ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.234.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 234/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce GESTORE v.o.s., insolvenčního správce (dlužníka T. T., IČO XY) , se sídlem Čechyňská 361/16, Trnitá, 602 00 Brno, IČO 28820959, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem Čechyňská 361/16,
602 00 Brno, proti žalovanému ELAP výrobnímu družstvu , se sídlem Světlá 321, 793 31 Světlá Hora, IČO 00562572, zastoupenému Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem, se sídlem Hlavní náměstí 35/1, 794 01 Krnov, o zaplacení 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 66/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2018, č. j. 8 Co 187/2018-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Lubomíra Kincla, advokáta, se sídlem Čechyňská 361/16, 602 00 Brno.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 8 Co 187/2018-138, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 3. 2018, č. j. 16 C 66/2017-108, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 260 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2017 do zaplacení a uhradit náhrady náklady řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba je důvodná a že žalovaný je tedy povinen vydat žalobci částku 260 000 Kč s příslušenstvím, představující jeho bezdůvodné obohacení. Shodně se soudem prvního stupně ze skutkových zjištění učinil závěr, že mezi objednatelem-dlužníkem a žalovaným byla dne 12. 2. 2013 uzavřena smlouva označená jako kupní, která ale podle obsahu byla smlouvou o dílo, uzavřenou ve smyslu §536 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud vyšel při právním posouzení dále ze zjištění, že dne 12. 3. 2013 uhradil dlužník žalovanému sjednanou zálohu na plnění, kterým bylo navržení, dodávka a zprovoznění stroje (automatický zakladač), že po zahájení montáže byly zjištěny vady a stroj byl vrácen 3. 12. 2014 žalovanému, o čemž byl sepsán týž den zápis, a dne 15. 7. 2016 byl na objednatele-dlužníka prohlášen konkurz. Insolvenční správce (žalobce) se do 30 dnů od prohlášení konkurzu nevyjádřil, zda ze smlouvy uzavřené s žalovaným hodlá plnit. Odvolací soud konstatoval, že za této situace podle §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčího zákona (dále jen „z. č. 182/2006 Sb.“) platí, že plnění odmítl. Odmítnutí plnění insolvenčním správcem bylo ještě podpořeno jeho odstoupením od smlouvy. Podle odvolacího soudu proto soud prvního stupně správně dovodil, že za daného stavu jsou smluvní strany povinny vrátit si plnění, která si poskytly, a že vypořádání probíhá podle zásad bezdůvodného obohacení. Nikoliv však podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, ale podle §351 obch. zák. Odvolací soud nepřijal za oprávněnou námitku žalovaného, který nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nebylo ze strany žalovaného plněno dlužníkovi zcela ani zčásti, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že nebylo plněno řádně (pro vady díla) a ani včas (nebyl dodržen termín dodání stroje). Odvolací soud podpořil svůj závěr i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, podle něhož je smlouva o dílo ve smyslu §253 odst. 1 insolvenčního zákona splněna zhotovitelem v případě, kdy je dílo provedeno, tj. řádně ukončeno a předmět díla předán objednateli v dohodnutém místě. Odvolací soud neuznal za důvodnou námitku žalovaného, týkající se dílčího plnění, neboť ze skutkových zjištění bylo zřejmé, že předmět díla tvoří jeden celek, a to bez ohledu na to, že cena díla měla být placena postupně. Připomněl rovněž, že v daném případě se nejedná o odstoupení od smlouvy ve smyslu §560 a násl. obch. zák. pro vady díla, či nedodání díla ve sjednané době, ale jedná se o řešení nastalé situace ve smyslu speciálního ustanovení §253 z.č. 182/2006 Sb., které má přednost před ustanovením obchodního zákoníku. Odvolací soud nepovažoval za oprávněnou rovněž námitku, že se v daném případě jedná o věc pravomocně rozsouzenou, co se týče částky 260 000 Kč, když žalovaný přihlásil svou pohledávku ze stejné smlouvy o dílo, a to ve výši 726 000 Kč přihláškou do insolventního řízení a tato pohledávka nebyla insolvenčním správcem popřena. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o neexistenci překážky věci pravomocně rozsouzené tak, že byť částka 726 000 Kč i částka 260 000 Kč jsou částkami nárokovanými z jedné a téže smlouvy ze dne 12. 2. 2013, každá z těchto částek je požadována na základě jiného skutkového stavu. Odvolací soud proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky, zda v předmětné smlouvě bylo dohodnuto dílčí plnění závazku a potažmo při posouzení odstoupení od smlouvy a nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, řešící otázku odlišení dílčího plnění ve smyslu ustanovení §392 odst. 2 obch. zák. od plnění částečného. Namítá, že z povahy závazku v dané věci vyplývá, že bylo dohodnuto postupné dílčí plnění závazku, jestliže výroba stroje v sídle žalovaného byla vázána na uhrazení zálohy, následně mělo dojít k dodání stroje do závodu objednatele, tedy k dalšímu dílčímu plnění, na něž byla vázána další úhrada části ceny, a mělo následovat další dílčí plnění - uvedení stroje do provozu a jeho předání objednateli, na což bylo vázáno uhrazení třetí části ceny. Ze strany žalovaného došlo ke splnění dílčího plnění, když dopravil stroj do závodu objednatele a tímto okamžikem mu podle jeho názoru vznikl nárok na zaplacení části ceny ve sjednané výši 600 000 Kč + DPH, tj. 726 000 Kč. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebylo ze strany žalovaného plněno dlužníkovi zcela ani zčásti, a má za to, že odstoupení žalobce od smlouvy tak nebylo neúčinné a neplatné a žalobci nemohl mu vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající částce poskytnuté zálohy. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně dovodil, že v daném případě se nejedná o věc rozsouzenou s ohledem na uznanou přihlášku žalovaného do insolvenčního řízení. Poukazuje na to, že přiznaná zjištěná pohledávka žalovaného v insolvenčním řízení dlužníka má podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu povahu pohledávky pravomocně přiznané soudem, když nebyla insolvenčním správcem popřena, a přitom se tato pohledávka týkala shodného závazkového vztahu ze smlouvy ze dne 12. 2. 2013, na základě níž byla placena i záloha. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení nebo rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření, v němž navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání, protože je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl správně. Podle žalobce judikatura uváděná žalovaným, od níž se měl odvolací soud odchýlit, na posuzovanou věc nedopadá, neboť v daném případě se nejednalo o závazek rozdělený na několik samostatných, zřetelně oddělených plnění. Je přesvědčen, že odvolací soud správně dovodil, že předmět díla tvořil jeden celek, a to bez ohledu na to, že cena ta dílo měla být placena postupně. Pokud žalovaný vychází z domněnky, že by mu částka ve výši zálohy měla náležet za údajně poskytnuté samostatné dílčí plnění, žalobce připomíná skutkové zjištění, že stroj byl dodán do sídla dlužníka po sjednané lhůtě a nefunkční ve sjednaném rozsahu a takto vadný stroj byl žalovanému vrácen, a kdy navíc podle smluvních ujednání zůstává stroj až do úplného zaplacení ve vlastnictví žalovaného. Za správný považuje rovněž závěr odvolacího soudu ohledně vznesené námitky překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť v insolvenčním řízení byla přihlášena jiná pohledávka (podle čl. IV. odst. 2 smlouvy o dílo), než která je předmětem nynějšího soudního řízení (pohledávka podle čl. IV. odst. 1 smlouvy o dílo), kdy každá je požadována na základě jiného skutkového stavu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009. Dovolatel poukazem na toto rozhodnutí pomíjí skutečnost, že v daném případě nebyl předmět díla sjednán jako několik dílčích plnění, ale že odvolací soud ze skutkových zjištění z obsahu smlouvy učinil závěr, že předmět díla tvořil jeden celek (navržení, dodání a zprovoznění automatického zakladače) a je irelevantní, že cena za dílo měla být placena postupně. Dovolatel zakládá dovolací námitky na svém vlastním závěru o řádně předaném dílčím plnění (výroba stroje v sídle žalovaného a dodání stroje do závodu objednatele-dlužníka), avšak k takovému skutkovému závěru odvolací soud nedospěl. Odvolací soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že po zahájení montáže stroje byly zjištěny jeho vady a stroj byl vrácen žalovanému, nedošlo tedy ke vzájemnému plnění ze smlouvy. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017 nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Závěr odvolacího soudu je v souladu s jím aplikovanou judikaturou Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014 (veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o dílo je ve smyslu §253 odst. 1 insolvenčního zákona splněna zhotovitelem v případě, kdy je dílo provedeno, tj. řádně ukončeno a předmět díla předán objednateli v dohodnutém místě (k tomu srov. §554 odst. 1 obch. zák.). Námitka žalovaného, že odstoupení žalobce nebylo neúčinné a neplatné, je rovněž založena na vlastním tvrzení žalovaného, že došlo k dílčímu plnění; k takovému závěru však odvolací soud nedospěl. Dovolatel navíc pomíjí skutečnost, že v daném případě nedošlo k odstoupení od smlouvy pro vady díla či nedodání díla, ale že v posuzované věci se jedná o zákonem stanovený postup řešení situace podle speciálního ustanovení §253 zákona č. 182/2006 Sb., který má přednost před ustanovením obchodního zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 ICdo 70/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 40/2017).
Namítá-li žalovaný, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně dovodil, že v daném případě se nejedná o věc rozsouzenou s ohledem na uznanou přihlášku žalovaného do insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že žalovaný touto námitkou nevymezil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, uvedl, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel však neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při posouzení překážky věci rozsouzené odchýlit. Navíc dovolatel zakládá své námitky k právnímu posouzení této otázky na jiném skutkovém závěru, než k jakému dospěl odvolací soud. Ten vyšel ze závěru, že byť pohledávka ve výši 726 000 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení, i částka 260 000 Kč, požadovaná v tomto řízení, jsou částkami nárokovanými z jedné a téže smlouvy ze dne 12. 2. 2013, je každá z těchto částek požadována na základě jiného skutkového stavu. Ze skutkových zjištění, která nemohou být v dovolání přezkoumávána, tak vyplývá, že předmětem insolvenčního řízení byla pohledávka odlišná od pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, tedy že v tomto řízení jde o jinou pohledávku, než která byla přihlášena do insolvenčního řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu