumí to, o čem se vede spor. I když soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu neprojednává věc samu, tj. předmět sporu v rozhodčím řízení, předmětem tohoto řízení je otázka, zda straně (ne)byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. O této otázce rozhodl soud prvního stupně, o této otázce rozhodoval v odvolacím řízení též odvolací soud. Předmětem odvolacího řízení byla tedy věc sama, a proto se soudní poplatek za dovolání platí podle položky 23 bodu 1 písm. d) sazebníku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu