ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2338.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2338/2019-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Hockey club tělovýchovná jednota Šternberk, z.s. se sídlem ve Šternberku, Blahoslavova 1434/15, PSČ 785 01, IČO 44936168, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, PSČ 796 01, proti žalovanému Městu Šternberk se sídlem ve Šternberku, Horní náměstí 78/16, PSČ 785 01, IČO 299529, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, o ochranu proti nekalé soutěži a reparaci imateriální újmy formou omluvného dopisu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 1/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2018, č. j. 4 Cmo 87/2018-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 4 Cmo 87/2018-111, potvrdil rozsudek ze dne 19. 1. 2018, č. j. 5 Cm 1/2014-9, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o uložení povinnosti zaslat žalobci písemnou omluvu ve znění citovaném ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jenž považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované jeho rozhodnutími 3 Cmo 36/92 nebo 3 Cmo 260/97, když vztah mezi žalobcem a žalovaným neposuzoval jako soutěžní vztah. Prosazuje, že skutečnost, že žalovaný poskytl žalobci dotaci, nevylučuje soutěžní vztah mezi nimi. Je přesvědčen, že kontrola nakládání s dotací ze strany žalovaného byla provedena chybně a tendenčně, za účelem poškození žalobce, a proto se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy soutěže. Dále namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, když neprovedly jím navrhované důkazy, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, z čehož cituje pasáž o provádění důkazů soudem. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej nepovažuje za přípustné, neboť z jeho obsahu není patrné, jaká konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nebo při řešení jaké otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyslovil souhlas se závěry soudů nižších stupňů, že s žalobcem nebyli v soutěžním vztahu, a že provedením kontroly nakládání s peněžními prostředky poskytnutými žalobci formou dotace se nedopustil jednání za účelem soutěžního záměru, nýbrž žalovaný plnil povinnost, kterou mu ukládá zákon. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností, a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že soudy obou stupňů na řešený případ správně aplikovaly §44 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť k jednání žalovaného, které žalobce považuje za nekalosoutěžní a kvůli kterému je veden tento spor, došlo před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. §3028 odst. 3 o. z.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, nebo rozsudek ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001), podle které pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je jednáním v hospodářské soutěži není rozhodné, zda jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru, a nikoli záměru jiného.
Hospodářským stykem není styk úřední, pokud nevyúsťuje v majetkové cíle a soutěžní snahy. Z pojmu hospodářského styku je třeba vyloučit jednání konané ve veřejném zájmu, přičemž veřejným zájmem se rozumí zejména zájem, který má společnost nebo její jednotlivé složky na uspořádání věcí veřejných a sociálních na zachování zákonů a nařízení. Zpracování protokolu o výsledku kontroly nakládání s poskytnutými finančními prostředky (účelová dotace) nelze považovat za jednání uskutečněné za účelem soutěžního záměru. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze dovodit konkrétní zájem žalovaného na úspěchu jednoho soutěžitele na úkor druhého, tedy na výsledku konkurenčního boje dvou soutěžitelů, jak nesprávně namítá dovolatel. Využitím práva kontroly nakládání s poskytnutými prostředky, je-li prováděna v souladu s právními předpisy, nejsou objektivně sledovány soutěžní a konkurenční cíle, neboť jednání žalovaného bylo zaměřeno na realizaci pravidel stanovaných veřejným právem. Ze skutkových zjištění soudů, která nemohou být v dovolacím řízení přezkoumána, se nepodává porušení zákonných pravidel při provádění kontroly, které by vedlo k neodůvodněnému předstihu v hospodářské soutěži, resp. k neodůvodněnému předstihu pro někoho jiného. Pouze takové jednání lze kvalifikovat jako jednání, které do soutěže nekalosoutěžně zasáhne. Samotné provedení kontroly v případě poskytnutí dotace nemůže být zdrojem zkreslení hospodářské soutěže. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále namítá, že provedení kontroly nakládání s poskytnutými prostředky je jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže. Ačkoli dovolatel předkládá tuto otázku jako dovolacím soudem dosud neřešenou, činí tak na základě vlastních skutkových závěrů, které soudy nižších stupňů neučinily, tedy, že kontrola byla provedena chybně a tendenčně za účelem nátlaku na žalobce k přenechání činnosti žalované, a že protokol o výsledku kontroly ze dne 22. 3. 2010 obsahoval nepravdivé informace. Posuzování dobrých mravů jako jedné z podmínek aplikace generální klauzule nekalé soutěže však v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť jednání žalovaného nebylo jednáním v hospodářské soutěži. Za této situace nebylo třeba zabývat se námitkou ohledně dobrých mravů soutěže, která navíc směřuje do skutkového zjištění, které v dovolacím přezkumu nemůže být měněno či doplňováno.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají námitky dovolatele k nesprávnému procesnímu postupu soudu při dokazování resp. k neúplnému dokazování, neboť se jedná o námitky směřující do konkrétních vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanovaným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 není přiléhavý, neboť citované rozhodnutí řeší skutkově zcela odlišnou věc (jedná se o spor o zánik pohledávky započtením) a závěry v něm obsažené nelze vztahovat na posuzovanou věc. Odvolací soud se navíc od obecných kritérií o způsobu provádění dokazování nikterak neodchýlil, když uvedl, na základě kterých, v řízení provedených, důkazů dospěl k závěru, že jednání žalovaného není soutěžním jednáním a současně uvedl, proč již další důkazy neprováděl.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu