ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2605.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 2605/2019-2892
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Město Dvůr Králové nad Labem , náměstí T. G. Masaryka 38, Dvůr Králové nad Labem, IČO 00277819, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem Dukelská 15/16, 500 02 Hradec Králové, za účasti společnosti EVORADO IMPORT, a.s. , se sídlem náměstí 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5, IČO 26891395, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Metodějova 450/7, 612 01 Brno, o nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 28. 12. 2006 pod č. j. 26425/ZP/2006 a rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem, odboru životního prostředí, ze dne 22. 9. 2006, č. j. OŽP/32847-05/4761-05/ott, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 34/2008, o dovolání žalobce a EVORADO IMPORT, a.s. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2019, č. j. 30 Co 3/2013-2798, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání účastnice EVORADO IMPORT, a.s., se sídlem náměstí 14. října 1307/2, 150 00 Praha 5, IČO 26891395 se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 30 Co 3/2013-2798, změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 5 C 34/2008-1241, takto: I. Rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 22. 9. 2006, č. j. OŽP/32847-05/4761-05/ott, ve spojitosti s rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 28. 12. 2006, zn. 26425/ZP/2006, jimiž bylo podle §8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), rozhodnuto o úpravě vzájemných práv a povinností mezi vlastníkem vodovodní a kanalizační sítě ve Dvoře Králové nad Labem, tj. městem Dvůr Králové nad Labem, IČ 00277819, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 38, Dvůr Králové nad Labem, a vlastníkem navazujícího vodního díla čistírny odpadních vod obchodní společností EVORADO IMPORT, a.s., IČ 26891395, se sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, se nahrazují tímto rozsudkem takto: a) Cena za čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 činí 9 970 000 Kč, včetně DPH.
b) Cena za čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem za období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 činí 22 516 000 Kč, včetně DPH.
c) Žalovaná (pozn.: odvolacím soudem označený účastník - obchodní společnost EVORADO IMPORT, a.s.) je povinna vrátit přeplatek vzniklý již provedenými platbami za čištění odpadních vod za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 12 051 000 Kč žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
d) Žalobce je povinen zaplatit nedoplatek za čištění odpadních vod vzniklý v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 2 440 000 Kč žalované do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem.
III. Znaleckému ústavu RSM CZ a. s. (dříve RSM TACOMA a. s.), se sídlem, Karolínská 661, Praha 8, se přiznává znalečné ve výši 1 104 499 Kč.
IV. Žalobce a žalovaná jsou povinni uhradit České republice náklady řízení, a to žalobce ve výši 257 301 Kč a žalovaná ve výši 212 301 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Hradci Králové.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy podstatou věci byla nedohoda mezi žalobcem, jakožto vlastníkem kanalizační sítě ve Dvoře Králové nad Labem a žalovanou (dále též i „účastnice“), vlastnicí čistírny odpadních vod tamtéž, a výsledek řízení o úpravě jejich vzájemných práv a povinností ve smyslu §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích (dále též „ZVK“), jak bylo postupně rozhodnuto příslušnými úřady a posléze na základě žaloby v dané věci soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval o sporných otázkách za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 a za rok 2006, nestanovil již vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky řízení, které by zajišťovaly v komplexu kvalitní a plynulé provozování městského kanalizačního sběrače a s ním spojené čistírny odpadních vod (dále též „ČOV“), neboť k jejich faktickému naplnění by již nemohlo dojít, a proto řešil pouze otázku plateb za čištění odpadních vod mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že v dané věci bylo zpracováno mnoho znaleckých posudků, zabýval se odvolací soud jejich použitelností pro řešení pro danou věc a dospěl k závěru, že jediným použitelným znaleckým posudkem pro řešení dané věci je znalecké posouzení provedené znaleckým ústavem RSM CZ, neboť ostatní posudky považoval za vadné ve způsobu stanovení pořizovací ceny ČOV a nákladové položky nájemného. Zdůvodnil, že není možno vycházet jen z kupní ceny, která podle odvolacím soudem odmítnutých znaleckých posudků činí 110 mil. Kč, ale je třeba přihlédnout ke skutečné ceně vodního díla v době jeho vybudování, snížené o jeho opotřebení k období, v němž jde o stanovení ceny čištění odpadních vod, jak správně učinil přibraný konzultant znaleckého ústavu RSM CZ, který stanovil pořizovací cenu ČOV na 254 mil. Kč, sníženou o technické opotřebení stavby. Odvolací soud tedy vyšel ze závěru znaleckého posudku znaleckého ústavu RSM CZ, z něhož vyplynulo, že výsledná cena čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 činila 9 970 000 Kč, včetně DPH a za období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 pak 22 516 000 Kč, včetně DPH. K ověření finančních částek, které žalobce zaplatil v zálohách na toto čištění odpadních vod v uvedených obdobích, si odvolací soud vyžádal od účastníků řízení příslušné zprávy o výši placených (obdržených) plateb. Žalobce reagoval na tuto výzvu podáním ze dne 12. 9. 2018, žalovaný pak podáním ze dne 14. 9. 2018. Jejich obsah byl projednán při jednání odvolacího soudu dne 15. 1. 2019, přičemž proti výši v nich uváděných plateb a jejich určení nebylo vzneseno žádných připomínek. Poté odvolací soud zúčtoval náklady na čištění odpadních vod podle závěrů znaleckého posudku RSM CZ se zálohami, které na ně zaplatil žalobce. Přitom zjistil, že žalovaná je povinna vrátit přeplatek vzniklý již provedenými platbami za čištění odpadních vod za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 12 051 000 Kč žalobci a naopak žalobce je povinen zaplatit žalované nedoplatek za čištění odpadních vod vzniklý v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 2 440 000 Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a společnost EVORADO IMPORT, a.s. dovolání.
Žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Má tedy za to, že jeho dovolání je podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Za otázku procesního práva žalobce považuje otázku správnosti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů a porušení zákonných pravidel pro hodnocení důkazů a ústavních zásad spravedlivého procesu ze strany soudu a to především s ohledem na to, jak odvolací soud hodnotil znalecké posudky a jaké z nich učinil závěry při rozhodnutí o stanovení ceny za čištění odpadních vod. Má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2447/2017, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016 a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 29 Cdo 208/2016, podle nichž soud nemže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud přezkoumával odborné závěry znaleckých posudků ohledně zvoleného způsobu stanovení pořizovací ceny čištění odpadních vod a nákladové položky nájemného. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil úplnost znaleckého posudku znaleckého ústavu RSM CZ ve vztahu k zadání posudku, nesprávně se ztotožnil se závěry tohoto posudku, v němž byl zpochybněn význam cenových předpisů a nevyvodil odpovídající závěry ze zřejmého rozporu tohoto posudku s ostatními v řízení provedenými důkazy, především s dalšími znaleckými posudky. Odvolacímu soud dále vytýká, že přebral i nepodložené domněnky a hypotetické úvahy znalce při stanovení věcně regulované ceny, které promítl do vlastních právních závěrů, v čemž spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014.
Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu závisí též na několika otázkách hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to:
1) Je existence zákonné povinnosti vlastníka stavby čistírny odpadních vod provádět její údržbu dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu legitimním, tj. oprávněným důvodem pro to, aby do ceny služby čištění odpadních vod realizované na takové ČOV, tedy do ceny podléhající cenové regulaci, byly zahrnuty i náklady spojené s nepotřebným a kapacitně nevyužitým infrastrukturním majetkem ČOV (nepotřebnými a nevyužitými částmi stavby)?
2) Jaký je vztah mezi povahou ČOV ze stavebně-technického hlediska, kdy je soudem považována za jednotný a nedílný celek a mezi požadavkem cenové regulace, podle kterého se do ceny poskytované služby nezahrnují náklady spojené s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem? Je v souladu se základním smyslem a účelem cenové regulace a předpisy, které tuto oblast upravují, aby bylo do regulované ceny zahrnováno nájemné infrastrukturního majetku, který není pro poskytování služby využíván, tj. majetku, který je nepotřebný a majetku který je kapacitně nevyužitý? Není zahrnutí takového nákladu spojeného s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem zahrnutím ekonomicky neoprávněného nákladu a tedy porušením práva konzumenta poskytované služby, aby mu byla tato služba v podmínkách monopolu a omezeného tržního prostředí poskytována za přiměřenou cenu? Nezpůsobuje zahrnutí takového nákladu spojeného s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem zásadní nerovnováhu v právech účastníků daného vztahu a nejedná se o selhání ochrany slabšího účastníka, tj. konzumenta služby v prostředí monopolně poskytované služby ve veřejném zájmu?
3) Je při stanovení věcně regulované ceny znalcem možné a v souladu s účelem, smyslem a předpisy cenové regulace a souvisejícími právními předpisy, aby pořizovací cena infrastrukturního majetku pro účely stanovení nájmu (jako jedné ze složek ceny) byla určena na základě vlastní úvahy znalce a tento postup nerespektoval příslušnou právní úpravu pro oceňování majetku? A může soud, takový závěr posudku převzít, ačkoliv je zřejmé, že není podložen odbornými zjištěním znalce, ale domněnkami a hypotézami, které z dalších provedených důkazů nevyplývají, resp. další důkazy závěr znalce vyvracejí?
4) Je při rozhodnutí soudu, kterým se nahrazuje chybějící dohoda vlastníků provozně souvisejících kanalizací ve smyslu ust. §8 odst. 3 ZVK a stanovuje cena za čištění odpadních vod, která podléhá cenové regulaci, pro soud významné a v jaké míře vycházet ze zásad, principů a předpisů cenové regulace? Může soud při takovém rozhodnutí na smysl a účel cenové regulace rezignovat s odůvodněním, že příslušné podzákonné předpisy jsou příliš obecné a nekonkrétní a s tím, že je vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou a proto se podzákonnými předpisy nebude řídit?
5) Je při rozhodnutí soudu, kterým se nahrazuje chybějící dohoda vlastníků provozně souvisejících kanalizací ve smyslu ust. §8 odst. 3 ZVK, a kterým mají být vzájemná práva a povinnosti účastníků řešeny komplexně a spravedlivě, řádně posoudit veškeré rozhodné okolnosti? V poměrech souzené věci jaký vliv na stanovení ceny za čištění odpadních vod soudem mají skutečnosti, které vyplynuly nebo mohly vyplynout z jiných důkazů, než znaleckého posudku, protože znalec se těmito okolnostmi nemohl zabývat. Konkrétně vliv skutečné výše prostředků, které za koupi ČOV zaplatila žalovaná, a reálné vynaložení nákladů, tj. zda v rozhodné období bylo nájemné infrastrukturního majetku skutečně hrazeno?
Žalobce nesouhlasí s právním posouzením odvolacím soudem, neboť je přesvědčen, že za spravedlivý postup je možno považovat jen takový, kdy soud při stanovení ceny za čištění odpadních vod vyjde ze znaleckého posudku, který určí cenu jako cenu regulovanou v souladu s předpisy cenové regulace a kdy soud zohlední specifikum daného vztahu účastníků, kteří jsou realitou v nuceném faktickém vztahu konzumenta služby čištění odpadních vod a monopolního dodavatele. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil roli cenových výměrů Ministerstva financí při určení ceny služby v daném řízení, kdy odvolací soud poukázal na to, že je při rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou a nikoliv podzákonnými předpisy. Žalobce dále zdůraznil, že vlastník ČOV je povinen zahrnout do ceny služby jen ekonomicky oprávněné náklady. Žalobce akceptuje závěr soudu, že vlastník stavby je povinen stavbu udržovat, jak mu ukládá stavební zákon, ale odvolacímu soudu vytýká, že již opomenul, či spíše nesprávně posoudil, jaký dopad má na tuto povinnost cenová regulace služby prostřednictvím dané stavby poskytované. Nesouhlasí ani s tím, že z ceny služby nelze vyloučit náklady spojené s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem ČOV z důvod jednotnosti stavby ze stavebně technického hlediska, neboť to podle žalobce vede k porušení práva konzumenta služby čištění na férovou a přiměřenou cenu. Vlastník ČOV tak ve stanovené ceně za čistění obdrží prostřednictvím nájemného zahrnutého do ceny prostředky na obnovu celé ČOV v původní vybudované kapacitě, a to i když žádná obnova ČOV v daném období prokazatelně provedena nebyla. Podle žalobce odvolací soud zaujal nesprávný názor i ohledně pořizovací ceny majetku ČOV, kdy dospěl k závěru, že při stanovení ceny čištění odpadních vod je s ohledem na specifika dané věci správně vycházet nikoliv z ceny, za kterou měla žalovaná ČOV koupit, ale ze skutečné ceny ČOV v době jejího vybudování snížené o opotřebení. Navíc odvolací soud nezohlednil, jakou částku kupní ceny žalovaná ve skutečnosti při úplatném nabytí ČOV zaplatila. Za další významnou skutečnost žalobce považuje, že provozovatel ČOV (v rozhodné době společnost WWTP DKNL s. r. o.) nehradil žalované, jako vlastníku ČOV nájemné, a proto položku nájemného nelze považovat za skutečný náklad.
Žalobce se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu staví zájmy vlastníka ČOV nad práva konzumenta služby a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení, společnost EVORADO IMPORT, a.s. (dále jen „účastník“ i „žalovaná“) považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
„1) Zda lze písemnou dohodu upravující vzájemná práva a povinnosti mezi vlastníky vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících, popřípadě jejich částí provozně souvisejících ve smyslu §8 odst. 3 ZVK nahradit soudním rozhodnutím o stanovení ceny za čištění odpadních vod bez úpravy ostatních vzájemných práv a povinností.
2) Jaké jsou obecné právní zásady pro stanovení ceny za čištění odpadních vod.“
Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu považuje účastnice to, že soud stanovil jen ceny za čištění odpadních vod, aniž by bylo rozhodnuto o úpravě dalších vzájemných práv a povinností žalobce a účastnice. Takový závěr je podle účastnice v příkrém rozporu se smyslem a účelem §8 odst. 3 ZVK stanovující zákonný požadavek na úpravu vztahů mezi vlastníky vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících. Stanovení ceny je jen jednou složkou úpravy vzájemných vztahů mezi subjekty v intencích uvedeného ustanovení. Podle účastnice je rozhodnutí odvolacího soudu flagrantním porušením principu právní jistoty a legitimního očekávání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, č. 420/2009), když správní orgán a na základě žaloby i soud prvního stupně upravil komplexně vzájemná práva a povinnosti účastníků tohoto řízení, a odvolací soud redukoval dosud stanovený vzájemný vztah na pouhé stanovení ceny za čištění odpadních vod. Výrok odvolacího soudu považuje rovněž za nepřezkoumatelný, protože z něj neplyne najisto, která všechna rozhodnutí se napadeným rozsudkem nahrazují.
Účastnice v dovolání dále nastiňuje vlastní názor na stanovení ceny za čištění odpadních vod a odvolacímu soudu vytýká, že měl rozpoznat, že znalecký posudek RSM CZ a. s. se v určení této ceny mýlí, neboť nesprávně posuzoval pořizovací cenu ČOV, zahrnutí dotace do jejího vyčíslení a otázku odpisování hmotného majetku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, tedy účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaných dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalobce a dospěl k závěru, že žádná z otázek, předestřených v dovolání žalobcem, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Otázku procesního práva, kterou žalobce považuje za otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, žalobce spojuje s kritikou hodnocení důkazů odvolacím soudem, kdy nesouhlasí s výsledky hodnocení znaleckých posudků, jednak jednotlivě a jednak v jejich vzájemné souvislosti, a kdy vytýká odvolacímu soud nesprávnost použití závěrů posudku znaleckého ústavu RSM CZ pro posouzení věci. Nejvyšší soud avšak již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
K žalobcem uvedeným otázkám hmotného práva, které podle žalobce nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, je třeba uvést, že všechny uvedené otázky jsou založeny na vlastních skutkových zjištěních a závěrech žalobce a jeho vlastním výkladu právních ustanovení, které odvolací soud podle jeho názoru pominul. Žalobce formulaci otázek zakládá ve skutečnosti na kritice zjištění nákladů na čištění odpadních vod a zjištění ceny čistírny odpadních vod, jejichž zjištěná výše pak ovlivnila právní závěr odvolacího soudu o ceně za čištění odpadních vod a vypořádání vzájemných finančních nároků mezi účastníky řízení. Žalobce na základě vlastních skutkových závěrů ohledně nákladů, které mají být zahrnuty do výše nákladů čištění odpadních vod, a na vlastních závěrech o ceně čistírny odpadních vod vytváří své vlastní závěry o ekonomicky oprávněných nákladech čištění. Je namístě avšak zdůraznit, že otázky, založené na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako otázky formulované dovolatelem na vlastním výkladu právních přepisů a jejich použití.
Nejvyšší soud dále posuzoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., podané účastnicí řízení - společností EVORADO IMPORT, a.s. (dále jen účastnice).
K otázce vymezené účastnicí řízení, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, formulované pod bodem 1), je třeba konstatovat, že z jejího obsahu vyplývá, že účastnice v podstatě namítá, že odvolací soud nerozhodl o celém uplatněném návrhu žalobce, nebylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o úpravě práv a povinností mezi žalobcem a účastnicí, nýbrž jen o finančním vypořádání mezi žalobcem a účastnicí. Touto námitkou ovšem účastnice uplatňuje vadu řízení, i když ji formuluje jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Procesní vadu, spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení, dovoláním ale uplatnit nelze. Dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.) - srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018 nebo ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1119/2018 – veřejnosti dostupných na Chyba! Odkaz není platný. soud uzavřel, že pro řešení otázky uvedené účastnicí pod bodem 1), není tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání účastnice podle §237 o. s. ř. ani pokud se týká její otázky formulované pod bodem 2), neboť odvolací soud neřešil otázku obecné úpravy pro stanovení ceny za čištění odpadních vod. Zabýval se přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně o stanovení ceny za čištění odpadních vod v konkrétním případě podle konkrétně zjištěných okolností v dané věci. Nejvyšší soud se k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 či v usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Navíc posouzení otázky ceny za čištění odpadních vod je úzce spjato s výsledkem hodnocení provedených důkazů, tedy na skutkových závěrech v dané věci, které však nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Namítá-li účastnice nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno opětovně konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp.zn. 23 Cdo 1807/2015 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Není-li tedy dovolání žalobce a účastnice podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání obou těchto účastníků řízení podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu